4. Tereziin humor v Pamfletu

Jestliže jsem se v první části svého příspěvku zabýval Tereziiným humorem obecně, zde bych rád alespoň stručně glosoval její humor v té podobě, jak ho nacházíme v právě uvedeném Pamfletu. Učiním tak ve dvou momentech: nejprve postupně proberu Tereziiny reakce na jednotlivá pojednání a poté se pokusím postihnout jeden základní společný rys tereziánského humoru v tomto dílku.

Tereziin humor v její reakci na jednotlivá pojednání

Úvodní část Pamfletu nese ještě nejednoznačné rysy, neboť vedle zřetelně humorných podnětů zde zaznívají i zcela vážné tóny: na jedné straně již Terezie škádlí svého bratra tím, že „přijel až na konci kalicha, třebaže i jej postihl určitý podíl, a ještě ho s přízní Páně postihne“ (Pam 1), na straně druhé zdůrazňuje, že nebýt poslušnosti, „určitě by neodpověděla ani nepřipustila jakékoliv posuzování“ (tamtéž); na jedné straně prosí Pána: „abych neřekla něco, co by si zasloužilo, aby mě udali u Inkvizice“ (tamtéž), na straně druhé mluví o své únavě z množství vyřizovaných záležitostí, o rozhodnutí poslechnout i o touze zabývat se pojednáními zúčastněných „soupeřů“ déle. Nicméně, od samého počátku lze vytušit, že se v tomto dílku projeví tereziánský smysl pro humor.

„Ať se zjedná náprava“ – svatá rozhořčenost

V hodnocení dona Francisca de Salcedo (srov. Pam 2-4) už ovšem světice zřetelně deklaruje, že nemá „v úmyslu mluvit o tom, co řekli dobře“ (Pam 3), a tím napovídá čtenáři, oč jí jde a jakého literárního druhu přitom použije.
Samotná kritika dona Francisca je vystavěna na třech momentech:

Závěrečná věta hodnocení dona Francisca může posloužit jako výstižné shrnutí celé kritiky: „Ať se zjedná náprava; pokud k ní nedojde, uvidí, co se mu stane.“

„Nepřísluší mu sláva“ – odepřená úspěšnost

I ve druhém hodnocení se objevují už známé Tereziiny „zbraně“: zesměšňování přílišné spekulace a chytání za slovíčka. Příkladem prvního mohou být slova: „…zde se jej nežádá, aby mluvil o nestvořeném ani o stvořeném světle, jak se spojují, nýbrž abychom se hledali v Bohu; ani se jej neptáme, co cítí duše, když je tak spojena se svým Stvořitelem…“ (Pam 5). Příkladem druhého je bezesporu tato pasáž: „Také říká: ‘Když je očištěna’. Já se domnívám, že tady nestačí ctnosti ani očištění…“ (tamtéž).
Polohu, v níž se pohybuje kritika pátera Juliána, vyjadřují zejména úvodní slova: „Začal dobře a skončil špatně, a tak mu nepřísluší sláva“; charakteristický je ovšem i závěr: „…avšak odpouštím mu jeho omyly“. Proto se domnívám, že lze tuto část Pamfletu označit právem za odepřenou úspěšnost.

„Ať mě Bůh vysvobodí od lidí tak duchovních“ – dokonalost za každou cenu

V hodnocení Jana od Kříže je světice zvlášť „pikantní“: je vidět, že svého „Malého Seneku“ vůbec nešetří! Nejprve se „otře“ o dobově velmi vlivné jezuity kritikou jejich metodické askeze („Ve své odpovědi předkládá velmi dobrou nauku pro toho, kdo by chtěl konat cvičení, jak to dělají v Tovaryšstvu Ježíšovu, avšak ne pro naši věc“ – Pam 6); vzápětí nato ovšem začne neúprosně tepat do Janovy radikálnosti v požadavcích na oproštění („Moc by nás to stálo, kdybychom nemohli hledat Boha dříve, než bychom umřeli světu!“ – tamtéž), ale především do jeho duchovnosti, kterou tu prezentuje jako přehnanou: „Ať mě Bůh vysvobodí od lidí tak duchovních, kteří ze všeho chtějí stůj co stůj udělat dokonalou kontemplaci! (…) Je dobré stále mluvit o Bohu, poněvadž nám vzchází prospěch, odkud bychom ho nečekali…“ (Pam 7). (68)
Na základě těchto údajů lze tereziánské hodnocení sanjuanistického pojednání charakterizovat jako dokonalost za každou cenu.

