K Ježíši skrze Marii
Juanita šla svou cestou ke Kristu skrze Marii. Svůj vztah k ní vystihuje slovem dcera. „Jsem nejen Ježíšovou nevěstou …: jsem Jeho sestra. Jsem Mariina dcera… Ode dneška i já vstupuji do své duše, do Božího domu, tak jako princezny, které jsou vedeny do Snoubencova paláce, aby byly přetvářeny podle Jeho vzoru. Tam na mě čeká má Matka a Ježíš. Jak jen Ho miluji!“
Její vztah byl velice intimní. Udržovala s ní bezprostřední kontakt: „Pokaždé, když jsem chtěla něco vědět, ptala jsem se jí, a její odpověď mi dávala jistotu.“
Nazývá ji svým zrcadlem: „Mým zrcadlem má být Maria. Protože jsem její dcera, musím se jí podobat, a tím se podobat i Ježíšovi. Milovat jedině Ježíše. Moje srdce tedy musí nést pečeť lásky k Bohu. Moje oči musí být upřeny na ukřižovaného Ježíše. Moje uši musí neustále naslouchat ukřižovanému Bohu. Můj jazyk mu musí vyjadřovat mou lásku. Mé nohy musí stoupat na Kalvárii. Proto má být má chůze pomalá a soustředěná. Mé ruce musí objímat Ukřižovaného, to znamená, že v mém srdci musí být otištěn Boží obraz.“
Toto rozsáhlé a mnohotvaré zrcadlení mariánského vzoru se vštěpuje do té vůbec nejlepší podoby mariánské cesty ke Kristu, kterou znal středověký Karmel jako pojem mariaformae. S veškerou mocí důvěry prohlašuje: „Vrhám se do tvé mateřské náruče, abys mě mohla vložit do Ježíšovy náruče. Odevzdávám se Mu.“
Toto jednání vyrůstá z hlubokého pochopení Mariiny úlohy: „Kdo by nebyl povzbuzen při pohledu na tebe, tak čistou, tak něžnou, tak soucitnou, aby ti nesvěřil své vnitřní trápení? Kdo by tě neprosil, abys byla jeho hvězdou na tomto rozbouřeném moři? Kdo by se nerozplakal v tvé náruči, aby se mu okamžitě nedostalo tvých neposkvrněných polibků lásky a útěchy?“
Její mariánská úcta vyrostla na příkladu dědečka Eulogia de Solar, jehož mohla „po celý den pozorovat, jak se modlí růženec“. „Poměrně záhy jsem se rozhodla modlit se denně růženec. Sama zmiňuje, že na to zapomněla jen jednou.“
Juanita toužila žít pod pláštěm Panny Marie, který podle jejího názoru nejúčinněji chrání před škodlivým vlivem světa. Tam, pod mateřským pláštěm, po kterém stéká požehnání, se chce setkávat se svými přáteli. V krátkém rozjímání o hoře Karmel prohlašuje Juanita o Marii Královně, že z hloubi milosrdenství, naslouchajíc volání smrtelníků, rozprostírá nad jejich životy svůj plášť setkaný ze slunce.
Často usedá u jejích panenských nohou s touhou po štěstí, jaké svět nemůže dát: „Ano, Matko, jsi nebeská Madona, která nás vede. Dovoluješ nebeským paprskům tryskat z tvých mateřských dlaní (…) Má duše ti naslouchala v úžasu u tvých panenských nohou. Hovořilas, a tvůj mateřský jazyk byl tak mírný… Bylo to z nebe, takřka Božské.“
Vedle Marie se Juanitině mimořádné úctě těší sv. Josef. Juanita ho jmenuje svým obhájcem. Právě on spolu s Marií jí otvírá dveře kláštera v Los Andes, a to 7. května 1919, v den vstupu na Karmel, v den, kdy umírá světu, aby žila navždy skryta v Bohu.