Nejhlubší Boží podstata
Dominik Wider OCD
Každý člověk má svá přesvědčení, dokonce i tehdy, když tvrdí, že nemá žádná. Tehdy totiž je základem jeho jednání zásada: „neřídím se žádnými přesvědčeními“. Není pochyb, že jednání člověka řídí jeho přesvědčení. Týká se to také člověka věřícího a jeho náboženských přesvědčení. Ta se u katolíků zakládají na pravdách zjevených Bohem. Znalost či neznalost těchto pravd či jejich pouze částečné přijímání rozhoduje o jeho náboženském životě a také z něj plynoucím duchovním životě. V současnosti mnozí lidé přijímají zjevené pravdy selektivně.
Bude tedy dobré podívat se blíže na svatou Terezii z Los Andes z hlediska zjevených pravd, které přijímala. Světice měla silné a správně formované náboženské přesvědčení, a na jeho základě tedy i zdravý duchovní život. Chybělo jí teologické vzdělání. Je to samozřejmé, vždyť odešla k Pánu v nedožitých dvaceti letech. Měla ale na svůj věk velké náboženské poznání, které si odnesla z rodného domu, ze školy vedené kongregací Nejsvětějšího Srdce, a které si o něco později doplnila četbou knih z oblasti spirituality, především spisů svaté Terezie od Ježíše, svatého Jana od Kříže, Dějin duše svaté Terezie od Dítěte Ježíše a také Vzpomínek blahoslavené Alžběty od Trojice. Jen málo věřících se může pochlubit takovým teologickým poznáním.
Nebyla však pouhou teoretičkou, nýbrž díky Pánově milosti životní praktičkou: poznání, které jí bylo uděleno a které si získala vlastním úsilím, stálo zcela ve službě její živé víry, která se projevovala právě hlubokým duchovním životem. V této souvislosti bychom měli chápat její „teologii“. Zásadní zjevené pravdy, na jejichž základě formovala svůj duchovní život, zahrnovaly tajemství Boží podstaty, tajemství Nejsvětější Trojice, tajemství Ježíše Krista – Boha v Jeho lidství – a také tajemství Panny Marie, Prostřednice a vzoru Božího života. A ještě jeden zásadní pohled: Její spiritualita je kristocentrická; z perspektivy Ježíše nahlíží dokonce i samu podstatu Boha, Nejsvětější Trojice. Tento příspěvek vychází především z jejích dopisů, z toho, co o ní sdělil její bratr Lucho, a také z několika citací z jejího Deníku.
Teologie založená na Božím slově vypočítává mnohé přívlastky Boha, z nichž každý vyjadřuje Jeho podstatu a neodchyluje se od ní. Nazývá Boha: bytím, jediným, neviditelným, všemocným, milosrdným, láskou samou, plným dobroty, svatým, všudypřítomným, věčným, nekonečným, vševědoucím; je to jediný Bůh v Nejsvětější Trojici, Otec a Syn a Duch Svatý. Který z těchto přívlastků nejdokonaleji vystihuje Boží podstatu? Na tuto otázku se odpovídá různě. Když se Mojžíš ptá Boha na Jeho jméno, Bůh nazve sebe samého: „Jsem, který jsem!“ A dodal: „Řekneš Izraelitům: ,Jsem posílá mě k vám.‘“ (Ex 3,14). Sv. Jan Evangelista napíše: „Bůh je láska“ (Jan 4,8). Svatá Terezie z Los Andes znala všechny tyto Boží přívlastky, nazývala Ho jimi a také se jimi na Něho obracela. Mimořádnou pozornost ale věnovala dvěma pojmům blíže popisujícím Boží podstatu: Bůh je nekonečné Bytí – „Jsem“ a Bůh je láska. Jak k tomu tato svatá dospěla? Bůh jí dovolil, aby objevila Jeho velké „Já“ ve vlastním nitru. Podle jejího prohlášení se Bohu zalíbilo v ní přebývat, zabydlet se v ní, ba co více – vnitřně se jí sdílet. Ona zakouší Jeho lásku a cítí se ztracená v Jeho nekonečném Bytí. „Jak je dobré“ – napsala své matce – „být prostoupena jeho Božským Bytím a ztotožněna s Ním láskou.“
Ten, který JE, přichází k ní, daruje se jí a dovoluje jí mít účast na svém Bytí. On je Bytím, ona tou, která přijala a přijímá své bytí od Něho. Bůh existuje v ní, ona existuje v Bohu. Ten, který v ní existuje, je LÁSKA. Tuto lásku nalézá v Ježíši – Slovu: On jí zjevuje Boží lásku. Bůh je láska; ona obdivuje tuto lásku a vybízí k tomu i svou matku. Láska je totiž Boží podstatou. V ní jsou obsaženy všechny Jeho dokonalosti. Pro světici je tedy Ten, který se jmenuje JSEM, láskou a miluje ji v Ježíši Kristu. Tato láska, stejně jak Jeho podstata – Bytí, je nekonečná.
Tento Bůh, jehož podstata znamená JSEM a LÁSKA, je jediným Bohem ve třech Osobách. Světice objevuje tuto pravdu a přítomnost Trojice skrze pouto, které ji spojuje s Ježíšem Kristem. V parafrázi na Ježíšův výrok napíše: „Ten, kdo plní vůli mého Otce, ten mě miluje, a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu, a učiníme si v něm příbytek“ (srov. Jan 14,23).
Ježíš to říká každému – napsala své přítelkyni – a každý s ním může v plnění svých povinností ve své duši žít tak jako ve svém příbytku, a může Mu naslouchat a vidět Ho ve všech okamžicích dne. Svatá Terezie píše o Ježíši, ale ještě předtím napsala o přebývání celé Nejsvětější Trojice v lidské duši. Rozvine tuto myšlenku v jiném výroku, kde připomene, že Nejsvětější Trojice žije v duši, která je ve stavu posvěcující milosti. Když člověk žije s Ježíšem přítomným v hloubi svého bytí a má tytéž myšlenky jako On, jednotu prožívání a jednání, tehdy v něm Bůh Otec vidí svého Syna a Duch Svatý mu dovoluje uvidět v nitru přebývajícího Otce a Syna. Když Terezie sděluje tyto obsahy M. Angelice, dodává: „Tak se stávám nevěstou a Tři Osoby přicházejí a přebývají ve mně.“
Když dále líčí spolupřítomnost Tří Osob v duši člověka, jakoby tím rozšiřuje tuto spolupřítomnost, která sjednocuje s Bohem v duši, prostřednictvím sjednocení se svatými a anděly. Bůh totiž v nebi přebývá v jejich společnosti. Je-li tedy člověk sjednocen s Bohem – vysvětlovala Heleně Salas Gonzalesové – a přítomný v nebi své duše, je také sjednocen s jeho družinou, aby spolu s ní chválil přítomného Pána a klaněl se mu. Přítomnost Nejsvětější Trojice v nitru duše – napsala P. Julianu Ceovi – vtahuje člověka do její kontemplace, která zachvacuje člověka jako nesmírný plamen ohně a světla, přestože člověk není s to proniknout podstatu přítomného Boha. Světice poukázala na možnosti, které vyvstávají před člověkem tváří v tvář tajemství Boha, který člověka obdaroval sebou samým a dovolil mu podílet se na svém JSEM – bytí a na své LÁSCE.
Tajemství Boží přítomnosti jako základ změny života
Tajemství Vtělení
Tajemství vykoupení
Tajemství Eucharistie
Tajemství Matky Marie