Život ve znamení Panny Marie
Celý Tereziin život je vyznačený mariánskou známkou. Žije v době, kdy prvky lidové religiosity − jako uctívané obrazy či poutní místa − vyhrazují zvláštní místo svaté Panně. Trvalo by příliš dlouho, kdybychom zde měli předvést tématiku vysvětlující prameny mariánské zbožnosti, jež byla hluboce zakotvena v Tereziině duchu. Vzpomeňme, jak četné jsou obrazy Panny Marie, k nimž se vztahovala Tereziina zbožnost, nebo na mnohé tituly klášterů, které Terezie založila. Její životopisy často připomínají pouť k Naší Paní Guadalupské na území Extremadura. Mezi projevy mariánské zbožnosti nacházíme růženec, úctu spojenou se škapulířem, řádový hábit, který sv. Terezie nazývá šatem svaté Panny.
První dětské vzpomínky
Začátek Tereziiny autobiografie je poznamenán Mariinou přítomností. Když Terezie vypráví o svém dětství jako o posvátné historii, ve které už jedná Bůh, v její paměti vyvstanou dvě základní vzpomínky.
První vzpomínka se vztahuje ke zbožnosti, které se naučila od své matky, Doňi Béatrice de Ahumada. „Naše matka vynaložila péči, aby nás naučila modlit se a vštípila nám zbožnou úctu k Madoně…“ (Ž 1,1) Jedná se o konkrétní projev úcty k svaté Panně, totiž o recitaci růžence: „Vyhledávala jsem samotu ke svým modlitbám, jež byly četné, zvláště růženec, který se moje matka modlívala tak vroucně a totéž vštěpovala i nám.“ (Ž 1,6) Tedy úcta ke sv. Panně a recitace růžence jsou dědictvím Béatriciny výchovy během dětství, na které Terezie vzpomíná s nostalgií, a které předcházelo krizím v dospívání.
Když matka zemřela, bylo Terezii již 13 let − přestože říká, že jí bylo kolem dvanácti − a Terezie vyjadřuje své vědomí osiřelosti tím, že se utíká ke sv. Panně Milosrdné lásky, té se zcela svěřila: „Vzpomínám si, že jsem neměla ještě dvanáct let, když mi umřela maminka. Sotva jsem si uvědomila tu velkou ztrátu, uchýlila jsem se celá zkormoucená k nohám sochy Panny Marie a s mnoha slzami jsem ji prosila, aby se stala mou matkou. Zdá se mi, že tato modlitba, kterou jsem tak prostě přednášela, byla přijata příznivě, protože se mi pak nestalo, že bych nebyla ihned vyslyšena v nějaké věci, v níž jsem se obrátila na tuto královskou Pannu. A nakonec mě přijala za svou.“ (Ž 1,7) Tato vzpomínka je důležitá. Moment kdy Terezie poklekne před sochou Naší Paní Milosrdné lásky v kapli sv. Lazara (dnes v avilské katedrále) tkví nesmazatelně v Tereziině paměti. Když ve zralém věku Terezie píše tyto stránky, je si vědoma nejen věrnosti svému zaslíbení, ale rovněž věrnosti Panny Marie vzhledem k ní, dokonce se domnívá, že její „návrat“ k Bohu, její „obrácení“, je, jako mnoho jiných milostí, darem Panny Marie, která se skutečně stala její matkou.
Doma u Panny Marie, klášter Vtělení
Od 20 let věku žije Terezie v řeholním domě, v klášteře Vtělení v Avile, který může být ze dvou důvodů nazýván domovem u Panny Marie: Karmel je přirozeně mariánský, nabízel tedy v každou chvíli Mariinu intenzivní přítomnost: prostřednictvím konventní ikonografie, prostřednictvím karmelitských projevů zbožnosti, prostřednictvím liturgie Svatého hrobu, která se tehdy v Řádu konala a v níž byly upomínky na sv. Pannu velmi četné. Druhým důvodem je, že dům je zasvěcen tajemství vtělení, jako i jiné Karmely té doby, a na desce hlavního oltáře bylo tajemství vtělení dobře viditelné.
