Šesté příbytky – duchovní zásnuby
sv. Terezie od Ježíše, Vnitřní hrad, 6H 1,1; 2,1n.; 4,8; 6,1n.; 9,17
1,1. Nuže, pojďme s milostí Ducha svatého mluvit o šestých příbytcích, kde je již duše zraněna láskou Snoubence a snaží se popřávat víc místa tomu, aby byla sama a dát stranou všechno, co může, ve shodě se svým stavem, co by jí mohlo překážet v této samotě.
Do duše je tak vryt onen pohled, že veškerá její touha spočívá v tom, aby se tím mohla znovu těšit. Už jsem řekla, že v této modlitbě se nevidí nic, o čem by se mohlo říci, že je vidět, ani obrazotvorností; říkám pohled na základě přirovnání, jehož jsem použila. Duše je již opravdu rozhodnutá, že si nechce vzít jiného snoubence; avšak Snoubenec nehledí na velké touhy, jež (duše) má, aby se již uskutečnily zásnuby, neboť chce, aby po tom toužila ještě víc a aby ji trochu stálo ono dobro, jež je největší z dober. A třebaže všechno je málo vzhledem k tak velkému zisku, já vám říkám, dcery, že nepřestává pro ni být zapotřebí důkazů a známek, jichž by se držela, aby mohla (všechno) snést. Ó, chraň Bůh, a jak velké jsou vnitřní a vnější strádání, která snáší, než vstoupí do sedmých příbytků!
2,1. Zdá se, že jsme příliš opustili holubičku, a ne(opustili); neboť jsou to tato strádání, která působí, že létá výše.
Nuže, začněme nyní pojednávat o způsobu, jak se k ní chová Snoubenec a jak předtím, než je jím zcela, působí, aby po tom důkladně toužila, tak jemnými prostředky, že to samotná duše nechápe, a myslím si, že ani není schopna vystihnout říci, aby to (kdo) pochopil, nejedná-li se o ty, které tím prošly; neboť jde o tak jemné a něžné podněty, jež pocházejí z nejhlubšího nitra duše, že nevím o přirovnání, kterého bych použila, aby tomu odpovídalo.
2. Je to velmi odlišné od všeho, co si zde můžeme opatřit, a dokonce i od okoušení, o kterých se mluvilo, takže často samotnou osobu, ač toho nedbá a nevzpomíná na Boha, Jeho Velebnost probouzí po způsobu, která záhy proletí, nebo hromu [= blesku], třebaže není slyšet hluk; avšak duše velmi dobře chápe, že ji zavolal Bůh, a srozumitelně, že se někdy, zvláště v počátcích celá roztřese a dokonce začne naříkat, aniž by tu bylo něco, co by ji bolelo. Cítí se slastně zraněná, avšak nechápe jak ani kdo ji zranil; jen velmi dobře poznává, že jde o vzácnou věc a že by nikdy nechtěla být z této rány uzdravena. Stěžuje si láskyplnými slovy, i navenek, jelikož nemůže nic jiného, svému Snoubenci; neboť chápe, že je přítomen, ovšem nechce se projevit (takovým) způsobem, aby se jím mohla těšit. A to je velká bolest, byť slastná a příjemná; a i kdyby ji chtěla, aby ji neměla, nemůže; to by však nechtěla nikdy: mnohem víc ji uspokojuje, než slastné opojení, v němž není bolesti, modlitby klidu.
4,8. Toužím najít přirovnání, kterým by se dalo trochu na srozuměnou to, co říkám, a myslím, že není takové, které by to vystihlo, avšak řekněme toto: vstoupíte do obydlí velkého krále nebo pána, nebo, tuším, že to nazývají budoár, kde mají nekonečné množství skla a keramiky, a mnoho (jiných) věcí, které jsou tak rozmístěny, že takřka všechny jsou vidět, když se vstoupí. Jednou mě vzali do jedné z takových místností v domě vévodkyně z Alby (kde, poněvadž jsem právě přicestovala, mi přikázala pobýt poslušnost, neboť tato paní na ně [= představené] naléhala), takže jsem byla zaskočena, když jsem vstoupila, a přemýšlela, jak bych si mohla prospět oním shlukem věcí, a viděla jsem, že se mohlo chválit Pána při pohledu na tolik rozličných věcí, a nyní se mi zalíbilo, jak jsem si tím vypomohla pro (tuto věc) zde; a třebaže jsem tam byla poměrně dlouho, bylo tam toho tolik, co jsem měla shlédnout, že jsem pak zapomněla všechno, takže na žádnou z těch věcí mi nezůstala větší vzpomínka, než jako kdybych je nikdy neviděla, ani bych nedokázala říci, jaké bylo jejich provedení. Tak i zde, když je již duše učiněna jedno s Bohem, umístěna do tohoto obydlí nebeského nebe, které máme mít v nitru svých duší (neboť je jasné, vždyť v nich přebývá Bůh, že má některý z těchto příbytků), a třebaže, když je duše takto v extázi, nemusí vždy Pán chtít, aby viděla tato skrytá tajemství (neboť je tak pohroužena v potěšení z nich, že jí stačí tak velké dobro), někdy se jí líbí, aby přestala být pohroužena a náhle spatřila, co je v onom obydlí, a tak zůstala poté, co se vrátí k sobě, s oním zpřítomněním velkých věcí, které viděla; nemůže ovšem žádnou z nich vypovědět, ani její přirozenost nedochází dál než k tomu, co chtěl Bůh, aby nadpřirozeně viděla.
