Povolání karmelitky – úryvky z dopisů

Toužila jsem být šťastná a hledala jsem štěstí všude. Snila jsem, že budu velmi bohatá, ale viděla jsem, že z boháčů se přes noc stávají chudáci. I když se to někdy nestává, je vidět, že na jedné straně vládne bohatství, a na druhé chudoba na city a společenství. Hledala jsem štěstí v tom, že by mě miloval bezvadný chlapec, ale pouhá představa, že by mě jednoho dne mohl milovat s menším nadšením nebo by mohl zemřít a nechat mě samotnou v životních zápasech, způsobila, že jsem odmítla myšlenku, že bych byla šťastná, kdybych se vdala. Ne. To mě neuspokojuje. Tam pro mě štěstí nekvete. Kde tedy, ptala jsem se, hledat štěstí? Tehdy jsem pochopila, že jsem se nenarodila pro věci pozemské, ale pro věčné. Proč dále odporovat? Jedině v Bohu spočine mé srdce. S Ním se má duše cítila plně uspokojena a to tak, že na tomto světě si nepřeji nic jiného, než patřit Mu úplně.

Dopis č. 73

Odevzdala jsem se Mu… Je mi nemožné říci vše, co bych chtěla. V myšlenkách se zabývám pouze Jím. On je můj ideál, nekonečný ideál. Vzdychám po dni, kdy budu moci odejít na Karmel, abych se nezabývala už ničím kromě Něho, abych se v Něm úplně ztratila a žila pouze Jeho životem. Milovat a trpět pro spásu duší. Ano, žízním po nich, protože vím, že to je to, po čem Ježíš nejvíc touží…
Vidím, že mé povolání je veliké. Spasit duše, vyprošovat dělníky pro Kristovu vinici. Všechny naše oběti jsou velmi malé ve srovnání s cenou jedné duše. Bůh dal za ně život a my se tak málo staráme o jejich spásu. Já, jako Jeho snoubenka, musím žíznit po duších a obětovat svému Snoubenci krev, kterou prolil za každou z nich. A jaký je prostředek, kterým se získávají duše? Modlitba, umrtvování a utrpení.

Dopis č. 8

Život modlitby a sjednocení s Bohem miluji více, protože jej považuji za nejdokonalejší, určitým způsobem je to život nebe, neboť jedinou starostí karmelitky je spojovat se s Bohem, stále se na Něj dívat a zpívat Mu chvály. Tato žízeň po modlitbě ve mně každým okamžikem roste a mé usebrání je nyní téměř trvalé, neboť všechno, co dělám, dělám se svým Ježíšem a z lásky Mu to obětuji. Když se z jakéhokoliv důvodu nemohu modlit, trpím, protože jsem nemohla být se svým Bohem.

Dopis č. 58

Božský Mistr se nade mnou slitoval, přiblížil se a řekl mi velmi tiše: „Opusť otce i matku a všechno co máš a následuj mě.“
Kdo může odmítnout ruku Všemohoucího, která se sníží k nejnehodnější ze všech tvorů? Byla jsem chycena do láskyplných sítí Božského Rybáře… Mohu s jistotou říci, že jsem Jeho snoubenka a že za nějakou dobu oslavíme naši svatbu na Karmelu…

Dopis č. 8

Chápu, že celá společnost odsoudí mé rozhodnutí, ale je to proto, že jejich oči jsou zavřeny světlu víry. Duše, které společnost nazývá „nešťastné“, jsou jediné, které se mohou chlubit tím, že jsou šťastné, protože v Bohu nacházejí všechno. Ve světě jsou stále hrozná utrpení. Nikdo nemůže upřímně říci: „Jsem šťastný.“ Ale když se vejde do klášterů, z každé cely tryskají tato slova a jsou upřímná, neboť ony by svou samotu a způsob života, který přijaly, nevyměnily za nic na světě. Důkazem toho je, že zůstávají stále v klášterech. A je to pochopitelné, protože ve světě je všechno sobectví, nestálost a přetvářka. Mám o tom svou zkušenost. A co lepšího se dá čekat od tak ubohých tvorů?

