Autenticita a pravda
„Přímost, autenticita, pravda“, to jsou některá slova, která se v tereziánských spisech opakují.
Podívejme se na některé citace v tomto ohledu: když mluví Terezie o matce otce Graciána, říká, že se setkala s „přímostí a jasem, které jsem propadla“ (D 119,2 z 20. září 1576). A v závěru Knihy života vyznává, že postupovala tak, že „předkládala to, co se v ní dělo, se vší přímostí a pravdou, jaké byla schopna“ (Ž 40,24). „Mám ráda přímost“ (D 397,12); „Nakonec: pravda trpí (padece), avšak nehyne (no perece)“ (D 284,26), vyznává ve svých dopisech.
A připomeňme její oblíbené vyjádření v této věci: „kráčet v pravdě“ (6H 10,7). „Ducha, který nekráčí uvedený do pravdy, bych raději chtěla bez modlitby“ (Ž 13,16). To jsou jen některé z mnoha citací, které by se mohly uvést. Jedna výpověď z Procesů je velmi příznačná: Když se Terezie někdo vyptával na život, jaký vedou její mnišky, ona odpovídala tím, že vyprávěla o jejich životě s velkou upřímností a přímostí; s veškerou pravdou a bez vytáček. A obvykle k tomu dodávala, že pravda nemůže nikdy nikomu uškodit; pravda nikdy nedává špatný příklad, ani neškodí.
Vždy lze odpustit nedůslednost – všichni jsme nedůslední – ale nebývá snadné odpustit neautentičnost nebo pokrytectví. „Tereziin úspěch spočívá v tom, že se vystavuje našemu pohledu tak pravdivá, nezapomenutelná, že se i její literární nezdárnost stává součástí toho, proč ji čteme a obdivujeme. Onu nesmírnou, obrovskou duši, tak svobodnou a tak poddajnou, „živý plamen lásky“, nelze nazírat plytkými brýlemi literatury. Byl by to smrtelný hřích a Pán by z něj od nás vyžadoval počet“ (F. Rico).
Máme zde před sebou Tereziino naléhavé pozvání k tomu, abychom se odvážili žít vlastní život, abychom se stali průzračnými, abychom byli jedněmi a týmiž, abychom šli životem bez masek a převleků.