Prožitek viny jako aspekt „temné noci“
Terezie je uznávána především jako učitelka vnitřního života a modlitby. Vnitřní modlitba (1) je v Tereziině pojetí „zvláštní přátelství“ s Bohem (Ž 7,1; 8,6). Není přitom bez významu, že španělské slovo přátelství, amistad, je odvozeno od amar, milovat. Vnitřní modlitba, říká Terezie, „nespočívá v mnohém přemýšlení, nýbrž v mnohém milování…“ (4 H 1,7). K této myšlence nyní – poněkud provokativně – připojím glosu, kterou Terezii někdy na přelomu 19. a 20. stol. věnoval americký filosof a psycholog William James ve své knize Variabilita náboženské zkušenosti:
„[Z]dá se, že si náboženství v zásadě představovala jako nekončící milostné flirtování mezi věřícím a božstvem (…); [Terezie] nenabízí nic užitečného pro lidstvo…“ (2)
James, ovlivněný ideály pragmatismu a pokroku, si bere na mušku různé mystičky: sv. Gertrudu, sv. Markétu Marii Alacoque… Terezie vychází ještě relativně nejlépe, James uznává její organizační a literární kvality, její schopnost psychologické analýzy, dokonce bere vážně její mystickou zkušenost. Přesto se k jejímu pojetí náboženství staví dosti kriticky. (3)
James byl ovšem, jak známo, neobyčejně duchovně vnímavý. Ačkoli se maximálně snaží nepřekročit rámec kritické popisné psychologie, nakonec naznačuje, byť zdrženlivě, že náboženská a zejména mystická zkušenost patrně opravdu odkazuje k hlubší a významově obsáhlejší dimenzi skutečnosti. (4) On sám byl člověkem náboženské zkušenosti, třebaže se ostýchavě snaží tento fakt svým vzdělaným čtenářům zastřít. Mezi jinými náboženskými autory cituje také nejmenovaného Francouze, který vypráví o děsivé „melancholii“ a „nemoci“ duše jako o cestě k nalezení Boha a konečného pokoje a smíření v Bohu. Oním „Francouzem“ je sám James, údajné překlady francouzských dopisů jsou Jamesovy vlastní autobiografické texty. (5) Lze litovat, že ačkoli James ví o mystice Jana od Kříže, nevšímá si důkladněji jeho pojmu „temné noci“ a že u Terezie obdobnou zkušenost částečně nerozkryl, a částečně že jejímu vyznání neuvěřil.
Temnou noc v nejširším významu toho slova lze popsat jako těžkou či krizovou zkušenost, která ovšem působí očistně: zbavuje nás naší pýchy, včetně různých podob tzv. duchovní pýchy. Temná noc může mnohotvárnou, víceznačnou skutečností. Williama Jamese, psychologa náboženské zkušenosti, nevzpomínám jen pro zajímavost. Právě tento myslitel zdůraznil to, co nás zde bude zajímat, totiž fakt, že k „temné“ (avšak plodné) složce duchovní cesty patří – kromě emočních propadů a existenční krize – také zdrcující a srážející prožitek viny, vlastní špatnosti, (6) ba někdy i „hrůzné melancholie spočívající v pohrdání sebou a zoufalství“. (7)
Nejen William James svou teorií, ale již dříve sv. Terezie svým vyprávěním dosvědčuje, že k temné etapě či stránce duchovní cesty náleží také zkušenost viny. Když Terezie v 1. kapitole 6. komnat popisuje (své) temné noci, říká:
„[V]zpomínka na hříchy trvá stále a člověk u sebe vidí chyby – poněvadž ty nikdy nechybějí“ (6 H 1,8). „[D]émonovi (…) náš Pán nejspíš dává svolení, aby ji zkoušel, a to dokonce do té míry, aby jí dával na srozuměnou, že je Bohem zavržená“ (tamtéž, 9). „Pokud totiž vykonala nějaké dobro nebo jí Jeho Majestát prokázal nějakou milost, všechno se jí zdá jen jako vysněné a že šlo o pouhý rozmar. Zato u hříchů vidí zcela jistě, že je spáchala“ (tamtéž, 11).