Dopis č. 73

Pochopila jsem, že Karmel je kousek nebe a že na tuto svatou horu mě volá náš Pán…
Také vím, že jestliže půjdu na Karmel, bude to proto, abych trpěla, ale utrpení mi není neznámé. Nacházím v něm svou radost, neboť na kříži člověk nachází Ježíše a On je láska. Co záleží na tom, jestli člověk trpí, když miluje? Život karmelitky je trpět, milovat, modlit se, a v tom nalézám svůj ideál.
…Ježíš mě od malička učil tyto tři věci. Jak vděčná musím být svému božskému Mistru za lekce, které dával ubožačce jako já.

Dopis č. 14

Dávám ti za pravdu, když mi říkáš, že sláva Boží by nezískala nic, kdyby šli všichni do kláštera. Ale musím k tomu dodat, že Bůh nevolá všechny dobré lidi, aby se stali řeholníky. Jsou duše, kterým vlévá touhu po dokonalosti, a ty se dopouštějí chyby, jestliže nejdou za ní. Je jisté, že svět potřebuje šlechetné duše a dnes více než kdy jindy vyvstává potřeba dobrého příkladu. Ale ti, kdo žijí ve světě; zcela bezpodmínečně potřebují zvláštní Boží pomoc. Co se mě týče, myslím, že na to nemám sílu, protože On to po mně ani nechce. Ale ještě více je zapotřebí duší, které se zcela odevzdají Boží službě, které Ho neustále chválí, jako zadostiučinění za všechny urážky, které se Mu dějí ve světě; duše, které Ho milují a dělají Mu společnost, aby nahradily opuštění a zapomenutí, ve kterém Ho nechávají lidé; duše, které prosí a stále naříkají kvůli zločinům hříšníků; duše, které se obětují v tichu, bez okázalosti, za lidstvo, které zabíjí Boha. Ano… Karmelitka oslaví Boha víc než jakýkoli apoštol. Sv. Terezie zachránila svou modlitbou více duší než sv. František Xaverský a tento apoštolát byl neznámý i jí samé.

Dopis č. 81

Teď ti řeknu, proč dávám přednost Karmelu před všemi ostatními kláštery aktivního života:
1) Protože se tam žije navždy v ústraní od světa a člověk se stýká pouze s Bohem. A poněvadž ideál je dosáhnout sjednocení s Bohem – neboť to je to, v čem spočívá nebe: vlastnit Boha – potom to, co nás zde na zemi vede nejrychleji k tomu vlastnění, to je nejdokonalejší. Kromě toho se cítím příliš připoutaná k tvorům a v každém jiném klášteře bych se na ně znovu přilepila. A protože jedno vylučuje druhé, pak mi Karmel vyhovuje víc.
2) Protože je to nejpřísnější klášter, kde se dodržuje Řehole s velkou dokonalostí. Je nejchudší a nejkajícnější. A myslím si, že když už se jednou stanu mniškou, pak by byla škoda, kdyby jen průměrnou.
3) Protože se tam žije ve stálé modlitbě. A to je to, čím jsem nejvíc nadšená. Kdybys věděla na okamžik, co je to modlitba, pochopila bys mě. Věř mi, že nevím, co bych dala za hodinu modlitby. Na druhou stranu, cíl karmelitky mě uchvacuje: modlit se za hříšníky, celý život se obětovat, aniž by viděla plod své modlitby a oběti. Spojovat se s Bohem, aby v ní kolovala krev vykoupení, a tu dodávat církvi a jejím údům, aby se posvětily. Kromě toho jsem nadšená jejím heslem „trpět a milovat“. Není tohle právě to, co neustále dělala nejsvětější Panna, náš nejdokonalejší vzor? Nežila stále v nepřetržité modlitbě, v mlčení, v zapomenutí na pozemské? Jak zachraňuje duše? Skrze modlitbu, prosbu, oběť.
Kromě toho dal Ježíš Magdaléně pochopit, že kontemplativní život je ten nejlepší úděl, který mohla zvolit. Ano, na Karmelu začíná to, co budeme dělat celou věčnost: milovat a zpívat chvály Pánu. A to je zaměstnání, které budeme mít v nebi, není to snad to nejdokonalejší?

