Utrpení
Život Terezie z Los Andes, který byl podle jejích vlastních slov příběhem lásky, byl zároveň příběhem utrpení. Toto utrpení přijímalo různé podoby. Nechybělo utrpení tělesné, které už jsme zmínili, ale pozoruhodné se zdají především dva rozměry utrpení, které charakterizují Tereziinu duchovní cestu a její povolání v církvi. Jde o duchovní utrpení spojené s pasivním očišťováním její duše během temné noci a o zástupné utrpení, které je vědomým obětováním vlastního bytí za hříchy světa a v intenci vyprosit si obrácení hříšníků.
Oba tyto druhy utrpení prožívala Terezie jako účast na tajemství Kristova kříže. Netoužila trpět pro utrpení samé, zato ji v duchu víry přitahovalo utrpení prožívané jako kříž, na kterém nalézá Krista a sjednocuje se s Ním. Takto chápané utrpení bylo pro ni nerozlučitelně spojené s láskou, bylo do jisté míry její druhou tváří. Ve svém Deníku vyznává: „Proč se v hloubi mé duše rodí tento sklon k utrpení? Proto, že miluji. Má duše touží po kříži, protože na Něm je Ježíš.“
Utrpení temné noci
Nalézáme jen málo stop utrpení, spojeného se zkušeností pasivní noci smyslů. Dalo by se usoudit, že se dostavovaly v průběhu období závažných fyzických problémů, kterými Terezie procházela každoročně několik let po sobě, především se zánětem slepého střeva v prosinci 1914, a s operací a následnou rekonvalescencí po této nemoci. Zakouší tehdy silné emocionální otřesy. Vyznává: „Moje nervy byly v tak žalostném stavu, že jsem nevěděla, co se se mnou děje; občas jsem začala plakat a zároveň se smát.“
Prostřednictvím tělesného a psychického utrpení spojeného s nemocí uspořádával Bůh její smyslovou a emocionální oblast, přitahoval ji silněji k sobě, řídil její život a dával jí poznat hodnotu samoty. Po uzdravení patnáctiletá Terezie shrnuje tento čas utrpení a zkoušky: „Věk patnácti let je pro mladé děvče nejnebezpečnější, protože vstupuje do bouřlivého moře světa. Ale co se mě týká, v okamžiku, kdy mi je patnáct let, Ježíš se ujal kormidla mého životního korábu a chrání jej před srážkou s jinými loděmi. Drží mě o samotě se sebou samým. V důsledku toho se moje srdce, poté, co poznalo svého Kapitána, odevzdalo kouzlu Jeho lásky a On si mě tu drží v zajetí.“
Jsou to vyznání charakteristická pro duši, která zakouší kladné účinky očišťování a které se zdá, že tento stav bude trvat navždycky.
Po dvou letech poměrného klidu, od roku 1917 do prvních několika měsíců roku 1919, se ale v Tereziině životě objevují nová a mnohem intenzivnější utrpení, spojená s pasivní nocí ducha. Při četbě popisu tohoto utrpení v Deníku a v dopisech nalézáme zkušenosti charakteristické pro noc ducha, tak jak ji popisuje sv. Jan od Kříže: zkušenost temnoty, utrpení, pokušení proti víře, pocit odmítnutí Bohem. 20. srpna 1917 si zapíše: „Bože můj, proč jsi mě opustil? (…) Cítím se necitelná, studená jak kus mramoru.“ O několik měsíců později vyznává: „Mým obvyklým stavem je děsivá vyprahlost.“ Ve středu Svatého týdne (27.3.) 1918 si poznamená: „Opuštěnost, vyprahlost, agónie (…) Nacházím se v takovém stavu, že už nemohu dál.“
