Klíčové body pro pochopení Tereziiných spisů
16. Díla Terezie od Ježíše jsou především převyprávěním jejích mystických milostí. Tyto milosti budou základem jejích prvních spisů: především christologické (srv. Ž 26-27; 37,4) a antropologické milosti ji přivedou k novému pochopení sebe samé a lidské duše (srv. tamtéž 40,9). Tereziiny zkušenosti mají značně dynamický charakter: je to kontemplace, v níž vnímá pobídku k založení Karmelu a k psaní (srv. tamtéž, prolog 2; 37,1). První ze svých děl, Knihu života (1562 a 1565) píše na příkaz svých zpovědníků, zaujatých jejími mystickými milostmi, avšak sama zároveň poznamenává, že se k tomuto dílu cítí být pohnuta vnitřním impulzem (srv. tamtéž 18,8; 19,3-4). Cestu dokonalosti (1566) píše na žádost skupiny mnišek z nedávno založeného kláštera sv. Josefa, které vědí o jejích mystických milostech, a chtějí být, svým způsobem, v harmonické jednotě se zkušeností své Matky. O pět nebo šest let později se pustí do psaní Knihy o zakládání. Pokračuje tak ve vyprávění ukončeného v Ž 32-36, protože jí to nařídil zpovědník, P. Ripalda, avšak rovněž k tomu obdržela mystický impuls (Z prolog; R 6,2). Konečně v roce 1577 píše Vnitřní hrad. Stejně jako Zakládání, i tato poslední kniha navazuje na Knihu života, ne však ve vyprávění událostí života (Ž 32-36), nýbrž mystické zkušenosti (tamtéž 22-31; 37-40). Píše, aby doplnila panorama svých vnitřních zkušeností tak, aby mohli sloužit jako paradigma procesu, kterým prochází každý křesťan žijící duchovním životem.
17. Ukotvená v Bibli, Božím slově, a v tajemstvích slavených v liturgii, je Terezie přetvářena v osobu, která mimořádným způsobem přitahuje druhé ke zkušenosti s Bohem, kterou sama učinila. Sv. Terezie tedy píše, vycházeje ze své zkušenosti (srv. Ž 18; tamtéž 23; C prolog), proto, aby vzbudila zkušenost ve svých čtenářích: „mluvit správně o to, co se nepoznává díky zkušenosti je velmi obtížné (6H 9,4; srv. C 28) Odtud vychází její zájem nejen čtenáři dobře vysvětlit a dát poznat (nauku), nýbrž ho především zaujmout, s cílem podnítit ho, aby se vydal stejnou cestou, kterou prochází ona sama. Zkušenost Boha skrze jeho milost (1544-1554), zkušenost s Osobou Ježíše Krista (1560) a zkušenost trojičního tajemství (1571), jsou centrální body, kolem kterých se točí tereziánská spiritualita.
18. Terezie přijímá Bibli jako nejvyšší kritérium pravdy a jako zdroj pro svůj život modlitby (srv. V, prolog, 2). Kromě toho, že byla s Biblí konfrontována prostřednictvím kázání, liturgické modlitby atd., mohla sama číst text tří posvátných knih, obsažených v jiných duchovních spisech: Flos Sanctorum ji nabídlo celý text pašijí podle čtyř evangelií; biblický text knihy Job se nacházel ve spisu Moralia sv. Řehoře; biblické texty týkající se Ježíšova pozemského života či jeho tajemství ve Vita Christi od Kartuziána. Je třeba podtrhnout důležitost přítomnosti Bible ve spisech světice: Píseň písní, Evangelia, svatý Pavel, biblické postavy… Z toho všeho můžeme vyčíst, že Terezie dospěla k velké citlivosti vůči biblickému textu a ocenění hodnoty Písma: „všechno zlo, které ve světě je, závisí na nedostatečné znalosti pravdy obsažené v Písmu“ (Ž 40,1). Oceňuje vědění teologů, pokud vyplývá z posvátného textu: „mají stále v rukou Písmo svaté a nacházejí v něm pravé známky dobrého ducha“ (tamtéž 13,18; 34,11).
19. V klášteře Vtělení byla Terezie uvedená rovněž do liturgického života. Byla členkou kontemplativní komunity, která přisuzovala liturgické modlitbě svrchovanou důležitost a měla k dispozici širší skupinu mnišek, které jí dodávaly slavnostní ráz. Modlitba byla nejdůležitějším zaměstnáním, všechny ostatní řádné činnosti se točily okolo ní. Ve chvíli, kdy Terezie vstoupí do mystické zkušenosti, bude to především duch liturgie, v němž bude dále růst. Prohloubí pochopení tajemství modlitby církve, a to jak liturgie hodin, tak, především, nesmírného tajemství eucharistického slavení (srv. 6H 7,4; CV 33-35), které jsou dvěma základními pilíři jejího duchovního života. Nejintenzivnější mystické milosti přijme právě v kontextu eucharistie.