Dopis č. 40

Samota Karmelu napomáhá usebranosti. Toto odloučení od tvorů působí, že se člověk stýká pouze s Bohem a tím dosáhne většího sjednocení s Ním; v tom spočívá dokonalost. Myslím, že samota mne neunaví, protože ji stále vyhledávám, a mnohokrát je mi nepříjemný styk s tvory; neboť když jsem sama, jsem s Bohem.
Chudoba karmelitky je velmi velká. Nemůže vlastnit nic, a tak celá schopnost vlastnit je naplněna pouze Bohem. Chudobou se více připodobňuje svému Božskému Ženichovi, který neměl kde složit hlavu. Karmelitka musí vlastnit pouze Boha.
Její obětování je věčné, bez odpočinku, od té doby, co se narodí řeholnímu životu, až do doby, kdy zemře jako oběť, podle příkladu Ježíše Krista. A všechno v tichu, aniž by o tom kdo věděl. Kolik je těch, kteří považují její život za neužitečný. A přesto, ona je jako Beránek Boží, který snímá hříchy světa. Obětuje se, aby vrátila na kolena zbloudilé ovečky. Ale jako Krista svět nepoznal, ani ji nepoznává. Tímto úplným sebezapřením jsem nadšena. Není pokoušena k sebelásce. Nevidí jediný plod své modlitby. Jen v nebi to bude vědět.
Cíl, který se předkládá, je velmi vznešený: modlit se a posvěcovat se za hříšníky a kněze. Posvěcovat sebe sama, aby Božská míza proudila skrze spojení, které existuje mezi věrnými, ke všem údům církve. Ona se obětuje na kříži a její krev padá na hříšníky a prosí o milosrdenství a slitování. Padá na kněze a posvěcuje je, neboť na kříži je důvěrně sjednocena s Ježíšem. Její krev je tedy smísena s Božskou.

Dopis č. 58

Když jednou duše vstoupí do kláštera, přichází Ježíš, aby ji přijal. Ale přichází se svým křížem a ten jí dává jako záruku své lásky. Nevěsta musí žít vždycky v paláci Kalvárie. Tam se nestrpí nic světského. Karmelitka je ukřižována. Tak jako Ježíš, ani ona nemá nic, co by nebylo zraněno, umrtveno. Myšlenky, to nejsvobodnější, co člověk má, spoutává v Bohu. Její činy, její vykupitelské dílo, není snad podobné působení Ježíše v hostii? Vykupuje duše modlitbou a obětí. Za zdmi kláštera skrytá, zapomenutá světem, zadržuje spravedlnost Boží. Ona je míza, kterou Bůh nechává proudit svou milost do duší.

Dopis č. 138

Karmelitka je hostie, která v sobě nese Ježíše. Ona nic nedělá. Ona je On. On ji obětuje v tichosti, tak jako On se dává v oběť a v tichosti se na oltáři obětuje za celý svět. Ona se vždy s Ježíšem modlí na oltáři, vykupuje duše, ale s pohledem upřeným na Ježíše. Ona prolévá krev svého srdce zapírajíc se ve všem. Všechno obětovala pro Ježíše.

Dopis č. 141

Na Karmelu mohou být i mučedníci, když v každém okamžiku umírám sama sobě. To je povolání karmelitky: být hostií, která se stále obětuje Bohu za hříšný svět.
Když se miluje, všechno je radost. Kříž netíží, mučednictví nebolí, žije se víc v nebi než na zemi. Život na Karmelu je život z lásky. To je naše povolání. Ujišťuji Vás, maminko, že cítím hlad a neuhasitelnou žízeň po tom, aby duše hledaly Boha. Ale aby ho hledaly ne ze strachu, ale z bezmezné důvěry v Jeho Božskou lásku. Když se duše odevzdá takto, Ježíš udělá všechno. Vidí, že tato duše je ubohá a neschopná něčeho dobrého, ale poněvadž ji vidí plnou dobré vůle a nedůvěry v sebe samu, slituje se Jeho milující Srdce a převezme za ni odpovědnost.

