Posuzovaní soupeři
Dříve než zde představím originální text Pamfletu a jeho překlad do češtiny, bude dobré alespoň krátce přiblížit ony čtyři soupeře, které Terezie „hodnotí“. Budu přitom postupovat podle pořadí, v jakém se jednotlivými příspěvky zabývá i světice, neboť i to má, jak se domnívám, své opodstatnění.
Pan Francisco de Salcedo († 1580) (44) pocházel z avilské šlechty a pro svou hlubokou zbožnost mu Terezie přezdívala „svatý rytíř“ (srov. např. Ž 23,6; 32,18). Stál u počátků jejího duchovního života a byl jedním z prvních spolupracovníků na díle její řeholní reformy: když Terezie prožívala první mystickou krizi, byl to právě on (spolu s diecézním knězem Gasparem Dazou), pro které světice sepsala první relaci (srov. Ž 23,14), a i když se „svatý rytíř“ ve svém hodnocení tehdy zmýlil (považoval Tereziiny mystické milosti za ďábelský klam!) a Terezii tím přivodil velmi úzkostné stavy (srov. tamtéž,15), zasloužil se přinejmenším o to, že si našla duchovní vedení a promluvila si se svatým Františkem Borgiášem (Ž 24,3). Dílo reformy podpořil především při zakládání prvního kláštera bosých karmelitek – svatého Josefa v Avile (srov. Ž 36,21) (45) a prvního konventu bosých karmelitánů v Duruelu (srov. TK 13,2). Byl to původně ženatý laik, (46) který vystudoval teologii u dominikánů v Avile, ale když v roce 1570 ovdověl, dal se vysvětit na kněze pro avilskou diecézi. (47) Terezie o tomto muži prohlásila mimo jiné: „Tento požehnaný a svatý muž, jak se mi zdá, byl pro svou snahu počátkem k tomu, aby se má duše zachránila“ (Ž 23,7); „…vděčím mu za mnohé!“ (TK 143,9); ale především: „Nevím, zda mohu tvrdit, že je to osoba, které vděčím ve svém životě po všech stránkách nejvíce, neboť mi začal dávat mnoho světla, a tak ho mám velmi, velmi ráda (le quiero muy mucho)“ (TK 142,2).
Pater Julián z Avily (1527-1605) (48) patřil k největším obdivovatelům-současníkům svaté Terezie a k jejím nejvěrnějším spolupracovníkům. Jako velmi mladý utekl ze strachu před svým otcem z domova a toulal se po Kastilii a Andalusii. Nebezpečný pád z koně jej však přiměl k návratu do Avily, kde se sblížil s paterem Gasparem Dazou, a v roce 1558 se nechal vysvětit na kněze. Jednou ze čtyř prvních bosých karmelitek, které zakládaly Klášter svatého Josefa, byla jeho rodná sestra Marie z Avily (od svatého Josefa). Není proto divu, že se Julián stal kaplanem tohoto řeholního domu a byl jím prakticky až do své smrti. Provázel svatou Terezii při zakládáních v Medině del Campo, ve Valladolidu, v Salamance, Segovii i Seville. Doprovázel ji i na její cestě do Duruela (srov. Z 13,2n.). Pomáhal při založení v Caravace (srov. Z 27,6), ale i při uklidňování situace v Klášteře Vtělení po neslavné volbě převorky (1577) či především jako prostředník u nuncia Felipa Segy (1578), který nebyl světici nikterak příznivě nakloněn. Zemřel 26. února 1605 a byl pohřben, podobně jako Francisco de Salcedo, v jedné z bočních kaplí Kostela svatého Josefa v Avile. Terezie o něm napsala: „klerik, velký služebník Boží, velmi oproštěný od všech světských věcí a (člověk) mnohé modlitby“ (Z 3,2). On sám se považoval za „štít a kaplana“ svaté Terezie. (49)
