Tereziina mystická zkušenost
Encyklopedická a příručková znalost, jakou dnes máme o mystice, se opírá právě o mystickou zkušenost mj. takových lidí, jako je Terezie z Avily.
Co je mystická zkušenost
Někteří autoři se v souvislosti s duchovním životem bojí používat termín „zkušenost“, a spojují ho hlavně s prováděním experimentů nebo se zážitky podmětu. Je to obava spíše neoprávněná. Zkušenosti je třeba rozumět jako poznání věci osobním kontaktem s ní. Předmětem zkušenosti mohou být rozmanité skutečnosti. Vezmeme-li jako bod, k němuž směřujeme, např. všední lidský život, „zkušenost“ neznamená jen něco zažít, ale spíš znalost života díky kontaktu s ním. V tomto případě můžeme hovořit o lidské zkušenosti.
Zkušenost vztažená k náboženství je pak následně zkušeností přítomnosti divina, třebaže vždy prostřednictvím znamení. Tato zkušenost jistě závisí na způsobu chápání Boha a všech podob kultu vlastních danému náboženství. Náboženský člověk musí samotnou povahou věci užívat určitá gesta, symboly a pojmy; ve spojení s kultem ale má i určité prožitky. Během doby získává vědomí sacrum, má tedy jistou náboženskou zkušenost. O duchovní zkušenosti na křesťanském základě můžeme hovořit tam, kde se člověk díky víře, naději a lásce setkává s Bohem v Kristu. Mystická zkušenost je pak zralým projevem duchovní zkušenosti. Mluvíme-li o mystické zkušenosti, musíme uvést její předmět – jím je spásonosné mystérium Krista, sám Kristus; a podmět – tím je lidská osoba, jež se ve víře otevírá spásonosnému působení Boha; mezi nimi nastává nový vztah. Podstatu mystické zkušenosti je třeba hledat ve vědomí bezprostředního (bez prostřednictví pojmů) zásahu samého Boha do osobního duchovního života. Novost vztahu se nachází právě v této zkušenosti Boží přítomnosti. Mystici jsou „svědkové láskyplné přítomnosti Boha v nás“. Mystik v sobě zakouší nevyslovitelnou realitu Kristova mystéria. V takovém pojetí je „mystická teologie“ znalostí o Kristově mystériu získaná díky zvláštnímu sjednocení s Ním mocí Ducha Svatého. Od věřícího se vyžaduje poddajnost, disponibilita a otevřenost Božímu působení, což se projevuje termínem „pasivita“, jež je typickým rysem mystické zkušenosti. Mystik má jasné vědomí toho, že tato zkušenost není jeho dílem. Může se pouze svobodně otevřít tomuto tajemnému Božímu působení.
Zkušenost tohoto druhu se vždy týká osobního kontaktu s Bohem. V lidském životě neexistuje větší zkušenost než osobní společenství s živým Bohem. V křesťanské mystice se nalézáme daleko od sentimentu i od psychologizace. Poněvadž jde o úkon celé osoby, není nic zvláštního, že tato zkušenost může mít své odezvy i v oblasti smyslové a dokonce tělesné.
Analýza Tereziiny mystické zkušenosti vykazuje známky toho, že jejím zdrojem je Kristus, věčné Slovo Otce; Kristus, jenž člověku dává svou lásku a světlo a jenž ho vnitřně mění mocí svého Svatého Ducha.
Charakteristické rysy mystické zkušenosti Terezie od Ježíše
Tereziina zkušenost má univerzální rozsah. Podstatné rysy „mystické teologie“, jež zde představíme, můžeme vykreslit na základě rysů „mystické zkušenosti“. Můžeme to udělat, neboť „mystická teologie“ je vždy plodem zkušenosti.
K takovým rysům patří: poznání pasivního rázu, prosté poznání, poznání, jež se okouší, temné poznání, bezprostřední intuitivní poznání a poznání slovy nevyjádřitelné.
Poznání pasivního rázu
Veškerá činnost tvora závisí na Boží iniciativě, od níž přijímá dokonalost. Nám však nejde o ontologickou pasivitu, ale o mystickou, kdy člověk cítí, že je veden a osvěcován Bohem. Tento projev pasivity může být silnější nebo slabší podle toho, jak provází lidskou činnost a nakolik je v této činnosti iniciativní. Pasivita neznamená nečinnost, přímo naopak, právě proto, že duše se cítí být hýbána Duchem Svatým, je víc než kdykoli jindy angažována v činnosti nebo – v případě vlité kontemplace – hlouběji poznává Boží mystérium. V Tereziiných dílech se na každé stránce setkáváme s výrazy svědčícími o prvenství Božího působení, o Boží iniciativě a nezaslouženém daru milosti, např.:
„Duše je zde zcela odevzdána do Božích rukou; velká síla lásky ji tak ovládla, že už o ničem neví a nic nechce, jen aby s ní Bůh učinil, co se Mu líbí. A Bůh jí tehdy prokazuje milosti [… takové duši, kterou už úplně přijal za svou], vtiskuje jí svou pečeť a duše, aniž sama ví, jak se to stalo, vychází z Pánových rukou poznamenaná tímto Jeho znamením. Ona zde skutečně nic nedělá tak, jako nedělá vosk, když cizí ruka do něj vtiskuje pečeť. Sama do sebe nemůže vrýt toto znamení, je pouze připravena na všechno, a touto svojí připraveností se stává měkká jako vosk a schopná přijmout, co v ní Bůh chce vykonat a bez odporu se podvoluje Jeho rukám“ (5 H 2,2). Nebo jiný příklad: „Přišlo na mě vytržení, jaké nedokážu popsat. Můj duch, jak se mi zdálo, byl celý pohroužen v Bohu a skrz naskrz proniknutý oním Majestátem, na který jsem nejednou předtím hleděla“ (Ž 40,1); „Bůh ve své dobrotě duši snímá skořápky z očí…“ (srov. 7 H 1,6), atd.
První rys ukazuje fakt, že mystický život je zdarma daný. Mystik si je plně vědom skutečnosti, že je naprosto neschopný obstarat si takový stav, a tím spíš tak hluboké pochopení Božské skutečnosti.
Poznání okoušením
Mystická zkušenost, zejména na vyšších stupních sjednocení s Bohem, přináší radost celému člověku. Když Terezie popisuje např. čtvrtý způsob zalévání zahrady, praví:
„Zde již nic takového necítí, nýbrž se raduje, aniž rozumí tomu, z čeho se raduje; duše chápe a rozumí, že se raduje dobra, v němž jsou obsažena všechna dobra, ale ono dobro nechápe. