Popis založení Kláštera svatého Josefa v Avile

sv. Terezie od Ježíše, Kniha života, kap. 32-36

Ž 32,1.8-11.14: Vidění pekla a nápad založit klášter „bosých“
1. Po mnohém čase, kdy mi Pán udělil již mnoho milostí, o kterých jsem mluvila, a jiné, velmi velké, se mi jednoho dne při modlitbě zdálo, že jsem se v jediném okamžiku, aniž bych věděla jak, ocitla v pekle. Pochopila jsem, že Pán chtěl, abych viděla místo, které mi tam démoni přichystali a které jsem si zasluhovala svými hříchy. Bylo to po kratinkou chvíli, avšak i kdybych žila mnoho let, zdá se mi nemožné, abych na to zapomenula. Vchod se mi zdál podobný velmi dlouhé a úzké uličce, na způsob velmi nízké a temné a těsné pece; podlaha se mi zdála jakoby z bahnité vody, velmi špinavé a zhoubného zápachu, s mnohou zlou havětí v ní; vedle byla ve zdi dutina na způsob výklenku, v němž jsem se viděla natěsno vměstnána. To všechno bylo (ovšem) rozkošné na pohled ve srovnání s tím, co jsem tam cítila. To, co jsem teď řekla, je špatně zdůrazněno.
8. Poté, co jsem to viděla a po mnoha jiných velkých věcech a tajemstvích, které mi Pán chtěl ukázat ohledně slávy, jež se dává dobrým, a trestu špatným, jsem toužila (najít) způsoby a chování, v nichž bych mohla konat pokání za tolik zla a zasloužit si něco, abych mohla získat tolik dobra, a toužila jsem utéci od lidí a úplně se ve všem stáhnout ze světa do ústraní; neupokojovalo (to) mého ducha, avšak ne neklidným znepokojením, nýbrž příjemným. Bylo zřetelně vidět, že šlo o Boha a že Jeho Velebnost dala duši teplo, aby mohla strávit jiné, tučnější pokrmy, než jaké (obvykle) jídávala.
9. Myslela jsem na to, co bych mohla udělat pro Boha, a napadlo mě, že to první je následovat povolání, které mi Jeho Velebnost dala k řeholnímu životu, a zachovávat mou řeholi s co největší možnou dokonalostí. A třebaže v domě, kde jsem byla, se nacházelo mnoho Božích služebnic a velmi dobře se mu v něm sloužilo, pro velkou potřebu, jaká tam byla, vycházely mnišky mnohokrát do míst, kde jsme mohly se vší počestností a zbožností přebývat; a Řehole také nebyla postavena na své prvotní přísnosti, nýbrž zachovávala se ve shodě s tím, jak tomu bylo v celém Řádu, čili s bulou o zmírnění; a (bylo tam) mnoho jiných nevhodných věcí, kvůli nimž se mi zdálo, že je velmi pohodlné v něm být, neboť šlo o velký a příjemný dům. Avšak tato nevhodnost vycházení, ačkoli já sama jsem toho velmi využívala, byla v mém případě již velmi velká, neboť některé osoby, kterým představení nemohli říci ne, měly zalíbení v tom, abych bývala v jejich společnosti, a poněvadž na ně [tj. na představené] naléhaly, (ti) mi to přikazovali; a tak s ohledem na to, co se mi přikazovalo, jsem mohla pobývat v klášteře málo, neboť ďábel tomu musel částečně napomáhat, abych nepobývala v domě, i když (s ohledem na to), že jsem s některými rozmlouvala o tom, co mě naučili ti, kdo rozmlouvali se mnou; a tak docházelo k velkému pokroku.
