Poslušnost v období počátků mystického života
Světice o tomto období hovoří v životopisné pasáži Knihy života, která pokračuje, po dlouhém přerušení v kapitolách 11–22, v nichž pojednávala o rozvoji modlitby, 23. kapitolou. Na jejím počátku sama uvádí, že zde začíná líčit zcela „nový život“, odlišný od toho, který až doposud žila:
„Odtud dále jde o jinou, novou knihu, myslím tím jiný, nový život. Ten doposud byl můj. Ten, který jsem začala žít od chvíle, kdy jsem začala objasňovat ony věci o modlitbě, je život, který žil Bůh ve mně, podle toho, jak se mi to jevilo; neboť chápu, že bylo nemožné vyjít tak zakrátko z tak špatných zvyků a skutků. Kéž je Pán chválen, že mě osvobodil ode mne samé.“ (Ž 23,1) (12)
Tento nový život je zároveň spjat s mystickou formou modlitby a s ní spojenými jevy, jako jsou zjevení, promlouvání apod. A právě na jejich pozadí můžeme sledovat Tereziin zápas o nalezení vyvážené pozice mezi důvěrou v přímé Boží působení a svou schopností mu porozumět, a svěřováním se do rukou těch, kteří mají posoudit ryzost a pravdivost jejích zkušeností a výzev, které jí Bůh touto cestou adresuje. Terezie sama k tomu uvádí:
„Já, poněvadž v těchto dobách došlo k velkým oklamáním u žen a podvodům, které způsobil démon, (13) jsem se začala bát, neboť rozkoš a líbeznost, které jsem pociťovala, byly tak velké, a často bez možnosti to odmítnout, i když jsem na druhou stranu v sobě viděla velikánskou jistotu, že šlo o Boha, zvláště když jsem dlela na modlitbě a viděla jsem, jak jsem z ní pak odcházela mnohem lepší a s větší silou. Ale jakmile na mne přišla jen trochu roztržitost, znovu jsem se bála.“ (Ž 23,2)
Snažila se proto najít někoho, kdo by ji zbavil onoho strachu:
„Tento strach vzrostl do té míry, že mě donutil usilovně hledat duchovní osoby, se kterými bych to probírala.“ (Ž 23,3)
První osobou, které se rozhodla svěřit, byl její pozdější velký zastánce a významná duchovní autorita města Ávily, Gaspar Daza. V tomto období se však jejich duchovní směřování míjelo do té míry, že Terezie z rozhovorů s ním pro sebe nedokázala vyzískat téměř nic:
„Já s velikánskými rozpaky, že jsem v přítomnosti tak svatého muže, jsem jej zpravila o své duši a modlitbě, neboť mě nechtěl vyzpovídat; řekl, že je velmi zaměstnaný, a bylo tomu tak. Začal mě se svatou rozhodností vést jako silnou osobu (kterou bych opravdu měla být podle modlitby, kterou viděl, že mám), abych žádným způsobem neurážela Boha. Já, když jsem viděla jeho rozhodnost, tak hned i v drobnostech, ze kterých – jak říkám – jsem neměla sílu se hned s takovou dokonalostí vytrhnout, byla jsem z toho sklíčená; a také proto, že jsem viděla, jak bral záležitosti mé duše jako něco, co se má vyřídit najednou, a já přitom viděla, že je zapotřebí mnohem více péče. Nakonec jsem pochopila, že to nebyly prostředky, jež mi dával, které mi měly pomoci, neboť byly pro dokonalejší duši; a já, i když co do milostí Božích jsem byla pokročilá, v ctnostech a umrtvování jsem byla úplně v začátcích. A kdybych nemohla jednat s nikým jiným než s ním, myslím, že by má duše určitě nevyrostla; neboť sklíčenost, kterou mi dával najevo, když viděl, že jsem nedělala – ani jsem, zdá se mi, nemohla dělat – to, co mi říkal, stačila k tomu, abych úplně ztratila naději a všeho toho nechala.“ (Ž 23,8-9)
