Reformátorka Karmelu
Ve vnitřním Tereziině obratu, jak jsme již uvedli, měl váhu především citový prožitek obrazotvornosti podpořený silnou milostí, což radikálně změnilo její život: zbavila se konečně důvěry v sebe a všechnu ji vložila do Boha. Naprosto se svěřila Božímu milosrdenství, a to jí umožnilo věnovat se pokojně vnitřní modlitbě a zároveň udělat riskantní rozhodnutí – založit reformovaný karmelitánský klášter, což se stalo začátkem velké reformy řádu.
Když zažívala první odpor ze strany tehdejšího Karmelu i světa, držel ji vnitřní hlas Boha, jemuž se už naučila naslouchat a poslouchat Ho. „Pán mi důrazně nařídil, abych se ze všech sil snažila založit onen klášter a nezanedbávala tu věc; že v něm bude kvést horlivá služba Jemu; že se má jmenovat podle sv. Josefa. […] Poručil mi zopakovat Jeho rozkaz zpovědníkovi“ (Život 32,11). Samotné přiznání ke zjevení působilo Terezii nemalé pokoření, protože to bylo v době, kdy byli takto „osvícení“ upalováni. Což teprve, když bylo její počínání zveřejněné!
„Sotva se ta věc stala ve městě známá, hned se proti nám zvedlo pronásledování, které je obtížné popsat několika slovy. Odevšad na nás dopadal výsměch a utahovali si z nás; o mně se říkalo, že jsem očividně zešílela, když odmítám klášter, ve kterém je mi tak dobře. […] Nevěděla jsem, co si počít. Trochu se mi zdálo, že mají pravdu. Když jsem se v těchto mukách utíkala k modlitbě, svěřovala jsem se Pánu a On mě ve své Božské dobrotě ráčil potěšit a dodal mi odvahu. Řekl mi, že zde poznám, jak velmi trpěli svatí zakladatelé řádů; že ještě mnohem větší pronásledování a taková, jaká si ani nedovedu představit, mě čekají; ale o to se nemám starat“ (Život 32,14).
Tato osobní pobídka – zdánlivě spíš odrazující a znepokojující – jí přinášela sílu a odvahu. Dříve než byl první klášter reformy skutečně posvěcen, bojovala Terezie s nekonečnými útoky a intrikami. I když byla vždy energická a vynalézavá, přesto bývala často u konce sil a trpělivosti. Účinně jí tehdy pomáhalo vědomí, že je vyvolená Bohem, aby splnila právě tento Jeho záměr. Během třinácti let, tj. od roku 1562 do roku 1575, přes stálé nemoci a naprosto bez peněz, založila jedenáct klášterů: v Avile, v Medina del Campo, v Malagónu, Valladolidu, Toledu, Pastraně, Salamance, v Alba de Tormes, Segovii, v Beas de Segura a v Seville. Je třeba si přečíst Knihu o zakládáních, abychom docenili velikost vkladu této nemocné řeholnice, která sama sebe nazývala – trochu z pokory a trochu z tvrdohlavosti – „nevzdělanou ženou“. Epopej zakládání nových Karmelů věrně zobrazila Tereziinu osobnost. Je psána s humorem a štiplavou ironií jak vůči osobám spojeným se zakládáním, tak i o ní samotné a karmelitkách. Sestry jezdívaly obvykle krytými vozy se zapřaženými mulami a na své několikadenní (či více než desetidenní cestě) se snažily horlivě plnit své řeholní povinnosti, zejména vnitřní modlitbu a modlitbu oficia. Toto je úryvek dobrodružství při vjezdu sester do Kordoby, kdy zakryté a zahalené dlouhými závoji vyvolaly pravou senzaci a způsobily srocení davu vyděšených přihlížejících:
„Vysedly jsme před kostelem; naše tváře nemohl opravdu nikdo vidět, protože jsme nosily jako vždy spuštěné velké závoje; ale už samotný pohled na tyto závoje a na naše bílé, po domácku šité pláště a sandály na nohou mohl snadno rozdmýchat – a také rozdmýchal – všeobecné vzrušení mezi davem. A naše vzrušení nebylo menší; vděčím mu aspoň za to, že mě díky němu opustila horečka. […] Byla to jedna z největších nepříjemností, jaké jsem kdy v životě zažila. Pohled na nás totiž způsobil mezi lidmi shromážděnými v kostele tolik rozruchu a rámusu, jako kdyby to byl býčí zápas v aréně“ (Kniha o zakládáních 24, 14).
Terezie je velká realistka a její pozornosti neujde nic. V dopisech plných ženského půvabu a mateřské starostlivosti o adresáty proplétá často duchovní a mystické záležitosti s těmi nejpraktičtějšími a nejprozaičtějšími věcmi. Např. jisté ctihodné dámě doporučuje častou zpověď kvůli Boží lásce k ní a zároveň jí připomíná, že sestrám slíbila krocany. Je pro ni charakteristický soulad mezi apoštolským působením a mystickými zkušenostmi. Její poslání rovným dílem spojuje apoštolskou horlivost a pokoj ducha, modlitbu a duchovní vedení, askezi a ženskou něhu. Její osobnost můžeme popsat pouze na základě rozporů a paradoxů. Milovala Boha i člověka láskou bez hranic a rozdělovala jak jednu, tak i druhou. Svatost, jaká jí byla dána už za života, vůbec neničila její vrozené vlastnosti a ani v nejmenším ji nezbavovala určitých nedostatků a nedokonalostí, pouze je upravovala a učila vše proměňovat v třísky, jimiž v sobě zažehávala stále větší plamen lásky spojené s pravou pokorou srdce. Vstoupila do dějin v celé slávě své ženskosti, zcela oddaná Bohu i lidem. Její lidské dispozice Bůh nejenže nezničil, ale mocně je obohatil svou milostí, takže Terezie může být příkladem zdokonaleného lidství. I když se na ni díváme jako na vzor křesťanské zkušenosti Boha, zasazené do dokonalé víry, naděje a lásky, přesto vidíme, jak i lidsky věřila, doufala a milovala a jak zápasila se svými omezeními; stále klesala, a opět se zvedala ze slabosti své přirozenosti. Obnovitelka Karmelu a církve, matka a učitelka duchovního života a nakonec učitelka církve pro nás navždy zůstane aktuální výzvou k vytrvalému budování Božího života na přirozenosti, kterou nás sám Stvořitel obdařil.