Třetí příbytky

sv. Terezie od Ježíše, Vnitřní hrad, 3H 1,1.5n.; 2,12n.

1,1. Co řekneme těm, kdo z Božího milosrdenství zvítězili v těchto bojích a s vytrvalostí vstoupili do třetích příbytků, než „blahoslavený muž, který se bojí Pána“? Nebylo málo, že Jeho Velebnost způsobila, že jsem pochopila, co chce říci tento verš v lidovém jazyce v této době, neboť jsem v této věci tupá. Jistě, právem ho nazveme blahoslaveným, vždyť nevrátí-li se nazpět, nakolik můžeme pochopit, jde jistý cestou své spásy. Zde uvidíte, sestry, jak bylo důležité zvítězit v předchozích bitvách; neboť jsem si jistá, že Pán mu nikdy nepřestane dávat jistotu svědomí, a to není málo. Říkám jistotu a řekla jsem to špatně, protože v tomto životě není (jistoty), a proto to vždy chápejte jako že říkám „neopustí-li započatou cestu“.
5. Už nevím, co jsem řekla, neboť jsem se vzdálila velmi (od tématu), a když si na to vzpomenu, lámou se mi křídla, takže nemohu říci nic dobrého; a tak toho chci nyní nechat. Když se vrátím k tomu, o čem jsem vám začala povídat, (totiž) o duších, které vstoupily do třetích příbytků, že jim Pán neudělil malou milost, díky níž překonalo prvotní obtíže, nýbrž velmi velkou, věřím, že takových (duší) je na světě z Boží dobroty mnoho: velmi touží neurážet Jeho Velebnost a i všedních hříchů se varují, a jsou přítelkyněmi kajícnosti, (mají) své hodiny usebrání, dobře užívají času, cvičí se ve skutcích lásky k bližním, (jsou) velmi spořádané ve svém mluvení a oblékání a vedení domu, ty, které je mají. Jistě, (je to) záviděníhodný stav, a zdá se, že není proč by se jim upíral vstup do dalšího příbytku ani jim to Pán (skutečně) neupře, chtějí-li ony, neboť je (u nich) krásná dispozice k tomu, aby jim udělil každou milost.
6. Ó, Ježíši, kdo by řekl, že nechce tak velké dobrodiní, zvláště když už dříve prošel tím, co je namáhavější? – Ne, nikdo. Všechny říkáme, že to chceme; avšak je zapotřebí něčeho víc, aby Pán zcela vlastnil duši, než aby se to jen řeklo, jako to nestačilo mladíkovi, když se ho Pán zeptal, zda chce být dokonalý. Od (chvíle), co jsem začala mluvit o těchto příbytcích, ho mám před očima; neboť jsme do písmene takové, a proto nám zde z toho obvykle vzcházejí velké vyprahlosti v modlitbě, i když to má i jiné příčiny; a ponechávám stranou vnitřní trýzně, jež mají mnohé duše a jež jsou nesnesitelné a docela bez jejich viny, ze kterých je Pán vyvádí vždy s velkým užitkem, jakož i ty, kdo mají melancholii a jiné nemoci. Nakonec, ve všem máme ponechat posouzení Bohu. Tím, co sama považuji za nejobvyklejší, je to, co (už) jsem řekla; neboť nakolik tyto duše vidí, že by se za nic nedopustily hříchu, a mnohé, že by se vědomě nedopustily ani všedního, a že dobře užívají svůj život a svůj majetek, nemohou trpělivě snášet, že se jim zavírá brána ke vstupu (tam), kde přebývá náš Král, za jehož vazaly se považují a jimiž (skutečně) jsou. Avšak i pozemský král jich zde mívá mnoho a ne všichni vstupují do jeho komnaty. Vstupte, vstupte, mé dcery, do toho, co je vnitřní; postupte kupředu ve svých nepatrných skutcích, neboť abyste byly křesťankami, musíte toto všechno a mnohem víc a ať vám stačí, že jste vazalkami Boha; nechtějte příliš, abyste nezůstaly bez ničeho. Hleďte na světce, kteří vstoupili do komnaty tohoto Krále, a uvidíte rozdíl, který je mezi nimi a námi. Nevyžadujte, co jste si nezasloužily, ani by nám na mysl nemělo přijít, že tím, jak moc sloužíme, jsme si to snad zasloužily my, které jsme urážely Boha.
2,12. Co by velmi prospělo, jak se mi zdá, těm z nás, které jsou z Pánovy dobroty v tomto stavu (neboť, jak jsem řekla, neprojevuje jim malé milosrdenství, jelikož jsou velmi blízko tomu, aby vystoupily výše), je velmi se cvičit v ochotě k poslušnosti; a i kdyby nešlo o řeholnice, byla by to velká věc – jak to dělají mnohé osoby – mít někoho, koho poslouchat, aby člověk v ničem nekonal svou vůli, neboť to je to, v čem si obvykle škodíme; a nehledat jiného podle své nálady, jak se říká, který ve všem postupuje s takovou obezřelostí, leč obstarat si takového, který je bez iluzí co do světských záležitostí, takže ve velké míře prospívá stýkat se s tím, kdo ho již dobře zná, aby znal (i) nás, a protože některé věci, jež se nám zdají nemožné, u jiných je vidí jako možné, a tak s mírností, která je pozvedá, je velmi povzbuzuje a zdá se, že podle jeho letu se i my odvažujeme létat, jak to dělají mláďata ptáků, když se učí, takže i když to není hned kdovíjak velký let, postupně napodobují své rodiče. To do značné míry prospívá, vím to. Takové osoby udělají dobře, byť by byly seberozhodnutější neurážet Pána, když se nebudou vystavovat příležitostem k tomu, aby jej urazily; neboť nakolik jsou (pořád) blízko prvních příbytků, mohou se do nich snadno vrátit; neboť jejich síla se neopírá o pevnou zemi jako je tomu u těch, kdo jsou již procvičeni v utrpení, neboť ti už znají bouřky světa (a) jak málo se jich mají bát a jak nemají toužit po jejich zalíbeních a že by je k nim velké pronásledování mohlo vrátit, neboť ďábel je umí dobře narafičit, aby nám způsobil zlo a že když by chtěli ve velké horlivosti odstranit cizí hříchy, nemuseli by odolat tomu, co by se jim kvůli tomu mohlo přihodit.
13. Hleďme si svých nedostatků a nevšímejme si cizích, neboť takové spořádané osoby se často děsí všeho; a možná (právě) od toho, koho se děsíme, bychom se mohli naučit tomu hlavnímu; a ve vnějším vystupování a ve svém způsobu jednání bychom nabyli předností; a není to to, co je nejdůležitější, i když je to dobré, ani proč pak chtít, aby všichni šli naší cestou, ani dát se do vyučování ohledně (věcí) ducha toho, kdo snad neví, oč jde; neboť s těmito touhami, které nám dává Bůh, sestry, ohledně dobra duší, se můžeme dopustit mnoha chyb; a tak je lépe přidržet se toho, co říká naše Řehole: „v mlčení a naději se snažit žít stále“, neboť Pán se o své duše postará. Pokud neopomeneme prosit Jeho Velebnost, s jeho milostí dosáhneme velkého pokroku. Ať je navždy požehnán.

překlad P. V. Kohut

Zpět