K této temnotě a vyprahlosti se přidávají intenzivní pokušení, že všechna udílená Boží slova a další milosti byly pouhým klamem a nalháváním si. V dopisu svému zpovědníku P. Artemiovi Colomovi se utrápeně ptá: „Prosím, vysvětlete mi upřímně to, co se týká mé modlitby, protože se mi zdá, že jsem klamána, prosím, řekněte mi, kterou cestou se mám dát. (…) Zdá se mi, že všechno, co tu líčím, je lež (…), že jsou to moje výmysly.“
Dodatečným utrpením v tomto období jsou závažné pochybnosti ohledně vlastního povolání na Karmel, které prožívá po celý rok 1917. Píše na toto téma počátkem ledna 1918 jinému svému zpovědníku, P. José Blanchovi, a líčí mu stav své duše v předchozím roce: „Zdá se, že mě Pán chtěl v uplynulém roce vyzkoušet, protože jsem velice trpěla, aniž bych se na někoho mohla obrátit o pomoc. Měla jsem četné pochybnosti ohledně svého povolání na Karmel.“
Avšak nejzávažnějším utrpením očišťující noci ducha byla intenzivní pokušení proti víře, prožívaná roku 1918. Jsou to pokušení podobná těm, která popisuje sv. Terezie od Dítěte Ježíše v posledním roce svého života. Objevuje se pokušení, že neexistuje Bůh ani věčný život, že její povolání a její oběť je jeden velký omyl. Terezie v dopisech P. Blanchovi celkem podrobně popisuje čtyři pokušení tohoto druhu. S prvním z nich se svěřuje ještě před vstupem do kláštera následujícími slovy: „Prožívala jsem pochybnosti ohledně víry tím způsobem, důstojný otče, že jsem se ptala sebe samé, zdali existuje Bůh, protože jsem se jím cítila zcela opuštěna. Hleděla jsem na svůj kříž a všechno se mi to zdálo jako pouhý klam. Vzývala jsem na pomoc Pannu Marii, jenže ani ona mi nepomohla.“
Druhá série očišťujících pochybností a pokušení přichází už v klášteře v Los Andes. Popisuje ji v Deníku, v květnu r. 1919: „Přišly na mě strašné pochybnosti proti víře, takže jsem byla v pokušení nejít ke svatému přijímání, a potom, když jsem měla na jazyku Nejsvětější způsobu, chtěla jsem ji vyplivnout, protože jsem si myslela, že tam Pán není a že tam nikdy nebyl.“
Třetí zkoušku prožívá v tomtéž období a pokládá ji za nejhorší. Je jí intenzivní poznání vlastní hříšnosti a pocit hněvu ve vztahu k Bohu. Píše: „Nejstrašnější byla třetí zkouška. Vnímala jsem celé břemeno svých hříchů (…). Začala jsem ve své cele plakat, ležíc s hlavou na zemi. (…) Nazítří se mi Pán ukázal, už ne v agonii, avšak s velice smutnou tváří. Zeptala jsem se, co jsem udělala, ale On mi neodpověděl, a dal mi tak najevo, že se na mě hněvá. (…) Zůstala jsem sama se svou velkou bolestí a zahanbena svými hříchy.“
A nakonec popisuje následujícími slovy čtvrtou zkoušku: „Čtvrtá zkouška byla děsivá a odehrávala se při modlitbě, během které jsem byla celá rozpálená a byla jsem přenesena k Bohu, aniž jsem se mohla pohnout. Napadlo mě, že to všechno bylo satanovým klamem, a dokladem toho bylo i to, že jsem nezachovala poslušnost na zvonek. Temnota byla tím strašnější, že jsem se domnívala, že mě Bůh opustil.“
Vylíčené zkušenosti a zkoušky temné noci se staly tavicím kelímkem, ve kterém se důkladně očišťovala Tereziina víra, naděje a láska, prohlubovalo se její sebepoznání, také se důkladně očišťovaly její modlitební motivace a zesiloval se v ní postoj nezištného hledání Boha pro Něho samého, nikoli k vlastnímu uspokojení. Výše uvedené zkušenosti umožnily následně dokonalé sjednocení s Bohem.