Velká mariánská tradice Karmelu Terezii poznamenala od prvních let jejího řeholního života také prostřednictvím obligátních odkazů k historickým skutečnostem a k legendám, jež se tehdy křížily, aby podtrhovaly Mariinu obzvláštní lásku k našemu Řádu. V Terezii zakořenila láska k tradici a historii Karmelu také díky této mariánské známce, jež je snad pro náš Řád nejcharakterističtější. Když se pustila do reformování Karmelu, pokládala vztah k Marii za naprosto přirozený pro vše co konstituuje řeholní život: dům, hábit, řeholi… Ve svém díle spatřovala službu Panně Marii.
O dlouhém období před počátkem zakladatelského díla, o období stráveném u Vtělení, máme nějaká svědectví v její autobiografii.
Především její zbožnost spojené s růžencem, kterou jí vštípila její matka, zůstává nezměněna (Ž 29,7 a 38,1). Navíc je Terezie velmi poznamenána úctou k Mariinu nanebevzetí − což byl tehdy nedůležitější mariánský svátek −, tím spíše, že toto datum bylo spojeno se vzpomínkou na tajemnou nemoc, jež ji přivedla na kraj hrobu několik let po vstupu na Karmel. (Ž 5,9)
Během tohoto období u Vtělení se dvojí odkaz na Pannu Marii, jak to nacházíme v kapitolách autobiografie, vztahuje k její zkušenosti před velkou krizí a „obrácením“. Vzpomíná na ubohého kněze z Becedas, se kterým byla v kontaktu a pomohla mu k obrácení:
„Naše Paní mu nepochybně velmi pomohla, neboť měl vřelou úctu k jejímu Početí a ten den byl pro něj velkou slavností.“ (Ž 5,9) Jiná narážka se týká rysu její osobní zbožnosti ke svatému Josefu, jemuž připisuje své uzdravení a v jistém smyslu také svůj pokrok v modlitbě: „…nevím, jak lze myslet na Královnu andělů v čase, kdy žila s dítětem Ježíšem, aniž bychom děkovaly sv. Josefovi, že jim tak účinně pomáhal.“ (Ž 6,8)
Od obrácení k službě církvi
Při našem postupném sledování Tereziiny zkušenosti musíme bezprostředně zaznamenat pasáž mezi obrácením a službou církvi, jak se uskutečňuje pod patronátem sv. Panny.
Již jsme citovali Tereziino svědectví, v němž Marii připisuje své „obrácení“ a svůj „návrat k ní“. Když Terezie popisuje ideální etapy obrácení a /následné/ vytrvalosti, činí narážku na neodmyslitelnou mariánskou úctu: „Tehdy se duše svěřuje Královně nebes a prosí ji, aby za ni orodovala.“ (Ž 19,5) „Ti, kteří jsou v tomto stavu, musí se všemožně snažit utíkat se často k Pánu a protože nemají schopné vasaly, kteří by je bránili, musí si vzít za přímluvce Matku Boží a jeho svaté, aby za ně bojovali.“ (1H 2,12)
Je pravdou, že závěr tohoto neklidného období, kdy Kristus konečně a jednou provždy bere do rukou Tereziin život a obohacuje ji četnými mystickými milostmi, v momentě kdy je třeba přejít od života v Kristu také ke službě církvi pro Krista, Mariina přítomnost v Tereziině životě se zjeví v celém svém jasu a my při četbě autobiografie stojíme před první typicky mariánskou mystickou milostí.