10. Jednou se přihodilo, že když jsem byla s jednou osobou, ta řekla mě a ostatním, zda bychom nechtěly být mniškami na způsob „bosých“, a že by dokonce bylo možné vybudovat klášter. Já, poněvadž jsem měla v sobě tyto touhy, jsem o tom začala jednat s onou paní, mou společnicí, vdovou, o které jsem už řekla, že měla tutéž touhu. Začala vyjednávat, aby měl rentu, což nyní vidím, že k ničemu moc nebylo, ale naše touha, aby ji měl, nás vedla k tomu, že jsem se domnívali, že ano. Avšak na druhou stranu já, poněvadž jsem byla tak velmi spokojená v domě, kde jsem přebývala, neboť se velmi líbil, a cela, kterou jsem měla, mi byla velmi vhod, jsem dosud otálela. Přesto jsme vše velmi odporoučeli Bohu.
11. Jednoho dne po svatém přijímání mi Jeho Velebnost důrazně přikázala, abych se o to ze všech sil vynasnažila a slíbila mi, že určitě dojde k založení kláštera, a že se mu v něm bude velmi sloužit, a že se má jmenovat (klášter) svatého Josefa, a že u jedné brány nás bude chránit On a u druhé naše Paní, a že Kristus bude mezi námi, a že bude hvězdou, která bude velmi zářit, a že navzdory uvolnění řeholních společenství abych si nemyslela, že se v nich málo slouží; a že co by bylo se světem, kdyby nebylo řeholníků; že řekl mému zpovědníkovi to, co mi přikazuje, a že ho žádal, aby nebyl proti tomu ani aby mi v tom nebránil.
14. Není možné v krátkosti popsat to velké pronásledování, které se na nás sneslo, jakmile se to rozkřiklo, ty řeči, posměšky, mluvení o tom, že je to nesmysl; o mně, že mám zůstat v(e svém) klášteře; a na mou společnici tolikeré pronásledování, že ji to velmi unavovalo. Já jsem nevěděla, co dělat; zčásti se mi zdálo, že mají pravdu. Když jsem tím byla tak unavena a odporoučela se Bohu, začala mě Jeho Velebnost utěšovat a povzbuzovat. Řekla mi, že tak mám možnost vidět, čím si prošli světci, kteří měli založit řády, že budu muset projít mnohem větším pronásledováním než jaká jsem s to si představit; že si z toho nemáme nic dělat. Řekla mi nějaké věci, abych je sdělila své společnici, a co mě víc lekalo, bylo, že jsme pak byli velmi utěšeny co do minulosti a nabyly odvahy, abychom všem odolaly. A skutečně, mezi lidmi oddanými modlitbě a vůbec v celém městě, nebylo snad jediné osoby, která by tehdy nebyla proti nám a které by se to nezdálo jako obrovský nesmysl.

Ž 33,1-2.11-12: Odpor a počátky založení
1. Nuže, když byla jednání v tomto stavu a již vše takřka hotovo, takže se následujícího dne měla podepsat ujednání, stalo se, že náš otec provinciál změnil názor. Věřím, že byl veden Božím řízením, jak později vyšlo najevo; neboť jelikož modliteb bylo tolik, Pán zdokonaloval dílo a zařídil to tak, aby se to udělalo jiným způsobem. Poněvadž to on [= provinciál] nechtěl dovolit, i můj zpovědník mi přikázal, abych se tím už nezabývala; a ví jen Pán, jak velká utrpení a soužení mě to stálo, aby se věc dovedla až do onoho stavu. A jelikož to padlo a zůstalo tak, jen se potvrdilo, že je to vše ženský nesmysl, a vzrostlo reptání na můj účet, ačkoli až dosud mi vše přikázal můj provinciál.
2. V mém klášteře z toho byla velká nevraživost, neboť jsem chtěla založit uzavřenější klášter. Říkaly, že jsem je pohanila, že i tam jsem mohla sloužit Bohu, jelikož tam byly jiné, lepší než já; že nemám ráda dům, že lepší by bylo postarat se o rentu pro něj a ne pro jiný dům. Jedny říkaly, že mě uvrhnou do [klášterního] vězení; jiné – bylo jich velmi málo – se mě trochu zastávaly. Jasně jsem viděla, že v mnoha věcech měly pravdu, a někdy jsem se snažila ospravedlnit; jelikož jsem však nemohl říci to hlavní – totiž, že mi to přikázal Pán – nevěděla jsem, co dělat, a tak jsem jindy mlčela.
