Tereziiny boje a Ježíšův zápas o ni
sv. Terezie od Ježíše, Kniha života, 7,1-3.6n.
1. Tak jsem se tedy začala – od kratochvíle ke kratochvíli, od marnosti k marnosti, od příležitosti k příležitosti – natolik vystavovat velmi velkým příležitostem a má duše se tak kazila v mnoha marnostech, že jsem už měla odpor k tak zvláštnímu přátelství, jímž je styk modlitby, který mě mohl znovu přivést k Bohu; a k tomu přispělo, že nakolik rostly mé hříchy, začala mi chybět chuť a potěšení ve věcech ctnosti. Viděla jsem velmi jasně, můj Pane, že mi to chybělo proto, že jsem já chyběla Vám.
To byl největší úskok, jakého se vůči mně mohl pod zdáním pokory dopustit ďábel, že jsem se začala bát konat modlitbu, když jsem viděla, jak jsem ztracená; a zdálo se mi, že je lepší žít jako mnozí – vždyť tím, jak jsem byla ubohá, jsem patřila k nejhorším – a modlit se, co jsem měla povinné, a ústně, neboť nemohla konat vnitřní modlitbu a mít takový styk s Bohem ta, která si zasluhovala být s démony a klamala lidi, neboť navenek působila dobrým dojmem. A tak nelze obviňovat dům, kde jsem byla, protože svou obratností jsem se snažila, aby o mně měly dobré mínění, byť jsem křesťanské způsoby nepředstírala vědomě; neboť co se týče pokrytectví a domýšlivosti si, chvála Bohu, nevzpomínám, že bych ho, nakolik je mi známo, někdy urazila; neboť už když jsem v sobě zpozorovala jen první hnutí, natolik mě to trápilo, že ďábel odcházel poražen a já z toho vytěžila, a tak mě v tom nikdy moc nepokoušel. Ovšem kdyby snad Bůh dopustil, aby mě v tom pokoušel tak prudce jako v jiných věcech, i [v tom] bych upadla; ale Jeho Velebnost mě v tom až dosud chránila, kéž je navěky požehnána; spíše mě velmi tížilo, když o mně měly dobré mínění, neboť jsem znala své tajemství.
2. To, že mě nepovažovaly za tak ubohou, způsobovalo, že nakolik mě vídaly tak úslužnou a při tolika příležitostech a tak často se uchylovat do samoty, abych se modlila a četla, mnoho mluvit o Bohu a že jsem ráda dávala malovat jeho obraz na mnoha místech a měla oratoř a vybavovala ji věcmi, jež povzbuzují ke zbožnosti, že jsem nemluvila zle, a jiné věci toho druhu, působilo to dojmem ctnosti, a já, tak ješitná, jsem si uměla cenit toho, čeho si ve světě [lidé] obvykle cení, takže mi [sestry] dávaly tolik volnosti, víc než starším, a byly si u mne velmi jisté; neboť ač jsem dostávala volnost, nikdy jsem nedělala věci bez povolení, říkám tím, že bych mluvila s někým přes otvory nebo přes zeď nebo v noci, zdá se mi, že bych se nikdy nemohla uchýlit k tomu, abych v klášteře s někým takto mluvila, ani jsem to [skutečně] neudělala, neboť mě Pán držel svou rukou. Zdálo se mi – neboť jsem si vědomě a úmyslně hlídala mnoho věcí – že vystavit čest tolika [sester] do nebezpečí tím, že já jsem tak ubohá a ony tak dobré, by bylo velkým zlem; jako by ostatní věci, které jsem dělala, byly dobré! Po pravdě, nešlo o tak velké zlo jako bylo toto, i když bylo značné.
3. Proto se mi zdá, že mi velmi uškodilo, že jsem nebyla v uzavřeném klášteře; protože volnost, kterou si mohly ty, jenž byly dobré, klidně dopřávat (neboť nemusely víc, když se neslibovala klauzura), mne, která jsem ubohá, by určitě přivedla do pekla, kdyby mě z toho nebezpečí tolika léky a prostředky nevytáhl Pán se svými velmi mimořádnými přízněmi. A tak se mi zdá, že je obrovským nebezpečím ženský klášter s volností, a nadto se mi zdá, že je spíše krokem na cestě do pekla pro ty, jež by chtěly být ubohé než lékem pro jejich slabosti.
To neplatí o mém [klášteře], neboť tam je tolik těch, které opravdově a s velkou dokonalostí slouží Pánu, takže jim Jeho Velebnost nemůže odpírat svou laskavost, a nepatří k těm velmi otevřeným, a zachovává se v něm celá kázeň, nýbrž o jiných, které znám a které jsem viděla.
6. Když jsem se začala věnovat těmto rozhovorům, neboť se mi nezdálo – vzhledem k jejich obvyklosti – že by mi z nich měla plynout nějaká škoda a roztržitost, které, jak jsem později pochopila, z podobných styků pocházejí, a jelikož jsem měla za to, že tak všeobecná věc jako je toto navštěvování v mnoha klášteřích, mi nemůže způsobit větší zlo než ostatním, které, jak jsem viděla, byly dobré – a neuvědomovala jsem si, že byly mnohem lepší a že to, co u mne bylo nebezpečné, u jiných by tak moc nebylo, i když i o tom trochu pochybuji, vždyť kdyby nic jiného, jde o špatně využitý čas – a byla jsem zrovna s jednou osobou, hned na začátku, co jsem ji poznala, chtěl mi Pán dát na srozuměnou, že mi taková přátelství neprospívají, a upozornit mě a dát mi světlo v tak velké slepotě: ukázal se mi Kristus s velkou přísností a dával mi na srozuměnou, co ho na tom tížilo. Očima duše jsem ho spatřila jasněji než jak bych ho mohla vidět očima tělesnýma, a zůstal mi tak vryt, že i když je to víc než dvacet šest let, zdá se mi, že ho mám stále přítomného. Byla jsem velmi polekaná a rozrušená, že už jsem nechtěla vidět toho, s kým jsem právě byla.
7. Velmi mi uškodilo, že jsem nevěděla, že je možné vidět něco, aniž by to bylo tělesnýma očima, a [také] ďábel, který napomáhal, abych tomu věřila, a působil, abych si myslela, že je to nemožné a že se mi to jen zdálo a že to mohl být ďábel a jiné věci toho druhu, i když ve mně pořád zůstával dojem, že to byl Bůh a že se mi to nezdálo; jelikož to však nebylo po mé chuti, sama jsem si to vyvracela; a poněvadž jsem se to s nikým neodvážila probrat a pak se mi dotěrně vracelo ujišťování, že vidět takovou osobu není nic zlého ani že tím nepřicházím o čest, naopak, že ji získávám, vrátila jsem se ke stejnému rozhovoru a v jiných chvílích k jiným, neboť jsem se po mnoho let oddávala tomuto zhoubnému povyražení; neboť proto, že jsem se v něm nacházela, mi nepřišlo tak zlé, jaké [skutečně] bylo, i když jsem někdy jasně viděla, že nebylo dobré; ale nikdo mě nerozptyloval tak jako tato [osoba], o níž mluvím, neboť jsem k ní měla velkou náklonnost…
překlad P. V. Kohut