„Měl dobrý důvod, aby se rděl“ – nedostatek pokory

V případě Vavřince je Terezie snad vůbec nejpřímočařejší: od počátku dává na srozuměnou, že se její bratr plete do věcí, kterým nerozumí, a hodnotí to výslovně jako nedostatek pokory; píše například: „…řekl víc, než čemu rozumí…“ (Pam 8); nebo: „…pustil se do věcí tak vznešených…“ (tamtéž); a dále: „…(odpouštíme mu) pro dobrou radu, kterou dává, aniž se o ni kdo prosil…“ A jakoby jej chtěla z tohoto důvodu usadit, dodává: „Kéž se líbí Bohu, aby se na něj přilepilo alespoň trochu medu, kterému je tak blízko, (69) což mi dává velkou útěchu, třebaže vidím, že měl dobrý důvod (k tomu), aby se rděl.“

Když si nyní souhrnně prohlédneme Tereziina hodnocení všech čtyř soupeřů, zjistíme zejména následující dvě věci:

Společný rys tereziánského humoru v Pamfletu

A právě uvedené skutečnosti mě vedou k formulaci následující teze ohledně tereziánského humoru: Světice si nedělá nevinnou legraci z umělých situací, slovních hříček či fiktivních skutečností, nýbrž je nesmírně aktuální a do značné míry též konkrétně adresná. Navíc ve svém žertování sahá po důvěrně známých postupech, které ovšem na rozdíl od jiných osob nepoužívá vážně (jako je třeba teoretická teologická spekulace, apod.), a přece se dotýká rovněž existujících podobností s realitou (to, když u svých přátel kritizuje určité tendence, které se při troše přehánění dají proměnit v docela slušné karikatury). To všechno způsobuje, že je její humor velmi účinný a jadrný, že v něm není nic imaginárního a vyumělkovaného, avšak že se také snadno stává „těžko stravitelným“ pro toho, kdo sebe, druhé či svou dobu a všechno to, co je jí drahé, bere vážněji než je zdrávo. A zdá se, že právě to způsobilo, že don Francisco a bratr Vavřinec Tereziin žert nepochopili a potřebovali vysvětlení. Za přemírou Tereziiny nadsázky a jejího přehánění se totiž skrývá rovněž břitká, byť bezesporu laskavá satirická pravda.
Jak by asi Terezie charakterizovala nás, kdybychom mezi soupeři, posuzovanými v jejím Pamfletu, byli i my? Odpověď jistě nemůže být jiná než hypotetická, avšak není-li možné ji s jistotou spolehlivě formulovat, je pro nás určitě snazší vytušit, zda bychom se jejím hodnocením – ať by bylo jakékoli – s povděkem pobavili jako páter Julián a svatý Jan nebo zda by si nás světice musela udobřovat jako dona Francisca a bratra Vavřince. Záleží to totiž především na tom, máme-li i my onu „odvahu žít v pravdě, bez iluzí a sebeklamů a zároveň milovat, přijímat život jako dar“. (70) A to je sice schopnost, kterou zvlášť zřetelně vidíme na velkých světcích jako je Terezie od Ježíše či Jan od Kříže, ale je to zároveň kvalita, která se nemíjí ani s lidmi sice obyčejnějšími, a přece také nesmírně krásnými, s jejichž smyslem pro humor máme možnost se setkávat denně.

