Závěr
Co tedy vlastně říká svatá Terezie o poslušnosti? Jaký je návod, který nám dává na naši cestu? To jsou možná otázky, které si čtenář může položit po přečtení mnohdy téměř až protikladných výpovědí obsažených v tomto článku, ale i ve spisech samotné světice. Odpověď není jednoduchá. Na prvním místě musíme konstatovat, že Terezie nevytváří logicky ucelený manuál, aplikovatelný beze zbytku na jakoukoliv životní situaci, který by jednoznačně odpovídal na otázku, kdy ještě poslechnout, a kdy již ne. Spíše musíme říci, že nás uvádí na cestu hledání Boží vůle, která je cestou k plnosti svobody. Na této cestě se setkávají tři subjekty, tři jednající: Bůh, putující člověk a církev (reprezentovaná pro dotyčnou osobu především těmi, kteří jsou v různém smyslu jejími představenými). Cílem putování je plné otevření se Bohu. Jeho vůli a úplné poznání jeho cest však v plnosti nevlastní ani putující osoba, ani církev. Z toho důvodu je prvním předpokladem jejich plodné spolupráce zásadní otevřenost pro Boha, jehož inspirace se mnohdy vymykají dosavadním lidským představám a zkušenostem. V počátku je to pochopitelně především „učící církev“, která vede toho, kdo je jedním z jejích údů. Již od počátku však musí být rovněž církví, která naslouchá, aby porozuměla způsobu, jakým si Bůh dotyčného vede, nepřetížila jej neúnosnými břemeny a zároveň neblokovala působení Ducha Svatého, který jej mnohdy „uvádí v let“.
Když však některý z údů církve dospívá ke svatosti a blízkosti Bohu, může docházet k určité změně poměru mezi „učícím“ a „naslouchajícím“. Osobně se domnívám, že právě k tomu docházelo ve zmiňovaných zlomových momentech Tereziina života. Právě v nich se rodila svatá Terezie, učitelka modlitby a učitelka církve, ta, která v některých ohledech jaksi „předběhla“ tělo církve, aby mu mohla dát žít ze své zkušenosti. S odstupem doby církev pochopitelně toto její vyvolení a poslání uznává a přijímá. V konkrétních momentech jejího života se však (rovněž pochopitelně) setkávala s nepochopením, které vedlo k onomu plodnému – a ze zásady neodstranitelnému – střetávání poslušnosti církvi, žijící ze své dosavadní zkušenosti, a svobody Ducha, který je o krok napřed. Z tohoto střetu vystupují obě strany „vítězně“ tehdy, když se jejich pohledy nakonec protnou. A snad právě toto setkání mezi vůlí jednotlivce a církve, ke kterému se často směřuje s mnoha překážkami, je nejjistějším znamením opravdovosti Boží přítomnosti a jeho působení.
Když se tedy vrátíme k prvním citacím z Knihy o zakládání, můžeme říci, že Terezie na těchto místech hovoří o jednom z nezbytných pólů své zkušenosti cesty za Bohem: o pokoře, poslušnosti a ochotě naslouchat zkušenosti a zákonům církve. V jejích spisech se ale setkáváme, a to ve velmi hojné míře, také s oním druhým pólem, totiž s člověkem vedeným Duchem Svatým, který „vane, kam chce“ (Jan 3,8), který je vždy o krok napřed a který čas od času s sebou bere také ty, kteří se mají stát církvi „učiteli“.
Se svolením Teologických textů, 2013/3
Poznámky pod čarou:
(1) Z formulace je zřejmé, že nešlo o ojedinělou událost, nýbrž že se jednalo o častější jev, který navíc nebyl vědomě zamýšlen (jako tomu bylo v předchozím případě). Svědčí to o „akčnosti“ světice, která viděla potřeby domu a přidělovala úlohy v počtu a míře, které nemohly být ostatní sestry vždy schopné zvládnout. „Odporujícími si“ úlohami nejsou míněny protichůdné požadavky, nýbrž jednoduše úkoly, které se nedaly realizovat za dobu, která byla k dispozici, nebo v tutéž chvíli. – Pozn. Pavla Vojtěcha Kohuta k připravovanému soubornému vydání děl sv. Terezie v českém překladu. S laskavým svolením překladatele používám jeho pracovní text v citacích Knihy života (Ž) a Knihy o zakládání (Z). Pokud jde o citace z Vnitřního hradu, jehož nový překlad ještě není k dispozici ani v pracovní verzi, používám překlad Josefa Koláčka: Hrad v nitru (H), Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1991, s přihlédnutím k originálu a italskému překladu.
(2) Šlo o klášter sv. Josefa v Ávile.
(3) Popřípadě osobám, jejichž rozum je trvale „zaslepen“ v důsledku poslušnosti, jako v případě mnišky, o níž je řeč při sázení okurky.
(4) Pochopitelně jeho dosažení zde na zemi je vždy relativní.
