Samota a skrytost
Vedle modlitby, kontemplace a přátelství s Bohem je další velikou hodnotou samota. Ta má svůj konečný smysl nikoli v oddělení se od druhých, ale spíše ve výlučném patření Bohu. Juanita se dělí o svou zkušenost: „Co se mě však týká, v okamžiku, kdy je mi patnáct, Ježíš se ujal kormidla mého životního korábu a chrání jej před srážkou s jinými loděmi. Drží mě o samotě se sebou samým. V důsledku toho se mé srdce, když poznalo svého Kapitána, oddalo kouzlu Jeho lásky a On si mě tu drží v zajetí. Ach, jak miluji toto vězení, způsobila to moc Krále, který mě drží v zajetí, a jak miluji tohoto Kapitána, který uprostřed vlnobití nedopustí, aby můj koráb ztroskotal.“
S neskrývanou radostí vyznává Juanita de Solar o Kristu slova, která je na místě opakovat: „Drží mě o samotě se sebou samým.“
Samota se jí stala jednou ze základních hodnot kontemplace: „Samota, odloučení ode všeho pozemského, chudoba, ve které žiji, to všechno jsou mocné činitele, které napomáhají kontemplovat Boha-Lásku, zatímco utrpení ji intenzivně očišťuje.“
Samota je ze své podstaty nelehkou skutečností. Čas od času proto padnou i slova postěžování: „Jak jen se vidím malá a ubohá! Byla jsem sama. Ježíš mě tak zanechal, avšak čím jiným jsem bez Ježíše, nežli hromádkou neštěstí?“
Proto Terezie hledá oporu – sjednocuje se s Mariinou samotou. Bezradná, obnažená ve své slabosti, v pocitu opuštěnosti, volá: „Sjednocuji se s tvou samotou. Utěš mě, nasyť, poraď, stůj při mně.“ Tuto samotu objevuje v tajemství Mariina Srdce. „Ať se tedy ono, její Srdce, stane mým útočištěm, mou nadějí, útěchou, samotou.“
Její samota měla podobu Nazareta, chce být příbytkem Svaté Rodiny, to znamená být s Ježíšem, Marií a Josefem a prožívat hloubku Ozeášových slov: „Proto ji přemluvím, zavedu na poušť a budu mluvit k jejímu srdci.“ (Oz 2,16)
Samota dosahuje svého vrcholu na kříži, stejně jako u jejího Božského Kapitána. V modlitbě prosí Marii: „Řekni mu, že chci trpět, že chci zemřít z lásky a trpět, že mě nezajímá svět, ale jenom On sám.“
Kříž je spoluúčastí na samotě umírajícího Spasitele, především v dramatu opuštěnosti. „Chci žít na kříži“ – tak zní jedno z prohlášení Juanity de Solar, které bylo podloženo životem. Právě samota v tichu opuštěnosti je způsobem setkávání se s Pánem, umožňuje vztah od srdce k srdci. Samota, rozpjatá na kříži, může přijmout svátostnou podobu duchovního communio: „Jsem sama. Nepřijímám svaté přijímání, ale jsem na kříži společně se svým malým Ježíšem. Žiji tedy v neustálém přijímání.“ Juanita je stoupenkyní praxe duchovního přijímání, sjednocování se s Kristem, které dokáže proměnit prostředí srdce a celého dne.
Samota má pro Juanitu ještě jedno zvláštní jméno: skrytost. Měla ve zvyku skrývat se v Nejsvětějším Srdci a to opět skrývat ve svém srdci. Chce žít ve skrytosti… skrýt svou nepatrnost ve velikosti Božího milosrdenství, svou nepatrnost „do Jeho lásky a nekonečné moci“. V jednom ze svých posledních dopisů o sobě mluví jako o „ukryté v adorovaném Slovu, zaposlouchané do Slova života, kontemplující bohatství Boží nekonečnosti.“
Kristus ji k tomuto postoji osobně formuje: „Můj Ježíš i Nejsvětější Matka mě velice prosili, abych je následovala v zapomenutí na vlastní já, to znamená, abych žila velice skrytě a jen pro Něho, a také abych nikomu kromě zpovědníka neprozradila, co prožívám.“
Být skrytý znamená být neviditelný, nenápadný, nevnucující se. Postoj skrytosti pro ni znamená ponořit se „do Božství pro lepší poznání a zamilování si Boha, pro lepší poznání a zošklivení si sebe.“
Rozhoduje se „žít v naprosté skrytosti před stvořeními, nemluvit o sobě, k ničemu se nevyjadřovat, nebudu-li o to žádána; žádným způsobem na sebe nepoutat pozornost, a to ani způsobem hovoru, smíchu nebo chování, dokonce ani takového způsobu řeči o sobě, kterým bych se pokořovala. Stručně řečeno, ať zmizí hříšná malost.“
Pokorně se stahuje z časného světa, aby mohla žít co nejintenzivněji už jen v Bohu. Dospívá k vzájemnosti skrytosti. Na jedné straně touží mnohokrát skrýt se v Kristově Srdci: „Můj slavný Snoubenče, chci žít skryta, mizet v Tobě, nevlastnit žádný jiný život nežli ten tvůj, zabývat se jen Tebou.“
Ale zároveň touží nabízet v sobě úkryt Jemu: „Milujme Boží Děťátko, které tak nesmírně trpí, když nenalézá útěchu u stvoření. Ať najde útočiště v našich duších, ať tam najde přístav, kde se skryje před nenávistí svých nepřátel, a rozkošnou zahradu, která mu dá zapomenout na to, jak málo na Něho Jeho přátelé pamatují.“