Tajemství Vtělení

Mnozí lidé se ve svých filosoficko-teologických vývodech na téma tohoto tajemství dopustili závažných chyb. Ona se ale – jak napsala Karmině de Castro – jednoznačně podržela evangelia, které ukazuje Ježíše-Bohočlověka jako na příklad něhy Jeho Božského Srdce. Obvykle se užívá pojmu Bohočlověk, a dokonaleji se hovoří o Boží a lidské přirozenosti sjednocené v jediné Osobě Slova. Pro světici bylo nejbližší a hmatatelné Ježíšovo lidství spojené s Božstvím. Ostatně Ježíšovo Božství jí bylo jasně ukázáno v tajemství Nejsvětější Trojice: On je Synem Božím, druhou Osobou Nejsvětější Trojice. Podstatu Božství – jak napsala P. Julianu Ceovi – člověk není s to bezprostředně pronikat ani obdivovat. Zahleděna na Ježíšovo lidství se může nořit do jeho Božství – jak se svěřila Elise. A tak to také světice dělala. Zdůraznila, že je zapotřebí žít v neustálé kontemplaci Boha, především pak Ježíše Krista: „(Jeho) lidství je branou, jíž lze vstoupit do Božství.“
Mírou poznání Bohočlověka je totiž láska k Němu až k zešílení. Světice klade otázku: „Jak nemilovat Ježíše celou svou duší?“ Ježíš totiž má – jak napsala své přítelkyni – všechny kladné vlastnosti tvorů v té nejvyšší míře. On je nevýslovná Krása – psala jakoby ve vytržení téže přítelkyni –, odvěká Moudrost, Dobro samo, plnost života a oceán lásky. Ohledně krásy světice doplňuje svůj příměr v dopise Graciele prohlášením, že Ježíš v sobě zahrnuje veškerou krásu stvoření: tělesnou, intelektuální i krásu srdce. V doplnění obrazu Jeho lásky napsala svému otci, že Ježíš je celý něhou, celý láskou ke svému hříšnému stvoření, a zároveň předestřela způsob proměny svého života; a sice přijmout Ježíše za svého Přítele. Tento Přítel se ve své dokonalosti usídlil v duši a nalézá v ní klidné spočinutí. Má to jednu podmínku: aby nestálo nic mezi Ním a člověkem. Myšlenku dále rozvíjí v dopise své sestře Rebece a zdůrazňuje, že Ježíš je Otcem, Matkou, Bratrem a Ženichem. Jakoby na vysvětlenou k nazvání Ježíše Matkou upřesňuje tento pojem v dopise Amélii a Luchovi, že v Něm se nalézá nejvyšší míra mateřského tepla. Vybízí Elisu k žasnutí nad Ježíšovou láskou ke všemu. Při té příležitosti napsala, že láska je Boží podstatou. Světice mnohokrát zakusila Ježíšovu Boží přítomnost. Vždycky na Něho hleděla jako na dokonalou krásu a něhu, jak napsala P. José Blanchovi: „On je jedinou krásou, On je jedinou radostí.“
Do Deníku si zapsala: „On je mou radostí, mým světlem.“ Nazvala ho při té příležitosti „Kapitánem“ a sebe „vojínem“, a hned připojila vysvětlení svého přirovnání:„Já jsem nic, On je všechno.“
Světice Terezie z Los Andes nazvala Ježíše nejlepším Přítelem. Povzbuzovala svého otce, aby si takto představeného Ježíše zvolil za svého Přítele, navázal s Ním intimní pouto a aby do Jeho Srdce uložil všechny své starosti. Pán se jich něžně ujme a uzdraví je. V druhém dopisu otci napsala, že nikdo nepronikne srdce a nevyléčí je tak, jako Ježíš, že nikdo neuzdraví jeho duši tak jako On, protože nikdo ho nemiluje tak jako Ježíš, který dal svůj život za člověka, aby mu dal nebe. On osvěcuje a dává sílu. Terezie vybízela k poznávání Ježíše-Přítele. Ten, který si nás tak nesmírně zamiloval, nám dá i posilu v utrpení, dá sílu k plnění povinností, ke snášení kříže a na cestě ke svatosti. V rámci zmiňovaného přátelství s Ježíšem ve svých dopisech naléhala, aby se jejich adresáti nezabývali ničím jiným, než pouze učením se od Ježíše ochotě přijímat utrpení, pokud nás jím Bůh navštíví. Od Ježíše, Bohočlověka, se lze naučit všemu nejlepšímu. Ježíš je člověkem – napsala Amélii – s tím, že byl dokonalým člověkem, měl nekonečně ušlechtilé a něžné srdce, prožíval hlad, zimu, pronásledování, smrt a zradu. Zároveň ale všechno v Něm bylo Božské a nekonečné. Je dobré obdivovat na Ježíši Jeho pokoru v ponížení. Terezie tak jasně navázala na text sv. Pavla z listu Filipanům o Ježíšově ponížení (Flp 2,5n). Psala totiž o obdivu k Ježíši až po Jeho smrt na kříži, také o tom, že se od něho máme učit poslušnosti. Vybízela k obdivu k Ježíši v Jeho mlčení v Nazaretě, aby se tak naučila zvažovat všecko ve své duši a v mlčení.
Terezie si uvědomuje, že dává poučení a podněty, a jakoby tím ospravedlňuje svou zamilovanost do Ježíše. „Ten, kdo miluje – napsala – nemůže nemluvit o předmětu své lásky.“
V tomto případě ji pobízí Láska, která v sobě má všechny dokonalosti, jak tedy o ní nemluvit?! Tuto Lásku je zapotřebí kontemplovat. Ježíš je MÍSTEM lásky: proto vybízí svého bratra Lucha, že není dobré hledat jiné místo. Následně přechází k ještě intimnějšímu vyznání: „Ježíš už žije v mém srdci. Jsem kapkou vody, která se rozplynula v nekonečném Oceánu.“
Je si vědoma toho, že je do Ježíše zamilovaná. Touží po tom, aby i druzí okusili stejné štěstí a objevili v Jeho Srdci nevýslovné poklady. Zaměřuje na to svou pozornost v dopisu, který by mohl být určen každému z nás, a který s vroucím srdcem napsala Hermíně Valdesové: „Této noci a tohoto dne Ježíš volá u dveří tvého srdce, prosí tě, abys mu otevřela, prosí o lásku, a pokud neotevřeš, neohřeješ se v Ježíši.“

Pokračovat
Zpět na úvod