Duchovní poselství
Sestra Terezie z Los Andes byla svatořečena takřka přesně v den pětistého výročí evangelizace Ameriky (1492–1992) a byla představena jako jeden z nejkrásnějších plodů svatosti církve na tomto kontinentu. Od dětství se vyznačovala schopností přitahovat lidi k Bohu, počínaje vlastními sourozenci a dalšími příbuznými, včetně kamarádek ve škole a těch, se kterými se setkávala. Nepřestává v tom ani dnes, a sice prostřednictvím svých spisů a příkladem života charakterizovaného mládím, radostí a sympatiemi, a také díky duchovnímu působení poutního místa, které jí v Santiagu bylo zasvěceno. Papež Jan Pavel II. prohlásil během mše svaté v rámci jejího svatořečení:
„Bůh dal, že na jejím mladém životě (…) zazářilo mimořádným jasem světlo Jeho Syna Ježíše Krista, a ona sama se stala pochodní a ukazatelem cesty světu, který jakoby se bál, že jej Boží jas srazí na kolena. Tato chilská karmelitka (…) dává jasné svědectví života sekularizované společnosti, která se odvrací od Boha. Dnešnímu člověku přináší poselství, že může poznat skutečnou velikost a radost, svobodu a naplnění, bude-li milovat Boha, chválit Ho a sloužit Mu. Život sv. Terezie je tichým voláním zpoza klauzurních mříží, že ‚Bůh sám stačí‘.“
Takové je její zásadní poslání, které plodně naplňuje i dnes: probouzet v lidských srdcích touhu po Bohu, ukazovat Jeho krásu a lásku, povzbuzovat k velkomyslnému odevzdání vlastního života Jemu a ke hledání intimního přátelství s Ním. Tuto intimitu sama prožívala především při modlitbě a kontemplaci, ale sama také k modlitbě vybízí a připomíná, že v ní se člověk otvírá Kristově lásce a tím se učí přemáhat sebelásku.
Terezie, která zemřela jako ani ne dvacetileté děvče, se projevuje jako mimořádně přesvědčivý svědek a příklad všem mladým lidem. Právě toto hledisko jejího duchovního poselství zdůrazňuje papež během svatořečení: „Je voláním zaměřeným mimořádně na mladé, kteří touží po pravdě a hledají světlo, které by dodalo smysl jejich životu.“
Papež také zdůrazňuje, že Terezie je svědkem toho, čím je skutečná láska, i toho, že čistota srdce je krásná a možná: „Mládeži, která je neustále vystavena riziku negativního vlivu kultury prosáklé erotikou, společnosti, která si plete skutečnou lásku – která je darem – s hédonistickým vykořisťováním druhého k vlastnímu potěšení, tato mladá dívka z And dnes ukazuje krásu a štěstí vyzařující z čistého srdce.“
Světice září jako vzor karmelitánského povolání a života: apoštolské plodnosti jeho modlitby, mlčení a oběti, až po vědomou spoluúčast na celopalné oběti Kristova kříže. Je originální prorokyní těžko pochopitelného tajemství utrpení v životě člověka. Svým životem dosvědčuje, že utrpení přijaté ve víře a připojené k utrpení Kristovu má smysl, ba co více, stává se mocným apoštolským prostředkem.
Všem, kdo prožívají své křesťanské povolání ve světě, je příkladem toho, že svatosti, až po její nejvyšší vrcholy proměňujícího sjednocení s Bohem, lze ve světě dosáhnout – vždyť světice takřka celou svou cestu k tomuto sjednocení prožila jako laik ještě před vstupem na Karmel. Přestože se její dokonalé sjednocení – jak se zdá – odehrálo až krátce po vstupu do kláštera, zásadní proces očišťování a posvěcování probíhal za jejího života ve světě. Svatost si získávala v každodenním životě, ve kterém nebyly nějaké mimořádné vnější události, v životě prožívaném uprostřed rodiny, určovaném učením a prací, službou bližním a utrpením. Je to konkrétní svědectví toho, že svatosti, až po její mystické vrcholy, může dosáhnout každý věřící člověk.
S laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů
přeložila Jindra Hubková