Svatého Jana od Kříže (1542-1591) není snad třeba blíže představovat, (50) postačí tedy, když velmi zběžně načrtnu jeho vztah ke svaté Terezii. (51) Janovi bylo pětadvacet let a Terezii dvaapadesát, když se roku 1567 poprvé setkali v Medině del Campo (srov. Z 3,17). Ona zde právě zakládala svůj druhý klášter, Jan sem přijel na pár dní jako karmelitánský novokněz ze Salamanky, kde studoval, aby tu odsloužil primiční bohoslužbu. Jelikož se již delší dobu vážně zabýval myšlenkou na přestup ke kartuziánům, byla pro něj Tereziina nabídka, aby se stal reformovaným bosým karmelitánem, Boží odpovědí na jeho vlastní tápání a pochybnosti. Návrh přijal a hned Terezii doprovodil při jednom z dalších zakládání ve Valladolidu, kde byl uveden do stylu života bosých karmelitek, aby jej mohl aplikovat na začínající mužskou reformu (srov. Z 10,4; 13,5; TK 13,2). Nejdelší a nejvýznamnější období spolupráce mezi Janem od Kříže a Terezií od Ježíše nastalo ovšem až v letech 1572-1577, kdy se na Tereziino výslovné přání stal Jan zpovědníkem karmelitek ve Vtělení v Avile. Terezie tam byla (proti vůli značné části komunity) dosazena představenými jako převorka a ve své nelehké pozici si proto chtěla vypomoci i Janovou cennou přítomností a službou. V té době asistoval svatý Jan při Tereziině duchovním sňatku (18. listopadu 1572, srov. R 35), o něco později ji doprovázel při zakládání do Segovie (březen 1574), kde zřejmě začal jeho vlastní mystický život. (52) A třebaže od října 1574 do června 1577 žili každý někde jinde (Jan byl nadále zpovědníkem v Avile, Terezie pobývala ve Valladolidu, Beasu a Toledu), jejich čilý kontakt pokračoval, čehož je dokladem také zde prezentovaný Pamflet, sepsaný právě v tomto období. Od Janova uvěznění (v prosinci 1577) se pak Terezie a Jan již neměli možnost vidět a to až do ojedinělého a zároveň posledního letmého setkání, k němuž došlo 28. listopadu 1581. Společné avilské období však bylo pro duchovní rozvoj obou bezesporu klíčové a to jistě i pro možnost bezprostředního vzájemného duchovního obohacení. Je málo osob, kterých si Terezie za svého života cenila tolik jako Jana od Kříže. Pro jeho moudrost a zároveň drobnou postavu mu říkávala Senequita (Malý Seneka) a ve svých spisech na něj nešetří chválou. (53) Mluví o něm jako o „sice malém [= postavou], ale velkém v Božích očích“, jako o „člověku modlitby a zdravého úsudku“ (TK 13,2.8), nazývá jej mužem „četné milosti doprovázené četnou pokorou“ (51,2), který „má zkušenost“ (177,4), „velkým služebníkem našeho Pána“ (218,3), „světcem“ (258,8), ba „velkým světcem“ (48,3), „člověkem nebeským a božským“ (277,1), kterého „všichni a všechny považují za světce, a myslím, že jej příliš nevynášejí. Podle mého názoru je to významná osoba“ (226,12). (54)
Posledním z hodnocených soupeřů je Tereziin o čtyři roky mladší bratr Vavřinec (1519-1580), o kterém zde již byla trochu zmínka. (55) Rok po smrti otce se s dalšími bratry Jeronýmem a Petrem vydal 5. září 1540 do Střední Ameriky. Bojoval u Iñaquitos (18. ledna 1546) a u Jaquijaguany (9. dubna 1549) a následně se usadil v Quitu, kde mu byly postupně svěřeny vysoké úřady městského radního, pokladníka, guvernéra a starosty. V roce 1556 se oženil a měl celkem sedm dětí, z nichž ovšem tři zemřely v dětském věku; když v roce 1567 ovdověl, obnovil svou korespondenci s Terezií, které již předtím ekonomicky pomohl při zakládání Kláštera svatého Josefa v Avile (srov. Ž 33,12 a TK 2). V roce 1575 se mu navíc podařilo vrátit do Španělska a od té chvíle začíná období velmi těsného kontaktu se svatou sestrou, který potrvá až do jeho smrti. Vavřinci lichotí všeobecný věhlas, který si Terezie mezitím získala a tak se jí ochotně nechává ovlivňovat v praktických záležitostech, (56) ale i vést v duchovním životě, zejména v modlitbě. (57) V jednom dopise jej svatá Terezie charakterizuje následovně: „Velmi mnoho si vytrpěl a s odvahou v tom (58) utrácel a všechno zajišťoval, což nás vede k tomu, že chválíme Boha. Naprosto právem jej mají tyto sestry rády, neboť (jinak) neměly žádnou pomoc, ba jen další strádání. Nyní se k nám stáhl do ústraní (…) je jako anděl“ (TK 105,2.9).