Jsme v Avile, v dominikánském kostele konventu Santo Tomàs, je slavnost nanebevzetí Panny Marie roku 1561 či 1562. Terezie je definitivně zaujata zakládáním sv. Josefa: „Řekl mi, abych dům zasvětila sv. Josefovi, on že bude střežit jednu bránu a Naše Paní druhou a Kristus bude uprostřed nás.“ (Ž 32,11) Tato mariánská milost v den Nanebevzetí potvrzuje tyto sliby Páně a přidává další.
Jedná se především o milost osobní, kterou Terezie přijímá jako „investituru“ milosti − odění mocí milosti, udělení čistoty prostřednictvím viditelného znamení. Zde je vyprávění:
„uchvátilo mě tak velké vytržení, že jsem div nevydechla duši. Musela jsem si sednout, a zdá se mi, že jsem nemohla sledovat mši svatou ani vidět pozdvihování, takže sem pak měla skrupule. V tom stavu jsem viděla, jak mě přikrývá velmi bělostný a zářivý šat. Zpočátku jsem neviděla, kdo mě jí přikrýval, ale pak jsem spatřila po své pravici Naši Paní a po své levici svého otce Josefa, kteří mi během oblékání dávali pochopit, že jsem byla očištěna od svých vin. Když jsem tehdy byla oblečena a naplněna nezměrnou radostí a potěšení, zdálo se mi, že mě naše Paní vzala za ruku a říkala mi, že ji má úcta k slavnému sv. Josefovi velmi těší, že dojde k založení kláštera, že náš Pán, ona i sv. Josef tam bude mít věrné služebnice, že tam horlivost nikdy neochabne, a proto že se nemusím bát, jestliže jurisdikce, jíž jsem se podřizovala není podle mé chuti, neboť oni nás budou chránit, tím spíše, vždyť její Syn nám už slíbil, že zůstane s námi vždycky: a jako záruku, že se to vše stane, mi dala šperk. Mně se zdálo, že mi dávala kolem krku překrásný zlatý náhrdelník, na němž visel vzácný kříž. Toto zlato a tyto drahokamy jsou tak odlišné od pozemských pokladů, že to ani není možné srovnávat. Nelze si je ani představit, takže rozum nedokáže pochopit, z jaké látky byl utkán šat, ani jas, který z něho vycházel, před nímž se pozemská zář jeví jako složená takřka ze sazí.“ (Ž 33,14)
Tato mariánská milost, která byla úvodem celé série mystických zkušeností spojených se zakládáním sv. Josefa, je zajímavá pro své datum a svůj obsah. Již jsme si všimli, že se uskutečnila v den Nanebevzetí Panny Marie, v období obdařeném kristologickými mystickými zkušenostmi orientovanými k Tereziině službě církvi založením sv. Josefa.
První aspekt se týká spásné zkušenosti s milostí a ukazuje se odkazem k „čistotě“, kterou přijímá skrze „oděv velmi zářivé bělosti“ a který bývá obyčejně interpretován jako řádový bílý plášť, kterým je oděna. Na druhém místě se jedná o potvrzení milosti přijaté od Krista pro založení prvního kláštera reformovaného Karmelu, milosti k níž se svatá Panna připojuje tím, že sliby svého Syna bere za své a potvrzuje naplnění díla Kristova jako naplnění díla svého. Toto vyprávění se uzavírá momentem kontemplace, kterou bychom mohli nazvat liturgickou, kontemplace Mariina tajemství v její slávě:
„Jaké měla rysy naše Paní, jsem nemohla rozeznat. Já ji viděla celkově a byla úchvatně krásná, bíle oblečená, nevýslovně zářivá, ne však oslňující, ale příjemná. /…/ Naše Paní se mi zdála velmi mladá (muy niňa). /…/ Zůstala ve mně veliká touha obětovat se pro Boha, s tak úchvatnými účinky, že bych nikdy nemohla pochybovat, i kdybych se o to sebevíce snažila, že ta věc nebyla od Boha. Cítila jsem, že mě naplňuje velká touha a pokoj.“ (Ž 33,15)
V těchto slovech máme kromě tajemného obsahu vidění také jednoduché rozlišení jeho účinků. Na jedné straně dary útěchy a pokoje, na druhé touha sloužit Pánu a Panně Marii. A to všechno ve velké jistotě, obdobné té, kterou již zakusila, když milosti přicházejí od Pána.