Již na tomto Tereziině úsudku můžeme vypozorovat, že její poslušnost (14) není poslušností člověka, který „vypojil rozum“ a podřídil se bez čehokoliv dalšího mínění někoho druhého, byť by jeho duchovní kvality i erudice byly nezpochybnitelné. Na druhou stranu je důležité si povšimnout, že ačkoli Terezie při slovech Mistra Dazy „úplně ztratila naději“, neznamenalo to pro ni stažení se do sebe a odmítání poslušnosti a duchovního sdílení jako takového, ačkoliv pro ni bylo velmi obtížné. Snad právě proto nacházíme v téže 23. kapitole varování, že navádění k něčemu takovému může pocházet od Nepřítele:
„On (tj. démon) ví, že veškerý lék pro duši je v tom, že se bude stýkat s Božími přáteli, a tak nebylo způsobu, abych se pro to rozhodla.“ (Ž 23,4)
Nakonec se proto na radu zbožného rytíře Francisca de Salcedo (15) rozhodla probrat celou záležitost s jezuity z právě založené koleje sv. Jiljí, konkrétně s otcem Diegem de Cetina, (16) v té době teprve třiadvacetiletým novoknězem:
„Když jsem probírala s oním Božím služebníkem (…) celou svou duši, jako někdo, kdo dobře zná tento jazyk, mi objasnil, oč šlo, a velmi mě povzbudil. Řekl mi, že jde zcela evidentně o ducha Božího, jen s tím, že je zapotřebí se znovu vrátit k modlitbě: neboť jsem neměla dost pevné základy, ani jsem ještě nezačala rozumět tomu, čím je umrtvování (a bylo tomu tak, neboť ani samotnému pojmenování, se mi zdá, jsem nerozuměla), a abych za žádných okolností neopouštěla modlitbu, nýbrž abych se velmi namáhala, vždyť Bůh mi uděloval tak jedinečné milosti; že kdoví, zda mým prostřednictvím nechce Pán konat dobro mnoha osobám a jiné věci (takže se zdá, že prorokoval to, co později se mnou Pán udělal); že bych měla velkou vinu, kdybych neodpovídala na milosti, které mi Bůh uděloval. Ve všem se mi zdálo, že skrze něj promlouval Duch Svatý, aby léčil mou duši, soudě podle toho, jak se do ní vtiskoval. Vyvolalo to ve mně velký zmatek. Vyvedl mě takovými prostředky, že se zdálo, že jsem se stávala úplně jinou. Jak velkou věcí je rozumět duši!“ (Ž 23,16-17)
Teprve na základě vnitřní zkušenosti, že k ní Bůh skutečně promlouvá ústy tohoto mladého kněze, je Terezie uschopněna k poslušnosti: (17)
„Rozhodla jsem se neodklonit se v ničem od toho, co mi přikázal, a tak jsem to skutečně dělala až dodnes. Pochválen buď Pán, který mi dal milost, abych byla poslušná svým zpovědníkům, i když nedokonale.“ (Ž 23,18)
Hned v následující kapitole Terezie líčí, co bylo hlavním důvodem radikálního rozdílu její vnitřní zkušenosti po rozhovoru s Gasparem Dazou a s Diegem de Cetina. Jak už bylo řečeno, Daza se snažil Terezii rychle přivést k okamžitému souladu mezi dary, které od Boha v modlitbě přijímala, a morálně-asketickou odpovědí na ně. Cetina se zaměřil především na uklidnění Tereziiny obavy, že je v rukou démona, (18) zatímco do „umrtvování“ ji uváděl pouze postupně. Terezie navíc zdůrazňuje, že toho zanedlouho ani nebylo zapotřebí, neboť už samotné vědomí přijetí (Bohem i člověkem) jí „dávalo křídla“:
„Po této zpovědi byla má duše tak poddajná, že se mi zdálo, že není nic, k čemu bych nebyla ochotna; a tak jsem začala měnit mnoho věcí, i když mě zpovědník nikam netlačil, naopak, zdálo se, že se tím vším zabýval málo. A to mě jen víc pohánělo, protože toho dosahoval cestou milování Boha a poněvadž mi nechával svobodu a nenaléhal, pokud jsem toho nebyla schopna z lásky.“ (Ž 24,1)
