Z kanonizační promluvy o Terezii z Los Andes
Dívka, která je dnes oslavena v církvi titulem „svatá“, je Božím prorokem pro muže a ženy naší doby. Terezie od Ježíše z Los Andes nám příkladem svého života staví před oči Kristovo evangelium, vtělené a uskutečňované až do posledního okamžiku jejího života.
Ona sama je pro lidstvo přesvědčivým důkazem, že Kristovo povolání ke svatosti je aktuální, možné a skutečné. Je vyzdvižena před našima očima, aby nám ukázala, že radikální následování Krista je to jediné, co stojí za námahu a co učiní člověka šťastným.
Terezie z Los Andes k nám promlouvá intenzitou svého života a dosvědčuje nám, že Bůh existuje, že Bůh je láska a radost, že On je naše naplnění.
Narodila se v Santiagu de Chile 13.7. 1900. Při křtu obdržela jméno Juana Enriqueta Josefina od Srdce Ježíšova a Mariina. Familiárně jí říkali, a říká se jí tak ještě teď, Juanita.
Své dětství prožila v rodinném kruhu: její rodiče, pan Miquel Fernández a Lucia Solarová, tři bratři a dvě sestry, dědeček z maminčiny strany, tety, strýcové, bratranci a sestřenice.
Rodina se těšila velmi dobré ekonomické situaci a věrně zachovávala křesťanskou víru, žila ji upřímně a usilovně.
Juaně se dostalo školního vzdělání v kolegiu francouzských řeholnic Nejsvětějšího Srdce. V životě ve škole a v rodině se rozvíjel její krátký a intenzivní životní příběh. Ve 14 letech, inspirována Bohem, se rozhodla, že se mu zasvětí jako řeholnice, konkrétně jako bosá karmelitka.
Její přání se uskutečnilo 7. května 1919, kdy vstoupila do maličkého kláštera Ducha Svatého v obci Los Andes, asi 90 km od Santiaga.
14. října téhož roku oblékla hábit karmelitky a začala tak svůj noviciát pod jménem Terezie od Ježíše. Už mnohem dříve věděla, že zemře mladá. Pán jí to však ještě jednou zjevil, neboť ona sama to oznámila svému zpovědníkovi měsíc před svým odchodem.
Přijala tuto skutečnost s radostí, klidem a důvěrou. Byla si jistá tím, že na věčnosti bude pokračovat ve svém poslání – usilovat o to, aby byl Bůh poznáván a milován.
Po mnoha vnitřních utrpeních a nevypověditelných tělesných bolestech, způsobených prudkým záchvatem tyfu, který ukončil její život, odešla z tohoto světa k Otci v podvečer 12. dubna 1920. S velkou horlivostí přijala svaté svátosti a 7. dubna složila řeholní profesi v případě smrti. Zbývaly jí ještě tři měsíce k dovršení 20 let života a šest měsíců, aby dokončila kanonický noviciát a mohla řádně složit řehoní profesi. Zemřela jako novicka bosá karmelitka.
To je vnější pohled na život této dívky ze Santiaga. Rozpačitý, probouzející velikou otázku: A co udělala? Na tuto otázku je odpověď stejně zarážející: žila, věřila, milovala.
Když se učedníci Ježíše ptali, co mají dělat; aby žili tak, jak chce Bůh, odpověděl jim: „Toto je skutek, jaký chce Bůh, abyste věřili v toho, kterého poslal.“ (Jan 8,28-29). Proto, abychom pochopili hodnotu života Juanity, musíme se podívat zevnitř, kde je Boží království.
Probudila se k životu milosti když byla ještě velmi malá. Ujišťuje, že od šesti let začala, přitahována Bohem, obracet celou svou náklonnost jen k Němu. „V době kolem zemětřesení r. 1906 si Ježíš začal získávat mé srdce pro sebe“ (z Deníku). Juanita měla ohromnou schopnost milovat a být milována a zároveň mimořádnou inteligenci. Bůh jí dal zakoušet svou přítomnost. Uchvacoval ji tím, že se jí dal poznat, učinil ji svou, když na ni vložil požadavky kříže. Protože Ho poznávala, milovala Ho, a protože Ho milovala, odevzdala se Mu se vší radikálností.
Od dětství chápala, že láska se ukazuje více skutky než slovy, proto se to hned od začátku snažila odrážet ve všem, co dělala. Dívala se upřímnýma a moudrýma očima a chápala, že aby patřila Bohu, musí zemřít sama sobě a všemu, co není On.
