Přibližování se ke kontextu naší doby na základě Tereziiny zkušenosti
23. Charisma, které vyrůstá z života a spisů Matky Terezie, bylo rozšiřováno a obohacováno v průběhu staletí, díky lepšímu poznání jejích děl a její charismatické zkušenosti, recipované v Konstitucích bratří, mnišek i Sekulárního Řádu. Díky tomuto obnovenému poznání, „dnes máme, nebo alespoň můžeme mít, takové poznání našeho charismatu, jako snad nikdy v historii. Více než kdy dříve jsou naši svatí a spiritualita naší řeholní rodiny žádáni nejrůznějšími čtenáři uvnitř i vně církve, kteří oprávněně požadují, abychom jim předávali toto bohatství. Musíme se proto ptát, jak můžeme odpovědět na to, co po nás žádají znamení doby v církvi, ve světě a ve velkých a oprávněných, lidských a náboženských aspiracích nových generací, abychom mohli účinněji naplnit a aktualizovat poslání tereziánského Karmelu ve třetím tisíciletí“ (Na cestě se sv. Terezií a se sv. Janem od Kříže. Návrat k podstatnému, 2003, 1). Jinými slovy: „Je proto nezbytné poznat a pochopit svět, v němž žijeme, jeho naděje, touhy a jeho často dramatický ráz, který ho charakterizuje“ (srv. GS 4) (tamtéž 6); a pamatovat na to, že posledním základem lidské důstojnosti, je povolání ke sjednocení s Bohem (srv. GS 19). Tereziánské charisma, jak již bylo řečeno, bylo utvářeno intenzivní mystickou zkušeností modlitby, která dosáhla svého plného rozvinutí v souvislosti se společenskými a náboženskými událostmi její doby, na něž se Terezie snaží dát odpověď vlastním životem, o němž vypráví ve svých spisech, a svým zakladatelským dílem. Je to mystika vtělená do reality okamžiku dějin, citlivá k událostem a zainteresovaná ve službě.
24. Postoj Matky Terezie od nás žádá schopnost nahlížení a rozlišování událostí, které se kolem nás odehrávají, ve světě poznamenaném sekularizací a postmodernismem, ateismem a nevěrou, pociťovanými zejména v západním světě, vytvářejícím globalizační kulturu, která se šíří i do dalších oblastí. Přesto se právě v tomto světě setkáváme se stále novými známkami náboženského probuzení a hledání spirituality, která by dala odpověď na hlubokou nejistotu, kterou dnes lidé zakoušejí. Uvědomujeme si nutnost mystiky a znovuobjevení zkušenosti víry, aby XXI. století mohlo pokračovat jako století křesťanské. Zároveň odkrýváme krizi identity člověka, který chce definovat sám sebe bez jakéhokoliv vztahu k Bohu a útočí tak na svou důstojnost a na transcendentální hodnoty vtištěné do svého bytí, neboť člověk je „otevřené já“, je jakoby zraněn touhou po transcendenci. Tereziánská spiritualita, zaměřená na člověka jakožto Boží příbytek, na člověka otevřeného pro společenství s Bohem a schopného ho přijmout v nejvnitřnější části Hradu, napomáhá uvědomit si jeho důstojnost, které je v současném kulturním ovzduší ohrožena. Napomáhat člověku k tereziánskému kontemplativnímu postoji proto zároveň znamená napomáhat mu objevit jeho skutečnou identitu.
25. V souvislosti s krizí člověka a se skutečností ateismu je třeba vnímat také situaci nespravedlnosti, chudoby a vyloučení ze společnosti. Také na tuto situaci je možné se dívat z pohledu Božího zjevení a hledat lidskou odpověď, inspirovanou tereziánskou zkušeností. Křesťanská spiritualita, která chce přijmout výzvy XXI. století, musí nutně přijmout fakt chudoby za svůj. Péče o chudé je cosi jednoznačně přítomného v samotných pramenech křesťanského zjevení. Zkušenost s Bohem se nemůže uskutečnit v izolaci, nezájmu a nedostatku pozornosti vůči lidskému utrpení. Kontemplace, která si není vědoma této hořké reality naší společnosti, je z pohledu Bible zavrženíhodná, podobně jako bohoslužba, která ignoruje utrpení chudého a bezbranného, jak to zvěstují již proroci.
26. Jedno z aktuálních znamení obnovy řeholního života a křesťanské víry vůbec, je jeho esenciální vazba na evangelium; je to právě tento aspekt, který II. vatikánský koncil nazývá ustavičným návratem ke zdrojům každého křesťanského života a následování Krista, a nejvyšší normou evangelijního života (srv. PC 2), při zachování charismatu zakladatelů, jakožto plodu Ducha svatého, který nepřestává v církvi jednat. Každé charisma, jakožto zkušenost Ducha, představuje určitý způsob četby evangelia, novou spiritualitu, která ho vyjadřuje a zůstává přitom během dějin otevřená, aby mohla být neustále obohacována a rozvíjena prostřednictvím zvláštních darů, kterých se dostává těm, kteří na ni mají podíl (srv. MR 11). Kristus je zosobněné evangelium, centrum a poslední norma každého zasvěceného života, počátek a střed každého charismatu. Tereziánské charisma představuje originální způsob četby evangelia, kontemplace Krista a přetváření v něj, v jednom z aspektů jeho tajemství.
27. Tereziina originalita, její chrisma v církvi, pramení ze sjednocení s Kristem a ze zkušenostního poznání Krista, tedy z Tereziiny christocentrické mystické zkušenosti (srv. Ž 9,1-3; 26, 6; 27,2-8, atd.). V tomto smyslu je její charisma autentické a opravdu nové v rámci duchovního života v církvi (srv. MR 12). Její novost a vliv, který bude mít na prohloubení křesťanské spirituality, se oprávněně vysvětlují jako důsledek nabídky nového způsobu prožívání evangelia, která odpovídala na neklid její doby, a, v jistém smyslu, na potřeby všech dob. Tímto se také vysvětluje široké rozšíření jejích spisů, které představují uvedení do křesťanské zkušenosti. Odtud pramení i volba, pro kterou se dnes rozhodují bosí karmelitáni: ve světle znamení časů žít intenzivně tereziánské charisma, přivádět dnešního člověka k tereziánské kontemplativní zkušenosti a pracovat na rozšíření jejích spisů.