Bůh mi dal velkou milost, že mě to vše neznepokojovalo, nýbrž jsem to přecházela s tak velkou snadností a spokojeností, jako by mě to nic nestálo. A tomu nikdo nemohl uvěřit, ani ony osoby oddané modlitbě, které se se mnou stýkaly, nýbrž myslely si, že jsem tím velmi ztrápená a zmatená, a dokonce ani můj zpovědník tomu nemohl uvěřit. Já, jak se mi zdálo, jsem udělala vše, co jsem udělat měla, a tak jsem se domnívala, že již nejsem vázána tím, co mi přikázal Pán, a žila jsem dál v domě, kde jsem byla velmi spokojená a kde se mi líbilo. Ačkoli jsem pořád nemohla přestat věřit, že by se to mělo uskutečnit, neviděla jsem již způsob, ani jsem nevěděla jak ani kdy, ale považovala jsem to za velmi jisté.
11. Zpovědník mi znovu dal svolení, že v tom mohu udělat všechno, co budu moci. Já jsem jasně viděla námahu, kterou to znamenalo, jelikož jsem (v tom) byla velmi osamělá a měla jsem velmi malé možnosti. Dohodli jsme se, že se bude vyjednávat ve vší tajnosti, a tak jsem se postarala, aby jedna má sestra, která žila mimo zdejší místo, koupila dům a nechala ho opravit, jako by byl pro ni, za peníze, jež mi poslal Pán různými cestami, aby jej mohla koupit. Trvalo by velmi dlouho, kdybych měla převyprávět, jak to Pán všechno zařídil, neboť já jsem si dávala velký pozor, abych neudělala nic proti poslušnosti; avšak věděla jsem, že kdybych to řekla svým představeným, bylo by vše ztraceno jako minule, ba ještě by to bylo horší. Abych měla peníze, abych to zařídila, abych to dohodla a nechala udělat, prošla jsem tolika utrpeními a mnohými docela osamělá – i když moje společnice dělala, co mohla, avšak mohla málo, a tak málo, že to bylo skoro jako nic, kromě toho, že se věci mohly dít jejím jménem a že mi byla nakloněna – a to tolikerými způsoby, že se nyní dívám, jak jsem to mohla snést. Když jsem byla občas sklíčená, říkávala jsem: „Pane můj, jak to, že mi přikazujete věci, které se zdají (být) nemožné? Vždyť i když jsem žena, kdybych měla volnost…! Ovšem takto, se svázanýma rukama z tolika stran, bez peněz a bez toho, že bych věděla, kde je vzít, jak na Breve tak na cokoli (dalšího), co mohu dělat?“
12. Jednou, když jsem byla v jisté potřebě, kdy jsem nevěděla, co dělat, ani čím zaplatit dělníkům, zjevil se mi svatý Josef, můj pravý otec a pán, a dal mi na srozuměnou, že mi nebudou chybět (peníze), že to zařídí; a tak jsem to udělala bez jediného halíře, a Pán to obstaral cestami, nad kterými se podivovali ti, kdo o tom slyšeli.
Dům se mi zdál velmi malý, neboť byl opravdu natolik, že jsem neviděla možnost, jak by se z něj mohl stát klášter, a chtěla jsem koupit další – ovšem neměla jsem zač ani způsob, jak ho koupit, ani jsem nevěděla, co dělat – který stál vedle něj, také velmi malý, aby se z něj udělal kostel; a když jsem byla jednoho dne po svatém přijímání, řekl mi Pán: „Už jsem ti řekl, abys tam vstoupila, jak jen bude možné.“ A na způsob zvolání mi také řekl: „Ó, chtivosti lidského pokolení! Myslíš, že ti bude chybět (i ten kousek) země? Kolikrát jsem spal pod širým nebem, když jsem se neměl kam uložit!“ To mě velmi polekalo a viděla jsem, že má pravdu; a když jsem do domku přišla a rozčlenila ho, shledala jsem, že ač je velmi malý, (je to) bezvadný klášter, a už jsem se nesnažila dál koupit další místo, nýbrž aby se ten stávající (dům) upravil tak, aby se v něm mohlo žít, celý hrubý a neopracovaný, ne víc, než aby nebyl škodlivý zdraví, a tak se to má dělat vždy.