Dopis č. 104

Karmelitka chápe, že ji styk s Ježíšem zbožšťuje. Proto se noří do Něho, aby v Něj byla přetvořena. Když vyplouvá na širé moře, kterým je Ježíš, odhaluje nekonečné poklady lásky a dobroty, pomaloučku poznává Slovo, které se stalo člověkem. A tehdy chápe víc než kdy jindy vykupitelské dílo Spasitele, cenu jeho Božské krve a strávena láskou cítí žízeň. Ano, žízeň po krvi svého Boha, prolévané za hříšné duše. Jít za nimi, aby je zachránila, nemůžeme. Je slepá, jestliže se odloučí od zdroje Světla, kterým je Slovo. Tehdy, poněvadž už tvoří s Ježíšem jednu osobu a jednu vůli, říká, že má žízeň po Jeho krvi, a On nemůže cítit nic jiného než totéž, a zachraňuje duše tím, že na ně vylévá proudy své krve.
Duše spojená a sjednocená s Ježíšem může všechno. A myslím, že se toho dá dosáhnout jedině modlitbou. Ačkoli jiní říkají, že se duše zachraňují apoštolátem a modlitbou, já myslím, že je to mnohem těžší, protože to vyžaduje velké spojení s Vykupitelem, neboť spasit duše není nic jiného, než dát jim Ježíše, a tak, kdo Ho nemá, nemůže dát nic. Obyčejně dosáhnou duše v aktivním životě úplného sjednocení obtížněji, protože vnější věci a stálý styk se světem způsobují, že se rozptylují a odlučují od Ježíše. Kromě toho se mi zdá, že se může vloudit sebeláska, když člověk okusí triumf. Nebezpečí, které karmelitce nehrozí, neboť neví, kolik duší zachrání modlitbou a obětí. A třeba ze své cely dobývá, podobně jako misionář, miliony nevěřících všude po celém světě.

Dopis č. 130

Jak krásné je naše povolání! Jsme vykupitelky ve spojení s naším Spasitelem. Jsme hostie, kde Ježíš přebývá. V nich žije, modlí se a trpí za hříšný svět. Nebyl toto život nejdokonalejšího ze všech tvorů, život nejsvětější Panny?

Dopis č. 130

Dalším důvodem, proč ještě víc miluji své povolání je to, že vidím, jak život karmelitky je podobný životu nejsvětější Panny. Ona se jen modlila, trpěla, milovala. Kromě toho je náš řád řád mariánský. Věř mi, že jsem to dříve moc dobře nevěděla. Ale nejednou jsem tu děkovala mé nejsvětější Matce, že mě přivedla do svého řádu.

Dopis č. 138

Řeholní život není nic jiného, než spousta malých věcí, které, když se dělají dokonale, rozšiřují duši.

Dopis č. 160

Proč se svět snaží budit ty, kteří jsou pro něj mrtví, a považuje ty, kteří žijí v Ježíšově náručí, za smutné? Nevidíte, že jen závidí klid, pokoj a štěstí, které naplňuje mou duši? Jak dobře vím, že ti, kteří vymýšlejí takové lži, nepoznali, co je to milost povolání a co to je žít v nebi Karmelu.
Právě se dívám na mého Ježíše a spolu s Ním se směji celému světu. Nechte mě celý den plakat v Jeho náručí, zatímco se jiní smějí a baví. Co mi záleží na tom, jestli pláču, když hledím na nekonečnou radost a jestli zakouším hořkost spolu s Božskou sladkostí Ježíše. Jsem šťastná a nikdy šťastná být nepřestanu, protože patřím Bohu.
…Nic na zemi pro mě nemůže být přitažlivé, protože jsem poznala Božskou krásu. A jestliže pláču, pak to není z nějakého falešného smutku, ale pro množství mých hříchů a pro strach, že jsem urazila a zranila Boha, protože jsem Ho dost nemilovala.

Dopis č. 103

Na Karmelu je všechno prostota a radost. Každá se snaží, aby ze své strany dala, kolik jen může, aby potěšila své sestry.

Dopis č. 127

Tak trávíme život; modlíme se, pracujeme, smějeme se.

Dopis č. 108

Na Karmelu se všechno dělá s radostí, protože máme všude našeho Ježíše a On je nekonečná radost.

Dopis č. 120

Věř mi, že si ani neuvědomujeme čas. Je to proto, že se nezabýváme ničím jiným než Bohem. Jsem tak šťastná, že je nemožné představit si to. Je to tak hluboký pokoj a radost, které zakouším, že si říkám, že kdyby tohle štěstí viděl svět, všichni by se utíkali zavřít do klášterů.

