Závěr
Jako závěr nyní nenabídnu souhrnnou rekapitulaci věcí, které se čtenář v průběhu této statě již dozvěděl, nýbrž pokusím se završit naše úvahy jejich spojením s určitou linií evangelních vyprávění. Na ty nás odkazuje sama Terezie. Když v jednom svém krátkém spisku s humorem varuje sv. Jana od Kříže – v reakci na jeho (nedochovaný) spirituální text – před přílišným sklonem k idealizaci duchovního života, s narážkami na evangelní příběhy přitom podotýká:
„Přišlo by nás draho, kdyby tomu bylo tak, že dokud nebudeme mrtví pro svět, nemůžeme hledat Boha. Nebyly takové Magdaléna, Samařanka ani Kananejka, když jej nalezly“ (Vejamen, 6).
Všimněme si, že světice mluví nejen o hledání, nýbrž o nalezení. Terezie se identifikuje s evangelními postavami (Magdaléna, Samařanka, Kananejka), o kterých míní, že nebyly prosty světských ulpění a nedokonalostí – a přece „nalezly“ Boha.
Jméno Magdaléna (srov. Lk 8,2) bylo tradičně připisováno i hříšné ženě, která se podle Lukášova evangelia odvážila velké blízkosti s Kristem (slzami smáčela Ježíšovy nohy, otírala je vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem). Pohoršeného farizea Ježíš napomíná: „Komu se málo odpouští, málo miluje.“ Ženě však říká: „…tvá víra tě zachránila“ (Lk 7,50).
Samařanka ze 4. kapitoly Janova evangelia, jejíž hříchy Ježíš tajemně znal, je Tereziinou oblíbenou postavou. Naše spisovatelka dokresluje, jak žena po svém setkání s Ježíšem u studny „běžela v božském opojení ulicemi města a křičela“, aby všechny přivedla k setkání s Pánem (M 7,6). Právě hříšnice je obdařena velkou duchovní zkušeností.
Kananejka nepatřila k vyvolenému národu – a kontakt s pohany přece znamenal pro zbožného Žida kultické znečištění. Avšak protože se tím nenechala odradit, uslyšela od Ježíše: „Ženo, tvá víra je veliká…“ (Mt 15,21–28).
Vzpomeneme si snadno i na další obdobné příběhy, v nichž Ježíš oceňuje víru, tj. důvěru osob, které se k němu přibližují, ačkoli na to nemají „právo“. Než se při mši odvážíme přijmout eucharistického Krista, vyznáváme popravdě spolu s pohanským setníkem: „Pane, nejsem hoden…“ Právě tuto důvěru Ježíš staví nad hrdou, zákonickou víru farizeů (srov. Mt 8,5–13).
Jinými dvěma silnými příklady jsou žena trpící krvotokem a malomocný. Nemoci popisované v evangelních příbězích lze chápat jako symbol našich duchovních neduhů, (16) jejichž vinou se můžeme cítit nečistí před Bohem. Malomocní i ženy s krvotokem byli považováni za kulticky nečisté a jakýkoli jejich dotek se pokládal za poskvrňující (Lv 13,1–17; 15,19–30). Žena z evangelia přesto přistupuje k Ježíši, aby se dotkla jeho šatu. Když se pak musí ke svému skutku přiznat a chvěje se proto bázní, slyší od Pána: „Ženo, tvá víra tě zachránila…“ (Mk 5,25–34). Malomocný nejenže se neměl k nikomu přibližovat, ale měl už z dálky volat: „nečistý, nečistý“. Jak musel být šokován, když Ježíš „vztáhl ruku a dotkl se jej“ (Mk 1,40–45)!
Tereziina zkušenost tvoří živý výklad evangelia. Bůh neodmítá nikoho, kdo po něm touží. Právě když se cítíme zavrženíhodní, poskvrnění svou špatností, příliš sobečtí a chladní, obtížení vinou nebo málo usebraní a špatně disponovaní, nejenže se nemáme Boha stranit, ale jsme tím spíše zváni přiblížit se mu, připustit jeho dotek, vstupovat do důvěrného kontaktu s ním. A vnitřní modlitba není nic jiného než „přátelské stýkání se o samotě s tím, od něhož víme, že nás miluje“ (Ž 8,5).