(5) Naopak cesta ke svobodě je často provázena duchovním bojem mezi jednotlivými úrovněmi našeho bytí, který je možno charakterizovat Ježíšovými slovy: „Duch je odhodlán, ale tělo slabé“ (Mk 14,38) nebo slovy Pavlovými: „Tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým tělem zákonu hříchu“ (Řím 7,25).
(6) Po nich sice následují ještě dvě další, kde se spojení tříbí a prohlubuje, avšak zásadně platí, že „jevy pátých komnat jsou téměř totožné s těmi v následujících, nicméně hodně se liší intenzitou účinků“ (5H 2,7).
(7) Přičemž Terezie jasně uvádí, že tento způsob není jedinou přístupovou cestou (srov. 5H 3,7).
(8) Srov. MARIA-EUGÈNE DE L’ENFANT-JÉSUS, Je veux voir Dieu, Éditions de Carmel, Venasque 1998, it. překl.: Voglio vedere Dio, Libreria Editrice Vaticana, Roma 2009, s. 734.
(9) 5H 3,4. Srov. Voglio vedere Dio, s. 744.
(10) Maria-Eugène de l’Enfant-Jésus nazývá celou kapitolu věnovanou tomuto tématu právě „Řádná cesta“, srov. cit. dílo, s. 753–758.
(11) Viz např. celou knihu Vnitřní hrad, v níž světice popisuje putování jednotlivými komnatami do samého středu pevnosti. Každá komnata tak symbolizuje určitou etapu životní a duchovní cesty. Podobně srov. tzv. „traktát o modlitbě“ v Knize života (kap. 11–22), kde jednotlivé způsoby „zalévání zahrady“ opět naznačují fáze vývoje života modlitby. Jak mezi komnatami, tak mezi „způsoby zalévání“ nacházíme jak kontinuitu, tak i poměrně zásadní předěly, často způsobené neočekávanými Božími milostmi.
(12) Zlomovým rokem, od něhož již nežila Terezie sama, nýbrž Bůh v Terezii, byl rok 1554.
(13) Jde o narážku na inkviziční procesy s tzv. alumbrados („osvícenými“), jichž v té době probíhal velký počet po celém Španělsku.
(14) Pochopitelně lze namítnout, že v tomto případě nejde o řeholní poslušnost, ke které se zasvěcená osoba zavazuje zvláštním slibem a o které byla řeč v úvodní pasáži tohoto článku. Takové rozlišení je určitě důležité. Nicméně to, co je v tomto vztahu se zpovědníkem shodné se vztahem představený-podřízení v řeholním společenství, je společné hledání Boží vůle a cesty, kterou si Bůh vede dotyčnou osobu (popř. celé společenství).
(15) Šlo o ženatého muže, známého v Ávile hloubkou své modlitby. Po smrti své manželky se stal knězem ávilské diecéze.
(16) Terezie jeho jméno neuvádí. Tento údaj (stejně jako celá řada jmen dalších osob, které Terezie zanechává v anonymitě) pochází z pera Maríe Dantyszek, později sestry Marie od sv. Josefa, bosé karmelitky ve Valladolidu, Madridu a Consuegře. Šlo o rodnou sestru Jeronýma Graciána, prvního provinciála bosých karmelitánů. Na okraj svého vydání Knihy života připisovala celou řadu údajů, které znala.
(17) Poslušnost (ať už zpovědníkovi nebo představenému) se tak ukazuje jako záležitost důvěry, kterou je mnohdy třeba i dlouho budovat.
(18) Ačkoliv je pravda, že to nebyl on, kdo vybídl Terezii, aby neodporovala projevům mystických milostí a neobávala se jich. V tomto případě jím byl až sv. František Borgiáš, který přijel do Ávily kázat v oktávu Božího Těla roku 1554. Protože nám však jde především o vystižení toho nejpodstatnějšího pro vztah představeného (v širším slova smyslu, tedy i zpovědníka) a podřízeného (dnes bychom spíše řekli doprovázeného), ponecháváme některé detaily ohledně mystických milostí záměrně stranou.
(19) Tato „definitivnost“ je samozřejmě relativní. Terezie bude i nadále hovořit o růstu vnitřní svobody v souladu se stále hlubším vědomím Boží přítomnosti a jeho působení ve vlastním životě.
(20) Udržování mnoha přátelských vztahů s lidmi mimo komunitu, s nimiž trávila mnoho času v klášterní hovorně, bylo příčinou dlouholetého Tereziina vnitřního boje. Na jednu stranu se cítila být povolána k ústraní a intenzivnějšímu vztahu s Bohem, na druhou stranu nebyla schopná zříci se těchto vztahů. Cítila se proto dokonce nehodnou hlubokého vztahu s Bohem, proto asi na rok a půl zcela zanechala vnitřní modlitby, k níž se vrátila až na přímý zásah zpovědníka, jímž v té době byl otec Vincenc Baron OP. O tomto období hovoří v 7. kapitole Knihy života. K tématu srov. rovněž článek: JESÚS CASTELLANO CERVERA, Křesťanská modlitba – přátelství s Bohem. Nauka a poselství sv. Terezie od Ježíše, Salve, 1/2010, s. 83–101, zvláště s. 84–85.