Její přirozenost byla úplný opak toho, co žádá evangelium: pyšná, sobecká, umíněná, se všemi chybami, které z toho vyplývají. Jak se to stává všem. Ale ona, na rozdíl od nás, zahájila urputný boj proti všem hnutím, která nepocházejí z lásky.
V deseti letech se z ní stal nový člověk. Bezprostřední pohnutkou byla svátost Eucharistie, kterou měla přijmout. Protože pochopila, že sám Bůh v ní bude přebývat, snažila se získat všechny ctnosti, které by ji učinily méně nehodnou této milosti, a v krátkém čase dosáhla toho, že zcela přetvořila svůj charakter.
Při prvním svatém přijímání se jí od Boha dostalo mystických milostí – vnitřních slov, která ji doprovázela i nadále, po celý život. Přirozená náklonnost k Bohu se od toho dne proměnila v přátelství, v život modlitby.
O čtyři roky později se jí vnitřně dostalo zjevení, které rozhodlo o zaměření jejího života. Ježíš jí řekl, že chce, aby se stala karmelitkou a že jejím cílem musí být svatost.
S hojností Boží milosti a šlechetností zamilované dívky se oddala modlitbě, cvičení ctností a snaze žít podle evangelia tak, že za krátký čas dosáhla vysokého stupně sjednocení s Bohem.
Kristus byl její ideál, její jediný ideál. Zamilovala se do Něj a byla odhodlána kvůli Němu křižovat v každém okamžiku sama sebe. Zmocnila se jí láska snoubenky a s tím i přání spojit se na věky s Tím, který ji uchvátil. Proto složila v patnácti letech slib panenství na devět dní, potom ho stále obnovovala.
Svatost jejího života vyzařovala v každodenní činnosti v prostředích, kde se pohybovala: v rodině, v kolegiu, mezi přítelkyněmi, mezi vesničany, s nimiž trávila své prázdniny a které s apoštolskou horlivostí učila katechismus a pomáhala jim.
Její přítelkyně viděly, že je jiná než ony. Považovaly ji za svůj vzor, oporu a rádkyni. V Bohu Juanita prožívala utrpení a zároveň intenzivní radost ze všech bolestí i radostí, které člověka v životě potkávají.
Bystrá, veselá, sympatická, atraktivní, sportovkyně, společenská. V letech dospívaní dosáhla dokonalé duševní a duchovní vyrovnanosti, což bylo plodem její askeze a modlitby. Pokoj její tváře odrážel Toho, který žil v ní.
Její řeholní život od 7. května 1919 až do její smrti byl posledním stupínkem jejího výstupu na vrchol svatosti. Zbývalo pouhých jedenáct měsíců, aby strávilo její život zcela prodchnutý křesťanstvím.
Velmi brzy v ní komunita odhalila Boží zásah do jejich historie. Ve stylu života tereziánského Karmelu našla dívka řečiště, které usměrnilo proud jejího života, který chtěla dát Kristově církvi, aby se mohl rozlévat účinněji a s větší silou. Byl to styl života, který svým způsobem žila už mezi svými a pro který se narodila. Řád Panny Marie Karmelské naplnil přání Juanity, když zakusila, že ji sem Matka Boží, kterou od dětství milovala, přivedla, aby měla podíl na jejím životě.
Byla blahořečena v Santiagu de Chile Jeho Svatostí Janem Pavlem II. 3. dubna 1987. Její ostatky jsou uctívány v bazilice v Auco-Riconada de Los Andes tisíci poutníků, kteří u ní hledají a nacházejí útěchu, světlo a pravou cestu k Bohu.
Svatá Terezie od Ježíše z Los Andes je první chilskou světicí, první svatou bosou karmelitkou za hranicemi Evropy a čtvrtou sv. Terezií na Karmelu po sv. Terezii z Avily, z Florencie, z Lisieux.
Modlitba:
Milosrdný Bože, radosti svatých, tys zapálil mladičké srdce Terezie z Los Andes ohněm panenské lásky ke Kristu a Jeho církvi a učinil jsi ji radostným svědectvím lásky i uprostřed utrpení; na její přímluvu nám dej, abychom, osvíceni Tvým duchem, slovy a skutky hlásali světu evangelium lásky. Skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Amen.