6,1. Co do těchto tak velkých milostí duše tak velmi touží, aby se plně těšila, že jsou jí udíleny, že žije ve velkých mukách, byť slastných; v obrovských touhách zemřít, a tak velmi často se slzami prosí Boha, aby ji vyvedl z tohoto vyhnanství. Všechno ji unavuje, co v něm vidí; když se vidí osamělá, trochu jí to přináší úlevu, a pak se (znovu) dostavuje tato bolest, a když je bez ní, není ve své kůži. Konečně, tento motýlek nenachází sídlo, které by trvalo; naopak, jelikož je duše tak rozněžněna láskou, každá příležitost, jež se naskytne k většímu rozdmýchání onoho ohně, působí, že letí; a tak v tomto příbytku bývají velmi trvale přítomna vytržení, aniž by existoval lék, který by je vylučoval, i kdyby to bylo na veřejnosti, a následně pronásledování a pomlouvání, takže i kdyby (duše) chtěla být bez obav, ty ji neopouštějí, neboť je mnoho osob, které jí je připravují, zvláště zpovědníci.
2. A třebaže v nitru duše se zdá, že má z jedné strany velké bezpečí, zvláště když je o samotě s Bohem, z druhé bývá velmi sklíčená; neboť se bojí, že by ji mohl oklamat ďábel tak, aby urazila toho, kterého tolik miluje, že ji pomluvy bolí jen velmi málo, nejde-li o (případ), kdy ji trápí samotný zpovědník, jako kdyby snesla více. Nedělá leč to, že prosí všechny, aby se modlili a prosili Jeho Velebnost, aby ji vedla jinou cestou, neboť jí říkají, aby to dělala, neboť tato (cesta) je (prý) velmi nebezpečná; jelikož však ona díky ní udělala velký pokrok, takže nemůže nevidět, že ji vede, jak čte Boží přikázání a naslouchá (jim) a rozumí, do nebe, nedokáže po tom [= jít jinou, bezpečnější cestou] toužit, i když chce, leč se odevzdat do jeho rukou. A dokonce i ta nemožnost toužit jí působení bolest, neboť se jí zdá, že neposlouchá zpovědníka; neboť v tom, že poslouchá a neuráží našeho Pána, se jí zdá, že spočívá veškerá pomoc, aby nebyla oklamána; a tak by se vědomě nedopustila jediného všedního hříchu, i kdyby ji podle jejího mínění rozsekali na kousky; a velmi se trápí, když vidí, že se nemůže vyhnout tomu, aby (jich) mnoho nepáchala bez uvědomění.
9,17. Je pravdou, že [mít tyto milosti] musí být obrovskou pomocí k tomu, že člověk má ctnosti v nejvyšší dokonalosti; avšak ten, kdo by je měl proto, že je získal za cenu vlastní námahy, (si tím) mnohem víc zaslouží. Vím o jedné osobě, které Pán udělil některé z těchto milostí – ba o dvou, z nichž jednou byl muž – kteří byli tak plní touhy sloužit Jeho Velebnosti na vlastní útraty, bez těchto velkých potěšení, a tak dychtiví po utrpení, že si stěžovali našemu Pánu, proč jim je dával, a kdyby je mohly nepřijmout, vyloučily by je. Říkám potěšení, ne tato vidění, která jsou konec konců k velkému užitku a je třeba si jich velmi vážit, leč ta [= potěšení], která dává Pán v kontemplaci.
překlad P. V. Kohut