Zpět na úvod

Poznámky pod čarou:

(1) Srov. Studie 112-113, 1987; viz také in: Karel VRÁNA, Experiment křesťanství, Praha: Zvon, 1995, s. 190-229, odkud tuto stať cituji.
(2) Karel Vrána, Smysl pro humor, in: Experiment křesťanství, s. 193.
(3) Tamtéž, s. 214.
(4) Tamtéž, s. 226.
(5) Tamtéž, s. 215.
(6) Autentičnost tohoto výroku dokládá svědectví jedné z nejbližších spolupracovnic světice, blahoslavené Anny od svatého Bartoloměje (El Almendral, 1549-1626): „Neměla ráda smutné lidi a nepatřila mezi ně a ani si nepřála, aby ti, kdo se zdržovali v její společnosti, byli takoví. Říkávala: ‘Bůh ať mě osvobodí od zachmuřených světců!’ “; srov. Monumenta Historica Carmeli Teresiani, 5,11, Roma, 1980; cit. dle: Tomás ALVAREZ, heslo Humorismo espiritual, in: Diccionario de Santa Teresa.Doctrina e historia (dále jen: DST), Tomás Alvarez (ed.), Burgos: Monte Carmelo, 2002, s. 351.
Na spisy svaté Terezie odkazuji následujícími zkratkami: H = Vnitřní hrad (česky také: Hrad v nitru; číslice před zkratkou označuje příbytky /komnaty/, za zkratkou pak kapitolu a číslo); O = Odpověď na jednu výzvu; Pam = Pamflet; R = Relace (česky také: Duchovní relace); TK = Tereziina korespondence (v číslování sleduji kritická vydání Tomáse Alvareza z nakladatelství Monte Carmelo v Burgosu); Z = Kniha o zakládání; Ž = Kniha života (česky také: Život);
(7) V této části pojednání se přidržuji již zmíněného hesla Humorismo espiritual (viz předcházející poznámka). Srov. také Marie-Jacqueline de Jesus, Sainte Thérèse et l’humour, Carmel 55, 1989, s. 39-51.
(8) Toto trojí ikonografické přiblížení světice viz in: Jesús CASTELLANO, Santa Teresa di Gesù. Introduzion a Vita, Cammino di perfezione e Castello interiore, Roma: Teresianum, 1991, (skripta), s. 3.
(9) Srov. Tomás ALVAREZ, heslo Carisma teresiano, in: DST, s. 126.
(10) Srov. Guido STINISSEN, Comment faire oraison. Un itinéraire sur les traces de Thérèse d’Avila, Paris: Cerf, 2003, s. 12-16
(11) Viz pozn. 6.
(12) Světice se právě nachází v Malagónu.
(13) Terezie píše otci Graciánovi do Alcalá de Henares.
(14) Lat. „velesvatyně“ (dosl. „svatyně svatých“) – označení pro nejvnitřnější a nejposvátnější část Jeruzalémského chrámu (srov. např. Ez 41,4).
(15) Tato a mnohá jiná krycí jména a jejich významy vysvětluje C. CUEVAS GARCÍA, Los criptónimos en el epistolario teresiano, in: Actas del Congreso Internacional Teresiano, 2. svazek, Salamanca, 1983, s. 557-580.
(16) I zde se přidržuji citovaného hesla Humorismo espiritual… (viz pozn. 6), s. 351n.
(17) Šerka neboli serž (španělsky jerga nebo také sayal) je hrubá vlněná (někdy však i bavlněná) látka či plátno, velmi hrubě a nedokonale utkané, používané v Tereziině době chudými kastilskými venkovany jako materiálu ke zhotovování oděvů.
(18) Tak alespoň datuje událost Tomás Alvarez. Naproti tomu otec Efrém od Matky Boží OCD a Otger Steggink O.Carm. ji umisťují do roku 1565; srov. Santa Teresa de Jesús, Obras completas, Madrid: BAC, 20029 (dále jen: OCbac), s. 666, pozn. 2. Do roku 1565 ji umisťují i vydavatelé Tereziiných děl z Editorial de Espiritualidad; srov. Santa Teresa de Jesús, Obras completas, Madrid: EDE, 19843, (dále jen OCede), s. 1203