V téže 24. kapitole pak Terezie líčí postup, jakým ji Bůh definitivním (19) způsobem přivedl k ochotě a odvaze následovat jeho cestu. V té době už nebyl Tereziiným zpovědníkem Diego de Cetina, který se vrátil do Salamanky dokončit studia, nýbrž jeho bývalý spolunovic Juan de Pradanos. Světice o něm říká:
„Tento otec mě začal víc uvádět do dokonalosti. Řekl mi, že abych zcela uspokojovala Boha, nesmím nic opomenout udělat; také mě vedl s velkou schopností a jemností, neboť má duše ještě vůbec nebyla dost silná, nýbrž velmi křehká, zvláště v tom, aby opustila některá přátelství, jež měla. (20) (…) On mi řekl, že to mám svěřovat Bohu po několik dní a že se mám modlit hymnus Veni Creator, aby mi Duch Svatý dal světlo, co je lepší. (…) Jednoho dne jsem se začala modlit hymnus, a v průběhu toho, jak jsem jej recitovala, zmocnilo se mě tak vznešené uchvácení, že mě takřka vytrhlo ze mne samotné. (…) Porozuměla (21) jsem tehdy těmto slovům:,Nechci už, abys rozmlouvala s lidmi, nýbrž s anděly.‘ (…) To se dokonale vyplnilo, neboť jsem už nikdy nedokázala uzavřít přátelství ani mít útěchu nebo výraznější lásku, leč k osobám, (22) u nichž poznávám, že je mají vzhledem k Bohu a snaží se mu sloužit, ani to nebylo v mé moci.“ (Ž 24,4-6)
Jelikož, jak už jsme řekli, byla tato přátelství asi největším poutem, které Terezii bránilo odevzdat se plně Bohu, cítila se po jeho odstranění osvobozena také v ostatních oblastech a uschopněná pro život v Bohu:
„Od onoho dne jsem byla tak odvážná vzdát se všeho pro Boha jako ta, kterou chtěl v onom okamžiku – neboť se mi zdá, že to netrvalo déle – proměnit ve svou služebnici. Takže už nebylo zapotřebí mi to přikazovat; jelikož mě totiž můj zpovědník předtím viděl v tom tak připoutanou, neodvážil se mi rozhodně říci, abych to udělala. Musel vyčkat, až zapracuje Pán, jak to také učinil.“ (Ž 24,7)
Tereziina zkušenost, že v okamžiku, v němž dochází k sjednocení vůle s vůlí Boží, je proměněn i vztah poslušnosti – „už nebylo zapotřebí mi to přikazovat“ –, souhlasí podle našeho mínění plně s tím, co bylo řečeno v první kapitole článku, totiž že cílem poslušnosti je napomoci člověku ke svobodě od sebe samého, a tak jej uschopnit ke skutečné lásce k Bohu a k bližním. Terezie zároveň vnímá, že toto osvobození je dílem Božím, ne lidským. Ačkoliv zná princip, podle nějž poslušnost dává schopnost konat víc, než čeho je člověk přirozeně schopen, rozhodně tento princip neabsolutizuje. Viděli jsme, že přílišné nároky ze strany zpovědníka (ovšem do značné míry je možné podobně hovořit i o řeholním představeném) nemusí vždy člověku napomoci kráčet za Bohem. Mnohdy jej mohou spíše uzavřít v jeho strachu a obavách (jak se často děje u poddajnějších povah) nebo vyprovokovat k odporu (což je možné běžně pozorovat u povah bojovnějších, méně poddajných). V obojím případě však jde o reakce iracionální, reagující na „ohrožení“, které doprovázená osoba z této strany vnímá.
Můžeme tedy říci, že poslušnost není nikdy jednostranná. Může být plodná pouze tehdy, když jsou obě strany otevřeny jednak pro hledání Boží vůle, jednak pro sebe navzájem. Představený či zpovědník tedy nevystačí s obecnou znalostí toho, co je žádoucí či potřebné, ale je rovněž povolán naslouchat tomu, co je pro jemu svěřenou osobu v tom kterém momentu možné. Jeho úkolem tak zůstává především „připravit cestu Pánu“ (srov. Lk 3,4).