Pojednání těchto čtyř osob a v tomto pořadí tedy Terezie žertem haní ve svém Pamfletu. Zdá se přitom, že její kritika roste a sílí v jakémsi crescendu, což mě vede k domněnce, že pořadí, v jakém se jednotlivými texty zaobírá, bylo předem uváženo. Terezie si zřejmě nejprve odhadla, kolik satiry a jemné ironie který z jejích blízkých snese, a podle toho je seřadila a zkritizovala: nejprve don Francisco, muž sice velice zbožný, pokorný a Terezii oddaný, ale beroucí některé věci snad přece jen příliš vážně; (59) dále sice velký šprýmař, páter Julián, nicméně občas možná trochu ješitný; za ním svatý Jan od Kříže, pokorný a radostného ducha, takže by měl snést a pochopit cokoli; a nakonec rodný bratr Vavřinec… Toho probírá světice až na závěr ani ne tak proto, že by si myslela, že pro pouto sourozeneckého vztahu vydrží nejvíce, nýbrž spíše v záměrné reakci na domněnku toledských mnišek, které tvrdily, že se Terezie chce vyhnout celému posuzování právě s ohledem na rodného bratra. (60) Možná i proto Terezie hned na začátku svého textu píše: „… mám je všechny velmi ráda jako ty, kdo mi velmi pomohli nést má strádání, a můj bratr přijel až na konci kalicha, třebaže i jej postihl určitý podíl, a ještě ho s přízní Páně postihne…“ (Pam 1). Světice tu dává najevo, že by na svého rodného bratra měla vlastně brát nejmenší ohled, neboť si s ní neprošel všemi těmi těžkostmi, které museli sdílet ostatní zúčastnění. Že i to je míněno spíše žertem, je zcela zřejmé, neboť i když bratr Vavřinec neprožíval s Terezií všechna její strádání v letech zakládání 1562-1575 přímo, přece jen měl velké zásluhy svou nezanedbatelnou finanční pomocí, kterou začínající reformě z Ameriky poskytoval. (61)
A jaká byla reakce soupeřů? Zatímco páter Julián a otec Jan se náramně bavili, don Francisco a rodný bratr Vavřinec se cítili poněkud dotčeni a Terezie si je musela udobřovat a celou záležitost vysvětlovat! Zejména Vavřinec byl Tereziinou kritikou, která právě u něj dosáhla svého vrcholu, dost pobouřen. Světice mu proto vzápětí píše: „Vězte, že jsem si myslela, že to s oním výrokem tak dopadne a co budete cítit; ale nemohla jsem si s odpovědí lámat hlavu, a kdybyste se, Vaše milosti, (dobře) díval: to, co jste řekl, jsem (alespoň) trochu pochválila. (62) A v odpovědi Vaší milosti jsem nemohla říci nic jiného, abych nelhala. Říkám vám, že toho dne byla má hlava na tom tak, že nechápu ani to, jak jsem to (vůbec tak) zvládla; neboť onoho dne jsem musela vyřídit tolik záležitostí a dopisů – že se až zdá, že je to (sám) ďábel, který je někdy tak nahromadí – a ještě to byla noc, kdy se mi udělalo špatně z projímadla, takže byl zázrak, že jsem biskupu z Cartageny (omylem) neposlala dopis, který jsem napsala pro matku otce Graciána, (neboť jsem se spletla v adrese a už byl v obálce)… Hleďte, jak jsem byla mimo a jak se mi z toho nakonec podařilo vyklouznout!“ (TK 182).
Jak je vidět, ani humor svatých nemusí být vždy bez větších obtíží pochopen a přijat. Naštěstí pro nás ovšem světici ani tušení bratrovy negativní reakce od sepsání tohoto dílka neodradilo!