Nyní zpět k ohlášenému tématu, které zahrnuje motiv lásky mezi člověkem a Bohem. Povšimněme si, že Terezie své prohlášení, že podstatou vnitřní modlitby „není mnoho přemýšlet, nýbrž mnoho milovat…“, nechává vyústit do pobídky: „…a tak čiňte to, co vás více probouzí k lásce.“ Co ovšem člověka „více probouzí k lásce“ vůči Bohu? Stačí si vyvolat nějakou útěšnou představu (jako např. Ježíše s modrýma očima a planoucím srdcem na hrudi), a tak ze sebe „loudit“ cit?
Zde je třeba se vrátit k samému jádru křesťanství. Nacházíme je v centru velikonoční události. Podle staré legendy, která podstatu velikonoční události výmluvně ilustruje, skanula Kristova krev na Adamovu lebku; ’ādām hebrejsky znamená prostě „člověk“, jde o člověka, o lidstvo. Pád člověka byl napraven, hřích byl smyt. Lotrovi Kristus říká: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,43). Tuto základní pravdu evangelia bude v podstatě rozvíjet celá přítomná stať. Totéž tvoří i centrum mše, při proměňování slyšíme: „…toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů…“ (srov. Mt 26,28).
Mohli bychom se ovšem rozpačitě ptát, co že může o hříchu vědět světice, která prožila celý život velmi ctnostným způsobem v klášteře. William James nebral vážně Tereziina slova, že sama ze sebe je „hotovou nedokonalostí“ (Ž 30,17) a „oceánem špatností“ (Ž 18,8), její volání: „Kolik nedokonalostí u sebe vidím!“ (Ž 39,6). Jelikož Terezie hovoří květnatým jazykem své doby, střízlivý akademik James nerozpoznal psychologický realismus jejích vyznání ani hlubokou podobnost Tereziiny zkušenosti se svou vlastní; Tereziina sdělení komentuje velmi kriticky:
„Je mnohomluvně sebestředná, necítí ani tolik existenci radikální špatnosti, jak by tomu bylo u skutečně zkroušené osoby, nýbrž své ‚chyby‘ a ‚nedokonalosti‘ v množném čísle, čímž vykazuje stereotypní pokoru; vrací se k sobě samé, aby hovořila o tom, jak mnoho je pokryta ‚zahanbením‘ při každém novém zvláštním projevu Boží náklonnosti pro tak nehodnou osobu…“ (8)
Ačkoli byl James psychologem, neanalyzoval dostatečně podstatu Tereziiny zkušenosti a hloubku její sebereflexe. Jedná se zejména o cca 19 let (1538–1557) Tereziina selhávání, které zůstane významně vryto v její paměti (Ž 38,16–17). Není zde prostor podrobněji vysvětlovat povahu Tereziiných chyb. Terezie chodila do hovorny a (jak již bylo zmíněno) hojně se oddávala konverzacím, společenským kontaktům. Jestliže ale vždy jednala v souladu s platným vnitřním řádem kláštera, proč hovoří o proviněních? Terezie v hovorně zakoušela jednak mimořádný společenský úspěch a ohlas (chodila za ní velká spousta lidí a oceňovala její schopnost konverzace), a jednak zde podlehla silné emoční fixaci (mucha afición) na konkrétní osobu (Ž 7,7–8; srov. 38,16–17). (9) Dobře vytušila, že právě společenské uznání a nesvobodné vztahové vazby se pro řeholní osobu mohou nejsilněji stávat nepravými a náhražkovými zdroji štěstí, a že tak mohou – v nějaké míře – stát na místě Božím. Proto Terezie prožívala velké vnitřní rozpory, jak o nich hovoří např. v 7. kapitole knihy Život:
„[O]d marnosti k marnosti, od příležitosti k příležitosti, uváděla jsem se do tak velmi velkých příležitostí a moje duše byla tak rozvrácená mnohými marnostmi, že už jsem se styděla za tak jedinečné přátelství, jakým je stýkat se v modlitbě [s Bohem]“ (Ž 7,1). „Vedla jsem život plný strádání, neboť v modlitbě jsem lépe vnímala své chyby. Z jedné strany mě volal Bůh, z druhé jsem já následovala svět… V modlitbě jsem procházela velkým strádáním…“ (Ž 7,17).