Zástupné utrpení
Kromě očišťujících utrpení, spojených se zkušeností temné noci, si povšimněme v životě světice utrpení prožívaného způsobem zástupné oběti za hříšníky a na vyprošení milosti poznání Boha a změny života druhým lidem. K vyjádření tohoto typu utrpení Terezie často užívá slova victima, a vztahuje je na sebe. Toto slovo znamenalo v biblickém jazyku Starého zákona zvíře přinesené v oběť Bohu jeho národem. Ježíš se ve své oběti kříže stal ve společenství křesťanů skutečnou obětí za hříchy světa, kterou Bůh se zalíbením přijal. Terezie prožívá své utrpení v právě takové perspektivě a hovoří o sobě jako o celopalu, o obětní hostii, o oltáři, avšak vždycky ve spojení s Kristovou spásnou obětí.
První silná zkušenost zmíněné skutečnosti nastala v Tereziině životě v noci 16. listopadu 1917. „Hovořili jsme (s Ježíšem) důvěrně“ – píše Terezie. (…) „Ukázal mi svou velikost a mou nepatrnost a řekl mi, že si mě vyvolil jako celopal. Měla bych spolu s Ním vystupovat na Kalvárii. Společně bychom se měli ujmout díla získávání duší.“
Tato zkušenost ukazuje, že se Terezie cítí vyvolena Kristem samým k tomuto typu apoštolátu prostřednictvím utrpení, který byl i Jeho údělem, a že to není výmysl její troufalosti. Z lásky k Ježíši přijímá toto své nové povolání a učí se od Pána, jak se v každodenním životě stávat po Jeho vzoru eucharistickou hostií. „Při modlitbě mi Pán ukázal, jak za nás byl rozdrcen a proměněn v hostii. Řekl mi, že k tomu, abych i já mohla být hostií, musím nutně zemřít sobě samé. Hostie (…) musí křižovat své myšlenky a odmítat všechno, co není z Boha. V myšlenkách se má neustále upínat k Bohu, své touhy má zaměřovat k Boží slávě a k posvěcení duše. Hostie nemá vlastní vůli ohledně toho, kam je vedena. Hostie nevidí, neslyší a neudržuje vnější kontakty, ale pouze ty vnitřní.“
V dopisu P. Julianu Ceovi z dubna 1919 popisuje okolnosti a akt svého souhlasu stát se celopalem a obětní hostií: „Asi tak před rokem se mi jednoho dne zjevil Pán s nekonečnou láskou, když byl vystaven v Nejsvětější Svátosti. Dal mi tehdy poznat svou lásku, na kterou lidé neodpovídají. Prosil mě, abych se obětovala jako oběť lásky a dostiučinění a ujistil mě, že budu v životě mnoho trpět. Po tomto prožitku jsem se ale nechtěla okamžitě obětovat jako celopal, aniž bych to napřed nekonzultovala se zpovědníkem; získala jsem jeho souhlas, jenže pouze na omezenou dobu. Tehdy se na mnoho měsíců objevilo vnitřní utrpení, které ale později přestalo.“
Nápadná je eucharistická souvislost této zkušenosti, jakož i to, že tento akt je učiněn teprve po získání souhlasu zpovědníka. Potvrzuje to Tereziinu zdravou zbožnost a její zakořenění v prostřednické roli církve a v jejím vztahu k Bohu.
Motivem k vykonání aktu tohoto typu bylo především dokonalejší připodobnění se Kristu a zadostiučinění za hříchy své i druhých, především kněží, a také za znevážení Nejsvětější Svátosti, a dále podíl na milostech spásy pro konkrétní jednotlivce, včetně papeže a kněží, především pak svých dvou bratří: Miguela a Lucha. První z nich žil celkem neuspořádaným životem a měl problémy s pitím, zatímco druhý – „nasáklý“ profánními idejemi moderních francouzských filosofů – se vzdálil od Boha.
Světice zná zmíněný akt také ze života jiných svatých, včetně těch karmelitánských. Při četbě spisů Terezie od Dítěte Ježíše se nepochybně setkala s jejím aktem obětování se Milosrdné Lásce. Typickým rysem Juanitiny oběti je také láska, ale i prvek zadostiučinění, tak charakteristický pro lásku Kristovu.