Stupně pokory
Odpoutání se od vnějšího a vnitřního zapletení se se světem nalézá své doplnění v pokoře. Juanita, již duchovně poučena, nám představuje hlavní stupně pokory, jak si je zapsala při exerciciích roku 1917, které nepochybně vedli synové sv. Ignáce:
- „Prožívat ponížení sebe samé a chovat se k vlastním záležitostem jako k těm, jimiž se pohrdá.
- Skutečně pokorný nechce být uctíván. Nepokládá se za velkého ani o sobě neříká chvályhodné věci; naopak, pokládá sám sebe za posledního ze všech. Pokud tak na něho hledí i ostatní, snáší to mlčky.
- Toužit po tom, aby se tak dělo, a pečlivě k tomu vyhledávat příležitosti.
- Radovat se, když zkritizují tvůj názor nebo záměr, a poděkovat za to Bohu.“
Předložená taktika pokory dovoluje nejen být vnitřně svobodný, ale stává se nečekaně zdrojem radosti. Je na místě zdůraznit to právě v době, kdy existuje tolik falešného dožadování se uznání a akceptace. Ve světle takové pokory se ale slabost, která člověka obvykle deprimuje, která ho vede ke znechucení a stává se zdrojem jeho psychických problémů, může stát příčinou nevyčerpatelné radosti. Poté, co Juanita objeví tuto pravdu, hrdinsky vstupuje do tajemství pokory. U data 14. srpna 1917 nalézáme její předsevzetí: „Ode dneška toužím být vždycky ve všem poslední, zaujímat poslední místo, všem sloužit, vždycky a ve všem se obětovat, abych se tím více sjednotila s Tím, který, ač sám Bůh, se stal služebníkem, protože si nás zamiloval.“
Je na místě uzavřít naši úvahu 7. května 1919 na prahu Karmelu Los Andes, devadesát kilometrů od Santiaga. Juanita si vybrala tento klášter, protože byl v celém Chile nejchudší a nejskromnější. Hodnoty, kterými duchovně žila, si přála mít doslova vtištěné i do architektury a okolí. Tak její realismus dosahuje své plné míry.
Tušila, že umře mladá, možná stejně jako Terezie z Lisieux, která zemřela ve věku 24 let, ale Bůh jí poskytl na Karmelu pouhých jedenáct měsíců. Umírá jako novicka a zaplavuje svou láskou všechno to, co je nové, mladé a křehké. Umírá, avšak zůstává v církvi, aby ji probouzela k lásce. V předvečer svého vstupu do kláštera si zapíše: „Uplynul nějaký čas, kdy jsem si nezapisovala do svého Deníku, jehož stránky budou velice brzy hozeny do ohně. Je zapotřebí, až se uzavřu na Karmelu, aby všechny tyto vzpomínky z vyhnanství zemřely, tak abych mohla žít výlučně životem skrytým v Kristu.“
Bůh dal, že tyto stránky nebyly spáleny, tak aby nás láska, která z nich vyzařuje, zapalovala a vtahovala do svého okruhu, aby nám ukazovala radost bezpodmínečného náležení Otci. Je to nejdalekosáhlejší naplnění duchovního života ve světě. Terezie z Los Andes nám bez ustání opakuje svou píseň o lásce, protože byla od mládí přesvědčena o tom, že Bůh si nevystačí sám, že se nespokojí ani s anděly, ale že hledá lásku člověka. Juanita nás učí, jak na tuto lásku odpovídat. Cesta této lásky měla jméno Karmel.
Terezie napsala svým životem ještě jedno velké ANO, jak to vyjadřuje papež Jan Pavel I. během jejího blahořečení: „Této zesvětštělé společnosti, která žije v odvrácení se od Boha, přináší (…) průzračné svědectví života (…), že velikost, štěstí, svoboda a naplnění podstaty člověka spočívá v lásce k Bohu, v Jeho oslavě a službě. Život blahoslavené Terezie volá zpoza klauzurních mříží: Bůh sám postačí.“
S laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů
přeložila Jindra Hubková