Ž 36,1n.5: Vlastní založení
1. Když jsem odjížděla z onoho města [= Toledo], byla jsem již cestou velmi spokojená, rozhodnutá snést všechno, čím bych co nejvíc Pánu posloužila z celé své vůle. Téhož večera, kdy jsem dorazila nazpátek, přišlo naše povolení pro klášter a Breve z Říma, takže jsem se podivila, a podivili se i ti, kdo věděli o spěchu, s nímž chtěl Pán, abych přijela, když se dozvěděli, jak moc jsem je potřebovala a jak příznivou situaci mi připravil Pán, neboť jsem zde zastihla biskupa a svatého bratra Petra z Alkantary a jiného rytíře, velkého Božího služebníka, v jehož domě tento svatý muž přebýval, neboť šlo o osobu, kde Boží služebníci nacházeli vždy útočiště a přijetí.
2. Oba naléhali na biskupa, aby svolil ke klášteru, což nebylo málo, neboť měl být chudý, ale jelikož on byl velkým přítelem (všech) osob, které shledal jako velmi rozhodné ve službě Pánu, byl nám pak nakloněn a přál nám; a tím, že to tento svatý stařec schválil a velmi se zasadil o to, aby nám mnozí pomohli, to byl vlastně on, kdo udělal vše. Kdybych nedorazila během této příznivé situace, jak jsem již řekla, nemohu pochopit, jak by se to mohlo uskutečnit; neboť zde pobyl tento svatý muž velmi krátce, takže si nemyslím, že by to bylo víc než týden, a to (byl) ještě velmi nemocný, a zakrátko jej Pán povolal k sobě. Zdá se, že ho Jeho Velebnost uchovala pouze proto, aby mohla být dokončena tato záležitost, neboť už to bylo dlouho – nevím, zda víc než dva roky – kdy na tom byl velmi špatně.
5. Nuže, když bylo vše ujednáno, dal Pán, že v den svatého Bartoloměje přijalo hábit několik (sester), a byla uložena Nejsvětější Svátost a se vší autoritou a mocí byl založen náš klášter našeho slavného otce, svatého Josefa, roku patnáct set šedesát dva. Byla jsem to já, kdo jim oblékla hábit, a se mnou u toho byly dvě mnišky z našeho domu, které se zrovna nacházely mimo (klášter). Jelikož tento (dům) patřil mému švagrovi – neboť, jak jsem řekla, koupil jej on, aby se záležitost snáze zamaskovala – pobývala jsem v něm s povolením, a neudělala jsem jedinou věc, o které bych se neporadila se vzdělanci, abych ani v jediném bodě nešla proti poslušnosti. A jelikož to z mnoha ohledů vnímali jako velmi prospěšné pro celý Řád, i když jsem jednala skrytě a dávala si pozor, aby o tom nevěděli moji představení, říkali mi, že to tak mohu udělat; neboť kdyby mi řekli, že je v tom byť jen sebemenší nedokonalost, zdá se mi, že bych opustila tisíc klášterů, a ne jeden. To je jisté, neboť i když jsem po něm toužila, abych se od všeho mohla stáhnout do ústraní a žít své sliby a své povolání s větší dokonalostí a uzavřeností, toužila jsem po tom tak, že kdybych poznala, že Pánu poslouží víc, když všeho nechám, udělala bych to – jak už jsem to udělala předtím – se vším klidem a pokojem.

překlad P. V. Kohut

Zpět