(19) Tak Tomás Alvarez v heslu Humorismo espiritual…, s. 351n. Naproti tomu otec Silverius od sv. Terezie líčí událost poněkud odlišně: noční procesí uspořádaly mnišky samy a zpívaly při něm hymny, žalmy a také jednu zbožnou píseň, kterou k této příležitosti samy složily. Když došly do chóru, našly tam Terezii pohrouženou do modlitby, která o ničem nevěděla. Spolu tedy vystavily Nejsvětější svátost, Terezie jim pak po adoraci požehnala, povzbudila je k vytrvalosti a přislíbila jim Boží pomoc. Pak si vzpomněla na onu píseň sester a složila svou vlastní žertovnou verzi. – Srov. např. S. Teresa di Gesù, Opere, Roma: Postulazione generale OCD, 199710, s. 1537n., pozn. 1.
(20) V orig. dosl.: de mala gente – „od zlých lidí“.
(21) V orig.: de gente tan cevil.
(22) Více Tomás ALVAREZ, heslo Desafío espiritual, respuesta a un, in: DST, s. 205n.; viz také tentýž, Una instantanea de dinamica comunitaria bajo la diercción de Santa Teresa y San Juan de la Cruz, in: Estudios teresianos, III. svazek: Doctrina espiritual, Burgos: MC, 1996, s. 287-312.
(23) Takto (caballeros de la Virgen) se označili samotní pastranští novicové s ohledem na mariánský titul Řádu (bratři blahoslavené Panny Marie z hory Karmel).
(24) Tomás ALVAREZ, Humorismo espiritual…, s. 352-353.
(25) Srov. A. CASTRO ALBARRÁN, Polvo de sus sandalias, Salamanca 1931 (nově vydáno – Burgos: MC, 1999); Otilio RODRÍGUEZ, Leyenda áurea teresiana, Madrid: EDE, 1970; Alfonso RUIZ, Anécdotas Teresianas, Burgos: MC, 1982.
(26) Otilio RODRÍGUEZ, cit. dílo, s. 29.
(27) Tamtéž, s. 39.
(28) Následující líčení v hrubých rysech odpovídá tomu, co uvádí Tomás ALVAREZ v hesle Vejamen, in: DST, s. 641n.
(29) Srov. např. dopis 172 z 2. ledna 1577, adresovaný rodnému bratru Vavřinci, v němž chválí výpovědi některých avilských mnišek.
(30) Srov. TK 172,1; 177,18 a další.
(31) Srov. TK 177,2.
(32) Srov. TK 172,22.
(33) Bratr Vavřinec (celým jménem: Lorenzo de Cepeda) napsal totiž svou odpověď světici ve verších. Byla publikována v díle: Vicente DE LA FUENTE, Biblioteca de Autores Españoles, svazek 53, s. 562. Odpovědi Francisca de Salcedo, Juliána z Avily i Jana od Kříže se, bohužel, nedochovaly, takže už první vydavatel Pamfletu J. de Palafox v roce 1656 konstatuje, že nejsou k dispozici.
(34)  Světice sama mluví doslova o „různých důvodech“ (algunas razones; Pam 1).
(35) To lze poněkud vytušit také z Odpovědi na jednu výzvu, o které již byla zmínka výše. Je příznačné, že i tam se světice uchýlila k humoru a obrátila celou záležitost v žert.
(36) Srov. TK 188,11.
(37) TK 172,17. I v samotném Pamfletu píše na okraj: „Měla jsem touhu se těmi papíry pobavit trochu déle…“ (Pam 1), přičemž sloveso holgarme, kterého zde užívá, nemusí mít nutně význam pouhé zábavy, žertu, apod., nýbrž i obecnější: „radovat se, těšit se“.