(21) P. V. Kohut na tomto místě zdůrazňuje, že se Terezie vyhýbá formulaci „slyšela jsem“, aby zdůraznila, že nešlo o fyzické vnímání hlasu.
(22) Je tedy zjevné, že „anděly“ se na tomto místě nerozumí netělesné duchovní bytosti, nýbrž lidé, kteří žijí v hlubokém vztahu k Bohu. Bůh tedy Terezii nevybízí k naprostému zřeknutí se mezilidských vztahů.
(23) Osobně vnímám souvislost Terezií opakovaně požadované vzdělanosti zpovědníků s důrazem na to, aby opravdu byli muži církve, tj. osobami se znalostí šíře katolicismu. To je jistou zárukou, že tam, kde se jejich zkušenost nebude shodovat se zkušeností doprovázených, nebudou doprovázení tlačeni na cestu, kterou kráčí doprovázející. Nedostatek této schopnosti Terezie vnímala u osob, které si zakládaly výlučně nebo především na své osobní zkušenosti.
(24) Šlo o otce Baltasara Álvareze SJ.
(25) Vnitřní hlas, který Terezie ztotožňuje s Kristovými slovy.
(26) Domnívám se, že toto „vždy“ je třeba chápat spíše ve smyslu často, opakovaně.
(27) Stalo se tak roku 1559 ve Valladolidu. Šlo o index nejvyššího inkvizitora Fernanda de Valdés.
(28) Podle ideálu samotné sv. Terezie mělo jít „pouze“ o klášter, kde by se žilo podle původní karmelitánské řehole, bez zmírnění zavedených bulou Romani Pontificis Evžena IV. z 15. února 1432. O tato zmírnění požádali sami řeholníci v době velkých morových epidemií. Nebyla pak odvolána ani po jejich skončení. Ve skutečnosti však šlo o mnohem víc. Terezie vtiskla životu v tomto klášteře mnoho ze svého osobního charismatu, proto bývá zcela právem současný Řád bosých karmelitánů nazýván „Tereziánský karmel“, a sama Terezie mnohdy nejen reformátorkou, ale i zakladatelkou.
(29) Což v té době Terezie ještě nikterak nezamýšlela.
(30) Tento titul jí byl oficiálně přiznán papežem Pavlem VI. 29. září 1970.
(31) Zatímco mnoho současníků si zřejmě jen těžko dokáže představit vlastní obrácení na základě příšerných obrazů, které Terezie vykresluje, pro člověka barokní doby zřejmě šlo o věc do značné míry „přirozenou“.
(32) Šlo zřejmě o Marii de Acampo, neteř světice, která byla v klášteře na vychování. Další přítomné byly mnišky, z nichž se čtyři (kromě Terezie) měly stát prvními bosými. Srov. EMMANUEL RENAULT, Teresa d’Avila e l’esperienza mistica, Paoline, Milano 1990, s. 70. Srov. také celou kapitolu věnovanou prvnímu založení, s. 70–82.
(33) Stále otec Balthasar Álvarez SJ.
(34) Kastilským provinciálem Ángelem de Salazar.
(35) V tomto případě především s dominikánským teologem Pedrem Ibañezem. Můžeme usuzovat na to, že ji v tomto případě nešlo již tolik o to, zda je dobré zakládat, či ne (to již projednala s výše jmenovanými), nýbrž právě o to, co v tomto okamžiku dělat s ohledem na řeholní poslušnost.
(36) Do Ávily dorazil 9. dubna 1561.
(37) Totiž toho, aby se nestavěli proti působení Ducha Svatého.
(38) Laičkou, žijící obyčejně ve světě, bez veřejných slibů, způsobem života, který se blížil řeholnímu.
(39) Soupis světců a vynikajících duchovních a teologických autorit, od nichž mohla čerpat (a které mnohdy sama hluboce ovlivnila) by byl dlouhý. Kromě již zmiňovaných sv. Petra z Alcantary, sv. Ludvíka Beltrána, sv. Františka Borgiáše nebo Pedra Ibañeze je třeba uvést také sv. Jana od Kříže, sv. Jana z Ávily, Dominga Bañeze nebo Jeronýma Graciána.
(40) Tj. na tom, že ona sama měla i nadále podléhat jurisdikci kastilského provinciála.
(41) Později se připojí i souhlas představených. Nejprve ávilského biskupa, který jej přijme pod svou jurisdikci, a nakonec i souhlas karmelitánských představených, aby se do nově založeného kláštera odebrala.