Prožitek viny jako místo pro Boží lásku
Mým záměrem je upozornit zde na významný fakt, že právě v tomto hořce sebekritickém autobiografickém kontextu, právě uprostřed vyznání své špatnosti (tj. v 7. a 8. kapitole knihy Život) Terezie formuluje svou slavnou koncepci vnitřní modlitby jako „zvláštního přátelství“ (particular amistad; Ž 7,1; 8,6) s Bohem či „přátelského stýkání se“ s Bohem jako s „tím, od něhož víme, že nás miluje“ (Ž 8,5). Jestliže tato Tereziina „definice“ vnitřní modlitby vlastně nehovoří výslovně o tom, že my milujeme Boha, ale že on miluje nás, pak je třeba upřesnit, že nezměrnou míru, v jaké je milována, Terezie zakouší zejména díky své vlastní křehkosti a Božímu odpouštějícímu milosrdenství, které se učila přijímat. Duchovní cesta proto znamená navzdory svému neustálému selhávání vytrvat v intimitě s Bohem (tj. na cestě modlitby):
„Nuže, toto jsem tak rozvláčně vyprávěla (…), aby bylo vidět Boží milosrdenství a mou nevděčnost; dále, aby se pochopilo, jak velké dobro udílí Bůh duši, která se disponuje vůlí k tomu, aby konala modlitbu, třebaže není tak disponována, jak je zapotřebí, a vytrvá v ní navzdory hříchům a pokušením a pádům….“ (Ž 8,4).
Naše mizérie a Boží slitovná láska: tyto dva póly pravdy je podle Terezie třeba vystát a navzdory své hříšnosti vytrvat na cestě modlitby. Nesnáz tkví v tom, že míváme silnou potřebu cítit se ve vztahu k Bohu dobrými a bez poskvrny. Ačkoli je známo, že pro lidskou bytost je někdy těžké připustit svůj hřích, snad ještě pozoruhodnější je fakt, že pokud jsme s to svou špatnost vidět, je pro nás někdy podivuhodně těžké a nesnesitelné připustit a přijmout, že jsme s celou svou bídou a nedostatečností milováni, bezmezně milováni… Toto akceptovat, vydržet a unést, znamená východisko a základ tereziánské duchovní cesty. A toto vystát a snést znamená zejména vytrvat na cestě vnitřní modlitby:
„[K]dyž uvidíte, jak moc je pro vás cenné mít jeho přátelství a jak mnoho vás miluje, projdete tímto utrpením, že budete velmi přebývat s tím, jenž je od vás tak odlišný. Ó, nekonečná dobroto mého Boha (…), jak jisté je, že Vy snesete toho, kdo snese Vás, že jste s ním! Ó, jak dobrým jste přítelem, můj Pane, jak jej obdarováváte a snášíte a čekáte, až nabude Vašeho stavu, a mezitím snášíte jeho! Berete v potaz, můj Pane, chvíle, kdy Vás má rád, a pro okamžik lítosti zapomínáte na to, čím Vás urazil. Jasně jsem to viděla na sobě a nechápu, můj Stvořiteli, proč se celý svět nesnaží dospět k Vám cestou tohoto zvláštního přátelství. Abyste zlé, kteří nejsou Vašeho stavu, učinil dobrými, aby Vás snášeli třeba i jen dvě hodiny denně, jste s nimi, ačkoli oni nejsou s Vámi, nýbrž s tisícerým přebíháním k světským starostem a myšlenkám, jak jsem to dělala já.“ (Ž 8, 5–7).