20. Téma modlitby, vnímané a prožívané jako osobní přátelství s Kristem, Nejsvětější Trojicí a jako bezpodmínečné svěření sebe samé do Božích rukou, je základním tématem všech jejích spisů. Modlitba je dveřmi, které otvírají lidské osobě prostor intimity, v němž je možné setkat se s Bohem, přítomným v nejhlubší hlubině duše: „Říkám pouze to, že dveřmi, skrze něž mi přicházelo mnoho milostí, byla pouze modlitba; když by tyto (dveře) byly zavřeny, nevím, jak jinak bych je mohla mít“ (V 8,9; 1H 1,7). Modlitba je také prostorem, v němž se vyjevuje Pravda a pravdy (srv. Ž 19,12; Z 10,13). Sv. Terezie chápe modlitbu především jako věrný a trpělivý vztah přátelství s Pánem: často mluví o závazku zvykat si hledat společnost toho, který je nám stále nablízku (srv. CV 26-29). Modlitba pro ni „není ničím jiným, než hluboký vztah přátelství, časté přebývání s Tím, o němž víme, že nás miluje“ (Ž 8,5). V básni Pro Vás jsem se narodila, bude zpívat: „Pokud chcete, darujte mi modlitbu, / pokud ne, dejte mi vyprahlost. Svrchovaná Vznešenosti, / pouze zde nacházím pokoj: / co se mnou chcete udělat?“ Toto je podstatnější a důležitější než možnost dosáhnout zmíněných mystických milosti; časy v nichž se věnujeme modlitbě „i přes zakoušenou nechuť, jsou Jím velmi ceněny“ (2H 1,3).
21. Terezie čerpá svou zkušenost pro obnovu Karmelu ze dvou zdrojů. Na jedné straně se její pohled obrací ke kořenům: neúnavně připomíná vůli napojit se na původní karmelitánskou duchovní tradici: návrat k prvotní Řeholi, příklad Pany Marie a proroka Eliáše, poustevnický život dávných obyvatel biblické Hory (srv. K 9). Na druhé straně ukazuje smysl pro aktualizaci i pro novost: vyjadřuje vůli začlenit se do církve její doby a svou řeholní zkušenost předává následovníkům obou pohlaví; Matka Tereza učí kontemplativnímu životu, který má apoštolské, misijní a církevní zaměření (srv. Z 1,7; CV 1,2; K 6-7.89.94), který je žit v malé skupině náležející Kristu, v níž se všechny milují a pomáhají si navzájem (srv. K 4,7; 27,6). Základem nového života, který spojuje oba zmíněné zdroje je intenzivní zkušenost Boha a Krista, která zasáhne Terezii a skrze ni pak ty, kteří ji následují: „Jak běžel čas, stále více ve mně rostly touhy pomoci nějaké duši a mnohokrát se mi zdálo, že jsem jako osoba, která vlastní velký poklad, na němž touží dát podíl všem, ale je neschopná ho rozdat, protože má svázané ruce“ (Z 1,6).
22. Nesmíme zapomenout ani na další základní složku Tereziina ideálu, přítomnou v jejích Konstitucích, kterou můžeme nazvat tereziánským humanismem řeholního života: velká úcta k lidské osobě, ustanovení týkající se dvou hodin rekreace denně, které odpovídají dvěma hodinám vnitřní modlitby (K 26-28), atd. Již v Cestě dokonalosti kladla důraz na lidské ctnosti a kvality: „čím více jste svaté, tím více se musí ukázat vaše vlídnost k spolusestrám“ (srv. CV 41,7; K 10), na osobní i komunitní sdílení, nutnost pracovat, četbu vybraných knih, rozlišování povolání, vykonávání autority s láskou… Tyto základní linie nauky má Terezie na mysli a vyznačuje je pro své mnišky. K předání těchto hodnot bosým bratřím dochází prostřednictvím bratra Jana od Kříže, kterému představí způsob umrtvování, bratrství a rekreací, který se žije mezi mniškami (srv. Z 13,5). Tímto způsobem Matka Terezie a Jan od Kříže navždy vtělí tereziánské charisma do života bratří (srv. K 11-14).