Převzato z www.klasterslany.cz
s laskavým svolením
Poznámky pod čarou:
(1) Vnitřní modlitbou obecně nazýváme modlitbu, která nespočívá v pronášení ustálených slovních formulí, ale ve vnitřním usebrání (rozjímavém či kontemplativním).
(2) William James: Varieties of Religious Experience, Centenary edition, London – New York, Routledge, 2002, str. 271.
(3) Tamtéž, str. 267–271; 319–320.
(4) Tamtéž, str. 331.
(5) Charles Taylor: Varieties of Religion Today. William James Revisited, Cambridge – Massachusetts – London, Harward University Presss, 2003, str. 34–35.
(6) James konstatuje existenci osob, pro něž je zlo především hrozbou z vnějšku. „Avšak existují jiní, pro které zlo nespočívá pouze ve vztahu subjektu k vnějším skutečnostem, nýbrž v čemsi radikálnějším a obecnějším: jedná se o špatnost a nepravost jeho vnitřní povahy, která nemůže být vyléčena ani změnou v okolí, ani povrchními úpravami vnitřního já, neboť vyžaduje nadpřirozenou pomoc.“ W. James: Varieties of Religious Experience, str. 108.
(7) Tamtéž, str. 125. Jako ilustrace této zkušenosti Jamesovi slouží texty, jejichž autory jsou náboženští myslitelé John Bunyan a Henry Alline, str. 125–127.
(8) Tamtéž, str. 270–271.
(9) Šíře se této tématice věnuji v knize Pramen. Vnitřní život podle Terezie z Avily, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2013, str. 44–50; 117–133; 141–146.
(10) Maximiliano Herraiz: La oración, historia de amistad, 6.a edición, Madrid, Editorial de Espiritualidad, 2003, str. 48–49.
(11) „Sdílení“, comunicación, je dalším Tereziiným výrazem pro modlitbu, Ž 18,3; 40,5; CV 26, 9.
(12) Podle H.-G. Gadamera se vykladačský historický zájem nezaměřuje pouze na samo dílo, nýbrž i na jeho „působení v dějinách“ (Wirken in der Geschichte, Wirkungsgeschichte). Hans-Georg Gadamer: Wahrheit und Methode, Tübingen, Mohr Siebeck, 2010, str. 305. Týž: Pravda a metoda, Praha, Triáda, 2010, str. 264.
(13) V novějších vydáních souborného díla Terezie z Lisieux jsou v poznámkách k dopisům 92 a 93 citovány také úryvky z příslušných listů její korespondentky, Marie Guérinové. Tato Terezčina sestřenice inklinovala k mimořádné otevřenosti a sdílnosti, nicméně ačkoli ji Terezka ujišťuje, že pochopila „vše, vše, vše“, ve skutečnosti není v dopisech konkretizováno, čeho se Mariiny skrupule týkaly. Dívka naznačuje cosi o nežádoucích vjemech a myšlenkách souvisejících se sexualitou. Trápí ji, že se v předvečer plánovaného sv. přijímání dopustila „svého hříchu“ (vyjadřuje naději, že Terezka zmínce rozumí). Světice svou příbuznou každopádně povzbuzuje, aby se nesoustředila se na tyto morální konflikty, nepodléhala klamným pocitům provinilosti, ale upínala pohled spíše k Boží lásce. Česky (včetně úryvků z Mariiných dopisů) in: Dopisy Terezie z Lisieux, přel. T. Brichtová, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2002, str. 106–111.
(14) Ve starších vydáních Terezčiných dopisů byla z textu vypouštěna slova „neví, jak to dělám naschvál… baví mě to…“ (tak např. edice Karmelu v Lisieux z roku 1947).
(15) Maximiliano Herráiz: „De maestra de espiritual a la maestra de oración“, in: Las Moradas del Castillo Interior de Santa Teresa de Jesús, J. Sancho Fermín, R. Cuartas Londoño (eds.), Burgos, Editorial Monte Carmelo; CITeS – Universidad de la Mística, 2014, str. 242.
(16) Anselm Grün: Hlubinně psychologický výklad Písma, Praha, Česká křesťanská akademie, 1994, str. 24–25.