(38) Zde je plné znění této tereziánské básně v mém vlastním překladu: „Duše, máš se hledat ve Mně / a Mne máš hledat v sobě. // Tak šťastně láska dokázala / tě, duše, ve Mně portrétovat, / že žádný dovedný malíř / by nedokázal s takovou skvělostí / takový obraz otisknout. // Bylas láskou stvořena / krásná, hezká a takto / do mých útrob namalována; / kdyby ses ztratila, má milovaná, / duše, máš se hledat ve Mně. // Neboť já vím, že se nalezneš / na mé hrudi portrétována / a tak živě vyobrazena, / že když se uvidíš, zaraduješ se, / vidouc se tak dobře namalována. // A kdybys náhodou nevěděla, / kde Mne nalezneš, / nechoď z místa na místo. / Nýbrž chceš-li mě nalézt, / Mne máš hledat v sobě. // Protože ty jsi mé obydlí, / jsi můj dům a příbytek, / a tak volám v každé době, / nalézám-li v tvé mysli / zavřené dveře. // Mimo sebe mě nehledej, / protože k tomu, abys Mě nalezla, / mě stačí pouze zavolat; / neboť k tobě půjdu bez meškání, / a Mne máš hledat v sobě.“
(39) K tomu, co následuje, viz Tomás ALVAREZ, heslo Vejamen…, s. 641; srov. také Federico RUIZ, El Vejamen, in: Dios habla en la noche. Vida, palabra, ambiente de San Juan de la Cruz, F. Ruiz (ed.), Madrid: EDE, 1990, s. 138.
(40) Jak je vidět, smysl pro humor měli i vyučující a studenti na akademické půdě. Není to dobrá inspirace i pro naši dobu?
(41) Terezie píše: „…poslušnost všechno zmůže, a tak udělám, co mi Vaše milost přikazuje, ať (to bude) dobře nebo zle“ (Pam 1).
(42) V závěru se Terezie elegantně setřásá dalšího nepříjemného úkolu: sama objasnit, jak chápe Ježíšovu výzvu. Činí tak slovy: „Abych Vás už, Vaše Milosti, dál neunavovala těmito hloupostmi, neodpovím Vám nyní“ (Pam 9).
(43) V textu čteme: „…nemám v úmyslu mluvit o tom, co řekli dobře; a tak říkám jen, že se to nehodí…“ (Pam 3).
(44) Viz Tomás ALVAREZ, heslo Salcedo, Francisco de, in: DST, s. 1141n.
(45) Pro tento klášter nechal v roce 1579 postavit kapli svatého Pavla, kam byl pak po své smrti (12. září 1580) také pohřben.
(46) Jeho manželkou byla vzdálenější příbuzná světice, doña Mencía del Aguila.
(47) V době sepsání Pamfletu byl tedy již knězem.
(48) Viz Tomás ALVAREZ, heslo Avila, Julián de (1527-1605), in: DST, s. 742n.; srov. také Gerardo de San Juan de la Cruz, Vida del Maestro Julián de Avila, Toledo, 1915.
(49) Vida de santa Teresa de Jesús por el Maestro Julián de Avila, primer capellán de la Santa, Vicente de la Fuente (ed.), Madrid, 1891, s. 212; cit. dle: Tomás ALVAREZ, heslo Avila, Julián de…, s. 742. Postavu Juliána z Avily je třeba odlišit od slavného světce Mistra Jana z Avily (1500-1569), s nímž byla svatá Terezie pouze v písemném styku.
(50) Ty, kdo přece jen neznají životní osudy tohoto světce, odkazuji především na výtečný životopis: Crisógono de Jesús, Vida de San Juan de la Cruz, Madrid: BAC, 199112; pro českého čtenáře je dostupnější stručnější pojednání: Ulrich DOBHAN a Reinhard KÖRNER, Svätý Ján z Kríža. Životopis, Bratislava: Lúč, 1995; případně životopisná část mého Všeobecného úvodu, in: Sv. Jan od Kříže, Krátké spisy a korespondence, Kostelní Vydří: KN, 1998, s. 10-20.