Lze si všimnout, že v citovaném úryvku z 8. kapitoly Života se vícekrát opakuje výraz sufrir: „strpět“, „snést“. „Modlit se znamená snášet, že On je s námi. (…) Strpět, že On je s námi a snést, že jsme milováni, když přitom máme s bolestnou zřejmostí před očima svou nehodnost.“ (10) Terezie v uvedené pasáži Bohu říká: „Jak jisté je, že Vy snesete toho, kdo snese Vás, že jste s ním!“ Toto vzájemné „snášení“ je „láskyplným sdílením“ (11) mezi dvěma „propastmi“: duší a Bohem. Středověká mystika znala propast lidské duše, která je otevřena k nekonečnu, a také propast Boží, který je oním nekonečnem. V 42. Žalmu se říká: „propast volá propast“. V Tereziině perspektivě by to mohlo znamenat propast naší bídy a propast slitovné Boží lásky. Je třeba hluboce poznat obě tyto propasti, nikoli jednu bez druhé. A tyto dvě propasti se vzájemně „volají“, existují jedna pro druhou a jedna v druhé. To musela Terezie přijmout.
„Ó, má Vznešenosti a můj Majestáte! Co to děláte, můj všemohoucí Pane? Hleďte, komu to udílíte tak svrchované milosti! Nepamatujete se už na to, že tato duše byla propastí lží a oceánem marností, a to všechno z mé viny…? Jak to lze snést, můj Bože, jak může být pospolu tak velký projev přízně a milosti s tou, která si to u Vás tak málo zasloužila?“ (Ž 40,4).
Snad bychom si představovali, že začneme-li duchovní život a vydáme-li se na cestu modlitby, Bůh nám velmi záhy pomůže k dostatečné nápravě života. Argumentujeme, že modlitba musí být čímsi, co nás účinně proměňuje, avšak motivací takových úvah může být především nárok co nejdříve již hrdě Pána přijímat v „parádním pokoji“ svého dobrého svědomí, vždyť tak by nám to vyhovovalo. Až se zbavím té a té špatné vlastnosti, té a té závislosti apod., pak budu moci prožívat intimitu s Bohem. Ze svědectví sv. Terezie – a možná i z vlastní zkušenosti – však poznáváme, že Boží plány jsou prostě jiné. Bůh zřejmě trvá na tom (a má dost času!), abychom se nejprve naučili přijímat jeho lásku navzdory své naprosté nehodnosti. Abychom se sami na sobě naučili neklást jeho lásce podmínky. Jen tak se uchráníme jemné duchovní pýchy a morální tvrdosti k druhým, jen tak budeme schopni milovat druhé bez kladení podmínek. Před morálními pokroky nás Bůh vždy nejprve učí v pokojné pokoře akceptovat, že jsme milováni i přes svou „nenapravitelnou“ hříšnost, chce, abychom přijali možnost a pozvání být takto a právě za těchto okolností důvěrně a hluboce spřátelení s Bohem.
Sv. Terezii k tomu Bůh nutil přísným „trestáním“. Terezie poněkud převrací naruby klasickou katechismovou nauku o Božích trestech. Bůh hříšnici trestal velmi přísně: působil jí zahanbení tím, že její provinění oplácel „velkými dary“, za její poklesky ji zahrnoval svými milostmi!
„Po pravdě jsi jako prostředku používal, můj Králi, ten nejjemnější a nejbolestnější trest, jaký pro mne mohl být, neboť jsi dobře věděl, co bude pro mne nejbolestnější. Velkými dary jsi trestal má provinění. … Pro můj stav bylo mnohem bolestnější přijímat milosti, když jsem upadla do těžkých provinění, než být [opravdu] trestána…“ (Ž 7,19).
Bůh Terezii „trestal“ přemírou svého milosrdenství, neboť když se cítila naprosto nehodná se mu přiblížit, příliš provinilá a zavrženíhodná na to, aby se odvážila důvěrně a přátelsky se s ním stýkat v modlitbě, on neodbytně promlouval k jejímu srdci o své lásce k ní a neúprosně ji tak nutil k něčemu, co je pro lidskou bytost někdy přetěžké: připustit a přijmout, že je milována, zdarma a nezaslouženě milována…
„Jasně vidí, jak je velmi nehodná, neboť v místnosti, kam dopadá mnoho slunečního světla, se neukryje [jediná] pavučina: vidí svou bídu. … Zpřítomňuje se jí pak její dosavadní život a velké Boží milosrdenství… Sama vidí, že zasluhuje peklo a že ji trestají slávou. Rozplývá se ve chválách Božích“ (Ž 19,2; srov. 19,5).