Dopis č. 133

Žijeme jenom pro Ježíše. A tak jako andělé v nebi Mu nepřetržitě zpívají chvály, my jim pomáháme tady na zemi, vždyť karmelitka je blízko svatostánku, kde je uvězněn Bůh – Láska, ano, hluboko v nebi své duše, kde, jak jí víra říká, v ní přebývá Bůh. Předmětem našeho povolání je láska; to největší bohatství lidského srdce. Tato láska přebývá v duši karmelitky od toho dne, kdy do ní Ježíš vložil zárodek povolání. Je to hranice, kde se duše stravuje a spojuje s Bohem. Tato výheň zasahuje všechno. Všechno musí zmizet, i tvorové, aby se spojila s ohněm nekonečné Boží lásky. Proto vyhledává samotu, aby jí nic nebránilo ve sjednocení s Tím, kvůli němuž všechno opustila. Když duše opravdu miluje (je to vidět i u lidské lásky), chce být jen s milovanou osobou, dívat se na ni, vyjádřit to, co se děje v srdci, sbližovat se stále víc a víc. Proto my, když milujeme Ježíše, nechceme nic jiného, než se dívat na Něho a mluvit s Ním o samotě, abychom naše ubohé myšlenky a city vyměnily za Jeho Božské.

Dopis č. 130

Kdybys jen věděla, jak se duši odhalují nekonečné horizonty, dosud neznámé, kdybys jen věděla … jak žije karmelitka důvěrně spojená s Ježíšem. On je pro ni všechno, kolik hodin tráví v chóru u mříže a hledí na tu nestvořenou krásu, naslouchá, čemu ji učí nekonečná moudrost a především, cítí údery Srdce svého Boha. Nic ji od Něho nemůže oddělit. Ježíš ji vyrval ze světa, od jejích blízkých, aby ji přenesl do samoty, kde On odpočívá, aby ji měl vždy u svatostánku. Chce, aby karmelitka byla jeho hostií. V ní žije a skrze své Srdce ji obětuje svému věčnému Otci za hříšný svět. V tichosti ji přináší v oběť, tak jako On, proměněný v Hostii, se obětuje skrytě na oltáři.

Dopis č. 133

Přesto jsou okamžiky, kdy se – věř mi – trpí. A nemysli si, že karmelitka má jen tak nějaká utrpení. Ale když se trpí, je to radost … Především proto, že je to sám Ježíš, kdo ji křižuje, kdo ji ničí, nalézá štěstí v tom, že je hračkou Jeho lásky. Ale nemysli si proto, že trpím, neboť – věř mi – chtěla bych trpět mnohem víc. To nejlepší je milovat vůli Boží. Tam najdeme kříž lépe než kdekoliv jinde. Tam roste tento požehnaný strom přímo, bez překážek, aniž bychom si ho vyvolili, aniž bychom cítili uspokojení.

Dopis č. 149

Můžeme udělat tak málo, abychom zadostiučinili za tolik hříchů, obzvláště Vaše karmelitka… Přesto si nezoufám, neboť jsem našla poklad, a sice na zadostiučinění obětovat mši svatou, to je svatou Hostii. S nejsvětější Pannou jsem uzavřela dohodu, že bude mým knězem a v každém okamžiku mě bude obětovat za hříšníky a za kněze, ale nejdřív mě vykoupe v krvi Ježíšova Srdce. Žijeme v tomto Srdci, abychom se spojili v tichém klanění, odevzdání, zadostiučinění…
Tady na Karmelu jsem pochopila své povolání. Pochopila jsem jako nikdy dřív, že je Srdce, které jsem dříve neznala, ani neuctívala. Ale On mi teď dal světlo. Právě v tomto Božském Srdci jsem našla svůj střed, svůj příbytek. Mé povoláni je dílem jeho milosrdné lásky.

Dopis č. 162

Karmelitka vstupuje na Tábor Karmelu a odívá se šatem pokání, aby se víc připodobnila Ježíši a – jako On – i ona se chce změnit, proměnit, aby byla přetvořena v Boha.
Karmelitka vystupuje na Kalvárii, tam se obětuje za duše. Láska ji křižuje, umírá sama sobě a světu. Pohřbívá se a její hrob je Srdce Ježíšovo; tam vstává z mrtvých, rodí se novému životu a žije duchovně sjednocena s celým světem.

Dopis č. 58

Smrt nemá pro karmelitku v sobě nic děsivého. Odchází žít opravdový život. Padne do náručí Tomu, koho na zemi nade všechno milovala a navěky se ponoří do Jeho lásky.
Karmelitka, ať si toto jméno idealizuješ sebevíc, tvá myšlenka bude stejně jen prchavý stín toho, co skutečně je. Tak jsem to zakusila.

Dopis č. 101

Zpět