(51) Toto téma bylo již mnohokrát a velmi podrobně prostudováno. Z velkého množství velmi kvalitních publikací vybírám následující: Federico RUIZ, Dos testigos supremos de Dios: Teresa de Jesús z Juan de la Cruz, in: Actas del Congreso Internacional Teresiano, Salamanca, 1983, s. 1027-1046; Teresa de Jesús y Juan de la Cruz. Convergencias, divergencias, influencias, (Estudios Monte Carmelo 12), Burgos: Monte Carmelo, 1989; Tomás ALVAREZ, La Madre Teresa habla de fray Juan de la Cruz. Repertorio de textos teresianos sobre el Santo, in: Experiencia y pensamiento en San Juan de la Cruz, Madrid: EDE, 1990, s. 401-459; Eulogio PACHO, heslo Teresa de Jesús, S. y Juan de la Cruz, in: Diccionario de San Juan de la Cruz, Burgos: Monte Carmelo, 2000, s. 1419-1446; Gabriel CASTRO, heslo Juan de la Cruz, ocd, San, in: DST, s. 987-994.
(52) Ozvěnou tohoto započetí mystického života je se vší pravděpodobností Janova glosa Entréme donde no supe (Vstoupil jsem, kde jsem nevěděl). Srov. Salvador ROS, La experiencia mística de San Juan de la Cruz: „Entréme donde no supe“, Revista de Espiritualidad 53, 1994, s. 119n.
(53) Přehled všech těchto textů viz v již citovaném článku: Tomás ALVAREZ, La Madre Teresa habla de fray Juan de la Cruz… (pozn. 51 tohoto článku).
(54) Dosl. gran pieza, což by odpovídalo našemu obratu „velké zvíře“! Stojí za zmínku, že jej Terezie tituluje v Pamfletu: „můj otec bratr Jan od Kříže“ (Pam 5).
(55) K informacím, které následují, viz Tomás ALVAREZ, Cepeda, Lorenzo de (1519-1580), in: DST, s. 829n.
(56) Srov. např. TK 129 a 132, kde mu světice radí, jak má užívat peněz.
(57) Srov. např. TK 113.172. 177, atd.
(58) Světice naráží na bratrovu finanční podporu založení Kláštera svatého Josefa v Seville (1575).
(59) Zdá se, že u něj Terezie opravdu „našlapuje po špičkách“, neboť v jednom okamžiku jej dokonce chválí: „To, co říká David: Budu naslouchat tomu, co říká Bůh ve mně, mě velice potěšilo, neboť toho o pokoji v mohutnostech je třeba si velmi vážit, jak (alespoň) rozumím tomu, co míní oním lidem…“ (Pam 3).
(60) Srov. úvod Pamfletu, kde Terezie píše: „Kdyby mě poslušnost nenutila, určitě bych neodpověděla, ani nepřipustila jakékoliv posuzování, a to hned z několika důvodů, třebaže ne proto, jak to říkají sestry odtud, že je mezi soupeři i můj bratr, takže to vypadá, že by náklonnost měla uškodit spravedlnosti…“ (Pam 1).
(61) Srov. k tomu i pozn. 1 in: OCbac, s. 1431.
(62) Ve skutečnosti v té části Pamfletu, která se zabývá Vavřincovým pojednáním, marně pátráme po nějakém stínu pochvaly. Že by se Terezie spletla a odvolávala se na pochvalu, kterou ve skutečnosti adresovala Franciscu de Salcedo (srov. pozn. 59)?
(63) Pasáž, týkající se svatého Jana od Kříže, jsem již publikoval in: Sv. Jan od Kříže, Výstup na horu Karmel, Kostelní Vydří: KN, 1999, s. 100, pozn. 36.
(64) Konkrétně užívám textu OCede, s. 1215-1217, s výjimkou tam uvedených biblických odkazů, které bychom v rukopisu, pochopitelně, marně hledali.
(65) Srov. OCbac, s. 1432, pozn. 3.
(66) Také následující text je typickým příkladem chytání za slova: „…budu jej muset žalovat u Inkvizice (…), neboť poté, co popsal celý list tím, že říká: to řekl svatý Pavel a (to zase) Duch svatý, uvádí, že podepsal pošetilosti“ (Pam 4).
(67) Všimněme si v této souvislosti několika skutečností:
1) je to hned nadvakrát, co Terezie připomíná Inkvizici (srov. i Pam 1) a tím jasně ukazuje, jak je pro ni téma této církevní instituce živě pociťované (Terezie má s ní už v té době velmi neblahé osobní zkušenosti: byla vícekrát obžalována a zažila dva procesy – córdobský /1574-1575/, ve kterém sice nebyla osobně vyslýchána, zato věděla, že se o ni inkvizitoři zajímají a že zkoumají její Knihu života, a sevillský /1575-1576/, při němž byla vyslýchána jak ona, tak celá komunita sevillských bosých karmelitek; proces sice dopadl pro Terezii a její spolusestry dobře, avšak nahnal jim mnoho strachu a utichl až v červnu roku 1576, tedy pouhý půlrok před sepsáním Pamfletu, takže lze předpokládat, že se Terezie ještě nachází pod jeho vlivem. Netuší přitom, že zanedlouho /1578-1579/ proběhne ještě druhý sevillský proces, který povede k sesazení převorky Marie od sv. Josefa, avšak namířený bude ve skutečnosti znovu proti samotné Terezii);
2) světice píše doslova: habré de denunciar de él a la Inquisición, que está cerca, což lze chápat nejen ve smyslu „budu jej muset žalovat u Inkvizice, která je blízko“ (v tomto případě jde o prostou ozvěnu nedávno proběhnuvšího procesu v Seville), nýbrž i jako „budu jej muset žalovat u Inkvizice, která je mi blízko“ (a v tomto případě Terezie vyhrocuje celou věc do absurdní polohy, kdy představuje sebe samu jako „známou firmu“ inkvizitorů);
3) Terezie zde projevuje zcela obvyklou psychologickou reakci: dělá si legraci právě z těch skutečností, kterých se obává a které ji trápí, aby pomyšlení na ně bylo snesitelnější (podobnou zkušenost má jistě každý, kdo zažil totalitní režim s jeho mašinérií a bránil se, mimo jiné, i politickými vtipy na jeho struktury).
(68) Věta „…je dobré stále mluvit o Bohu“ není přitom jen rétorickým nástrojem v Tereziiných rukou. Ve skutečnosti velmi dobře vystihuje osobnost svatého Jana od Kříže, o čemž svědčí i fakt, že se toto vyjádření takřka doslova shoduje s jednou výpovědí z procesů jeho blahořečení; srov. Federico RUIZ, Dio rivelato e nascosco. „Questo grande Dio nostro“, in: Cercare Dio. L’esperienza carmelitana, (Fiamma viva 34), B. Moriconi (ed.), Roma: Teresianum, 1993, s. 75n. (zejména 77-79). Tento detail považuji za velmi důležitý pro formulaci teze, která bude následovat o něco dále ohledně společného rysu tereziánského humoru.
(69) Smysl této možná zprvu nesrozumitelné výpovědi se snáze ozřejmí, když zde připomenu, že již nejstarší karmelitánská tradice přirovnávala (a to na základě jednoho svědectví biskupa Jakuba z Vitry) kontemplaci k „medu“, karmelitány ke „včelám“ a cely, v nichž se modlili, k „úlům“ (srov. např. Silvano GIORDANO, Gli eremiti del Monte Carmelo, in: Il Carmelo in Terra Santa dalle origini ai giorni nostri, S. Giordano (ed.), Arenzano: Il Messaggero di Gesù Bambino, 1994, s. 55). Terezie chce tedy vyjádřit, že by si přála, aby její bratr okusil poněkud z oné kontemplativní modlitby klidu, které je tak blízko, a přece ji zatím nemá, což mu ovšem nebrání v tom, že si o ní dovoluje psát!
(70) Karel VRÁNA, Smysl pro humor…, s. 214.