Na Karmelu Vtělení
Když bylo Terezii 20 let, rozhodla se proti otcově vůli vstoupit do karmelitánského kláštera Vtělení v Avile, snad pod vlivem toho, že okusila řeholní atmosféru v internátě augustiniánek. O jejích vnitřních bojích se domýšlíme z těžké nemoci, která ji postihla rovněž v internátě a ihned po vstupu na Karmel. Ve svém rozhodování se neřídila nejdokonalejší motivací; bála se zůstat ve světě kvůli svému plamennému temperamentu, obávala se ohrožení rodinné cti, hříchu a zatracení. Vyznává: „Toto mé tíhnutí k řeholnímu povolání pocházelo spíš z otrockého strachu než z lásky“ (Život 3,6). Bůh jí dal dost času na dozrávání, nebyla už totiž na tehdejší dobu dívkou raného mládí. Její matka se vdala ve čtrnácti letech a čtyřicetiletý člověk byl tehdy nazýván starcem.
Ihned po vstupu kromě tajemných nemocí začala zakoušet doteky Boha a měla vnitřní prožitky, o nichž později řekne, že to byly závdavky předcházející vše, co měla zažít později. Srdce „kněžny mystiky“ bylo celé otevřené lásce a otevřené lidem a Bohu. Díky milostnému pobývání s Ním nám mohla darovat „školu modlitby“, v níž převládá zásada, že modlit se neznamená hodně myslet, ale hodně milovat, neboť jedině láska vede ke sjednocení s Bohem. Proto – přes rozmanité metody a techniky modlitby, tak módní v její době – veškerou problematiku přebývání s Bohem shrnula do prostého povzbuzení, aby před Jeho tváří /člověk/ konal to, co mu pomáhá víc Ho milovat.
V letech 1560-1562 Terezie píše na doporučení zpovědníka svou autobiografii, první s literárním charakterem ve Španělsku a nenapadne ji, že vytváří nezapomenutelné dílo. Popisuje svůj život, ukazuje sebe podle Augustinova vzoru jako velkou hříšnici a Boha jako milosrdného Otce, který v ní vykonal zázraky milosti. V klášteře Vtělení nabývá velkých mystických zkušeností, ale zažívá i velké duchovní utrpení. Onen Karmel měl ráz zbožné nadace dam, neboť v plánech Prozřetelnosti se měla teprve ona stát zakladatelkou pravého ženského Karmelu. Ve Vtělení bydlelo 180 řeholnic v apartmánech odpovídajících jejich stavu, některé s vlastní službou a kuchyní. Nezavazovala je rovněž přísná klauzura. Na prvních deset let řeholního života vzpomíná jako na neustálé přitahování Bohem. „Pán mě začal zasypávat takovou hojností svých darů, že mi propůjčil milost modlitby klidu a někdy mě vynesl až k modlitbě spojení“ (Život 4,7). To však ještě nebylo poslední obrácení.
V prvních letech klášterního života Terezie usilovně zápasila se sebou, aby získala vytouženou vnitřní svobodu a překonala různé úzkosti, jež vyplývaly jak ze situace v klášteře, tak i potom ve světě, kam byla vyslána na léčení. Obtížnější však bylo osvobodit srdce od potřeby lásky a závislosti na lidech a věcech, které se nevztahovaly přímo k Bohu. Byly chvíle, že se jí zdálo, jakoby si už vůči celému světu byla jistá, když tu zkoušky na ni začaly doléhat s novou silou. Byla si vědoma vnitřního boje a tím víc prosila o Boží pomoc. Ve svém očekávání se nikdy nezklamala.
„Kdybych měla jednotlivě vyprávět, jak mě Pán v těch prvních letech vedl a řídil, bylo by třeba většího rozumu, než mám já, abych dokázala popsat neocenitelné milosti, za jaké jsem Mu v té době vděčila, ale i svoji nevděčnost a špatnost“ (Život 4,11). Když objevila svou schopnost a potřebu milovat, odhalila zároveň nebezpečí, jež jí proto hrozí a vlastní slabost vůči tomu.
V sedmé kapitole autobiografie vykresluje svoji tehdejší situaci: „Na základě svého neustálého upadání a povstávání bych se ocitla rovnou v pekle. Neboť k tomu, abych upadala, jsem měla mnoho „přátel“, kteří mi v tom pomáhali. Naopak k tomu, abych povstala, jsem byla tak osamělá, že se nyní až divím, jak je možné, že jsem nesetrvala v pádu. A chválím milosrdenství Boha, neboť to byl pouze On, kdo mi podal pomocnou ruku.“ (Život 7,22). Byla si vědoma špatně využívané svobody, obviňuje se však příliš, protože o kousek dál ujišťuje, že smrtelný hřích by za nic nespáchala; pouze zanedbávala vnitřní modlitbu a vedla, jak se jí zdálo, velmi průměrný život. Toto vědomí jí působilo velké utrpení. Ve svém očistném působení si Bůh použil jak její temperament, jejž měla zkrotit, tak i její velkou vnímavost k Jeho lásce. Terezie se cítila vnitřně rozpolcená.
Vzpomíná: „Takový život patří k nejsmutnějším, jaké si lze představit, neboť jsem neměla radost ani z Boha a neuspokojoval mě ani svět. […] Je to tak těžký boj, že nechápu, jak jsem mohla vydržet byť jediný měsíc, a což teprve tolik let. […] Z jedné strany mě Bůh volal, z druhé jsem šla za světem. Boží věci mi působily velkou útěchu; věci světa mě držely v poutech. […] Trpěla jsem velkou vnitřní rozpolceností, protože duch ve mně nebyl pánem, ale otrokem“ (Život 8,1; 7,11). Když se její srdce touto bolestí dostatečně proměnilo, Bůh sám v ní způsobil zlom obrazem svého utrpení a četbou Vyznání sv. Augustina. Tento zážitek, k němuž došlo v postní době 1554, ačkoli ještě nebyl posledním „obrácením“, rozhodl o důležitém kroku v jejím duchovním životě. I později, v době, kterou Terezie nazývá svým „novým životem“, nepřestane bojovat o plnou duchovní svobodu; účinně jí v tom pomáhají zpovědníci. Teprve ve svém klášteře sv. Josefa v Avile, prvním Karmelu, jejž založila, mohla s úlevou prohlásit, že Bůh ji opravdu vysvobodil ze svazujících a bolestných pout. Bylo třeba hlubokého duchovního otřesu, aby Terezie, nejistá si sebou a hledající svou cestu, ji mohla dostatečně rozpoznat a odvážně na ni vykročit. Velká španělská mystička se totiž měla stát obnovitelkou nejen řádu, ale celé církve, zmítané náboženskými boji reformační doby.