Odvaha a osobní rozhodnost
Jde o jednu z prvních psychologických a osobnostních Tereziiných známek. Odvaha, smělost, „rozhodnost“ (jak se vyjadřuje ona) tváří v tvář jakémukoli problému nebo nesnázi, kterou přinese život, jak na úrovni duchovní, tak i materiální či při zakládání.
Odvaha především ve věcech vnitřních (v duchovním dobrodružství): „velmi rozhodné rozhodnutí nezastavit se… ať přijde cokoli“ (CV 21,2). A ať okolí namítá, co chce: „Zde jsou nebezpečí, tamta kvůli tomu zbloudila…“ (CV 21,2). Jde o typické téma Cesty dokonalosti.
„Rozhodné rozhodnutí“ je celkový postoj, který definuje člověka modlitby existenciálním a vitálním způsobem. Vlastní vnitřní život se nám vykresluje jako boj, jako zápas: „zápaste“, „nejste zde kvůli ničemu jinému, než abyste zápasily“ (CV 20,2). Tereziánská „rozhodnost“ není jednotlivou činností, ani se nemůže zúžit na dobu modlitby někde v koutku kaple. Jedná se o existenciální postoj, jak je tomu i u samotné modlitby.
Terezie zde mluví o „svaté smělosti“ (v CV 41,4 mluví o „svaté svobodě“), o odvaze žít život. Jedná se o to „rozhodnout se“ s absolutním přesvědčením, že Bůh je vždy věrný: (Usilujte dojít ke svatosti) „a nemějte strach, že by se tak nestalo kvůli Němu, nestane-li se tak kvůli nám. (…) Nic ze všeho, co poznáváme, že se více líbí Pánu, nemá být něčím, co si netroufáme s jeho přízní vykonat. Tato domýšlivost [= důvěra] (…) působí, že stále roste pokora: mít onu svatou smělost, že Bůh pomáhá silným“ (CV 16,8).
A tak, kdo objevil hodnotu modlitby, bude rovněž potřebovat vytrvalost. Nejde o cestu, která by nás ušetřila námah:
„A říkám vám, že je velmi důležité, ba je to všechno, mít velké a velmi rozhodné rozhodnutí nezastavit se, dokud k ní nedojdeme,
ať přijde cokoli,
ať se stane cokoli,
ať se snáší cokoli,
ať si reptá kdokoli,
ať už se tam dospěje, nebo se umře cestou…“ (CV 21,2).
Nezapomeňme, že se nacházíme v kontextu polemiky ohledně vnitřní modlitby mezi teology a inkvizitory na jedné straně a kontemplativními a duchovními osobami na straně druhé. Klasické napětí mezi činností a kontemplací. A v kontextu – jak všichni víme – antifeminismu a ortodoxie, v němž ojedinělé případy některých žen-vizionářek vyvolaly všeobecnou podezřívavost vůči kterékoli duchovní ženě. Terezie pozvedá svůj hlas proti této úzkostlivé a chorobné podezřívavosti. Stojíme před další „překážkou“ na tomto „Božím putování“: „….jak se mnohokrát děje, když se říká: zde jsou nebezpečí, tamta kvůli tomu zbloudila, jiný se oklamal, další, kdo se modlil, upadl, škodí to ctnostem, není to pro ženy, neboť jim z toho vzcházejí přeludy, lépe bude, když budou příst, není potřeba těchto jemností, stačí Otčenáš a Zdrávas Maria…“ (CV 21,2).
I ve Vnitřním hradu Terezie zdůrazní, že pro duši je důležitá: „Velká rozhodnost, že raději ztratí život a odpočinek a všechno, co se jí nabízí, než aby se vrátila k tomu, co bylo předtím“ (2H 1,6). „Jeho Majestát chce odvážné duše a je jejich přítelem, když kráčejí s pokorou a bez jakékoli důvěry v sebe. A neviděla jsem takovou duši, která by na této cestě zůstala nízkou; ani žádnou zbabělou duši, která by pod záštitou pokory i po mnoha letech došla k tomu, k čemu ty druhé dojdou za krátký čas. Až mě leká, jak mnoho na této cestě znamená, když se někdo odváží k velkým věcem; byť pak duše nemá sílu, i tak letí a dospívá k ledasčemu, třebaže – jako ptáček, který má nedostatečné peří – se unaví a padá“ (Ž 13,2).
A odvaha rovněž ve věcech vnějších se projevuje při dobrodružství zakládání: v Knize o zakládáních a tváří v tvář nesnázím tělesným, zeměpisným (cesty, vody, sníh), ekonomickým, nemocem, odporu prostředí. To je typické téma Zakládání…
Podívejme se na nějaký příklad. Jsme u zakládání v Burgosu, roku 1582: „Otec provinciál chtěl na toto zakládání jet s námi. Částečně proto, že byl tehdy bez dalších povinností, neboť již skončil svá adventní kázání a měl jít navštívit Soriu, neboť od doby, co byla založena, ji neviděl a nebyla to velká zajížďka, částečně aby dohlédl na mé zdraví na cestách, neboť počasí bylo tak drsné a já tak stará a nemocná“ (Z 31,16).
A tak bychom mohli pokračovat v citacích ze Zakládání, mimo jiné by se mohlo dodat:
„A já jsem se ulekla a uvažovala o tom, jak mnoho záleží na tom, abychom nehleděli na naši slabou kondici, když pochopíme, že se tím slouží Pánu, byť by se nám stavěly do cesty jakékoli překážky, neboť je mocný, aby ze slabých činil silné a z nemocných zdravé.
A i kdyby tak neučinil, bude pro naši duši nejlepší trpět, upřít oči na jeho čest a slávu a zapomenout na sebe. K čemu je život a zdraví, ne-li k tomu, abychom je ztratili kvůli tak velkému Králi a Pánu? Věřte mi, sestry, že nikdy se vám nebude dařit zle, půjdete-li tudy.
A já vyznávám, že má ubohost a slabost mnohokrát způsobila, že jsem se bála a pochybovala; ale nevzpomínám si na žádnou (takovou situaci), poté, co mi Pán dal hábit bosé, ani několik let předtím, že by mi výhradně ze svého milosrdenství neudělil milost zvítězit nad pokušeními a vrhnout se k tomu, co jsem poznávala, že je k jeho větší službě, byť by to bylo sebetěžší. Velmi jasně chápu, že bylo velmi málo to, co jsem dělala ze své strany, avšak Bůh nechce víc než tuto rozhodnost, aby pak všechno udělal ze své. Kéž je vždy požehnán a chválen, amen“ (Z 28,18b-19).
S tím velmi dobře souzní tereziánské pozvání k tomu, abychom „se odvážili žít (riskovali život)“ (Ž 21,4), abychom znovu otevřeli všechny dveře…