Doprovázený (podřízený) pak nejen neodkládá svůj rozum a důvtip, ale využívá jej mimo jiné k tomu, aby nalezl zpovědníka, se kterým si bude rozumět a jemuž bude důvěřovat. Terezie to klade na srdce svým dcerám, bosým karmelitkám, na které při psaní především myslí:
„Nejjistější je (a já to tak dělám a bez toho bych neměla klid, ani není dobré, abychom jej jako ženy měly, neboť jsme nevzdělané) a nelze v tom utrpět škodu, nýbrž jen mnoho pokročit vpřed, jak mi to mnohokrát řekl Pán, totiž, nepřestat sdílet celou svou duši a milosti, které mi udílí Pán, se zpovědníkem, a ten ať je vzdělaný (23) a jeho je třeba poslouchat.“ (Ž 26,3)
Zpovědníka je zajisté možno také změnit, avšak tento krok by neměl být unáhlený a příliš častý. Terezie se mnohokrát přesvědčila, že rovněž zpovědníci mají někdy zapotřebí času, aby porozuměli, co se ve svěřené osobě odehrává. Sám Pán ji dokonce vícekrát vybízel, aby neopouštěla zpovědníka, který jí momentálně působil trápení. Uveďme alespoň jeden příklad:
„Měla jsem jednoho zpovědníka, (24) který mě velmi umrtvoval, a někdy jsem z toho byla sklíčená a působilo mi to velké utrpení, protože mě velmi zneklidňoval, a přesto – jak se mi zdá – byl tím, kdo mi nejvíc prospěl. A i když jsem k němu měla velkou lásku, několikrát jsem byla v pokušeních jej opustit a zdálo se mi, že mě ony rány, které mi působil, ruší od modlitby. Pokaždé, když jsem byla k tomu rozhodnutá, hned jsem uvnitř pochopila, že to nemám dělat, a toto jediné napomenutí mě rozkládalo víc než to, co dělal onen zpovědník. Někdy mě to opravdu trápilo: z jedné strany dotazování, z druhé napomínání, a všeho toho bylo zapotřebí, poněvadž jsem měla vůli málo zpevněnou. Jednou mi řekl, (25) že nejde o skutečnou poslušnost, pokud nejsem rozhodnutá trpět; abych upřela oči na to, co vytrpěl On, a že všechno mi bude snadné.“ (Ž 26,3)
Dlužno ovšem podotknout, že Terezie dělala zároveň opakovanou zkušenost, že Pán sám zpovědníka inspiruje, „zastává se jí“ u něho a v některých případech dokonce i „zastupuje“:
„Vždy, (26) když mi Pán něco přikázal v modlitbě, pokud mi zpovědník řekl něco jiného, sám Pán mi pak znovu k tomu řekl, abych ho poslechla; později Jeho Majestát způsobil, aby mi to on (tj. zpovědník) znovu přikázal.“ (Ž 26,5)
Velmi zajímavá je v této souvislosti Tereziina zkušenost, která se netýkala chybného či minimálně sporného rozhodnutí jedné osoby, ale celé španělské církve její doby, konkrétně inkvizice, která právě v těchto letech vydala Index zakázaných knih. (27) Právě v tomto momentu zakouší, že Pán sám nahrazuje to, co jí bylo ze strany církve odepřeno:
„Když nám byly vzaty mnohé knihy v lidovém jazyce, aby nebyly čteny, velmi mě to tížilo, neboť číst některé z nich mi bylo osvěžením, a teď už jsem nemohla, protože byly ponechány jen ty v latině; a tu mi řekl Pán: Netrap se tím, neboť já ti dám živou knihu. Nedokázala jsem pochopit, proč mi to bylo řečeno, neboť dosud jsem ještě neměla vidění. Vzápětí, hned několik dní na to, jsem to pochopila velmi dobře, neboť jsem najednou měla toho tolik, o čem přemýšlet a čím se usebrat, díky tomu, co jsem viděla jako přítomné, a Pán měl ke mně tolik lásky, že mě učil mnoha způsoby, takže jsem už měla jen malou nebo takřka žádnou potřebu knih.“ (Ž 26,6)
Snad můžeme tento oddíl uzavřít konstatováním, že Terezie nám ve svém hledání „své formy“ poslušnosti vypráví příběh ženy zamilované do Boha, zároveň však i do jeho těla, církve. Ženy, která v Boha i v církev věří, která na Boha i na církev spoléhá, která s Bohem i s církví vstupuje do plodného dialogu, která ale – což bude platit především v období její plné duchovní zralosti – neváhá církev také učit a přetvářet.