Objevujeme zde specifickou linii mariánských mystických zkušeností sv. Terezie, kterou je třeba objasnit takto: jde o kontemplaci Mariiných tajemství, kontemplaci jež je právě tak střízlivá, jak střízlivě jsou ona tajemství prezentována ve víře církve a jak jsou slavena v liturgii.
Sliby sv. Panny se naplnily. Založení sv. Josefa se uskutečnilo: obtíže nechybí už ode dne založení. Tento den, 24. srpen 1562, pro Terezii neskončil v malém konventu sv. Josefa, ale v její cele u Vtělení, kde se musí zodpovídat ze svého činu. Uplynou měsíce, než bude moci znovu přijít ke sv. Josefovi. Avšak při návratu nalezne potvrzení ze strany Krista a Marie. Když přicházela do konventu, šla kostelem a začala se modlit. Říká o tom: „Upadla jsem téměř do vytržení. Viděla jsem Ježíše Krista; zdálo se mi, že mě přijímá s velikou láskou, že mi klade na hlavu korunu a děkuje mi za to, co jsem vykonala pro jeho Matku.“ (Ž 36,24) V jiný moment to bude i sv. Panna, kdo poctí dům a ukáže svou přítomnost uprostřed komunity na modlitbách: „Jindy po kompletáři, když jsme se ještě modlily v chóru, jsem viděla P. Marii zalitou úžasnou slávou, zahalenou do bílého pláště, pod nímž, jak se zdálo, nás všechny chrání. A pochopila jsem, jak velký stupeň slávy připravil Pán pro řeholnice tohoto domu.“ (Idem)
Toto posledně zmíněné vidění se inspiruje tradiční řádovou ikonografií. Maria přijímá a mateřsky ochraňuje pod svým pláštěm všechny syny a dcery svého řádu. Je to vyjevení přítomnosti a ochrany. Je to milost, kterou Terezie znovu zažije při různých příležitostech.
Když začala zkušenost Karmelu sv. Josefa, Terezie tu rozpoznává milost a službu Mariinu: „Zdálo se mi, že jsem ve slávě, když jsem viděla, /…/ že se uskutečnilo dílo, o němž jsem věděla, že je k Boží oslavě a ke cti hábitu jeho přesvaté Matky…“ (Ž 36,6)
Trvalo by příliš dlouho, kdybychom měli sledovat Tereziiny popisy Mariiny přítomnosti během celé Tereziiny služby sv. Panně, v průběhu zakládání, jak následovaly až po Albu de Tormes, kde byl klášter zasvěcen Zvěstování Panně Marii. Budeme mít ještě příležitost popsat jiné mariánské zkušenosti. Uvedeme na závěr tohoto bodu některá svědectví o Mariině věrnosti vůči Terezii. „Nejdůležitější je, že se zde dobře slouží našemu Pánu a jeho slavné Matce… Radujme se z toho, že sloužíme Panně Marii, své Paní a ochránkyni.“ (Zakl. 29,23, ohledně Palencie) „Koná se co je třeba k uctění a oslavě této slavné Panny a jejího Syna.“ (Ibid. 29,28) Touhu po nezávislosti provincie bosých Terezie vnímá jako milost od P. Marie. „Zmiňuji to jen proto, že náš Pán provedl tuto důležitou věc právě v době, kdy se skončilo toto založení. Učinil tak pro větší čest a slávu své Matky a naší patronky.“ (Ibid. 29,31)
Služba dovedená do konce, odpověď na mateřskou milost, která pokryla celý Tereziin život.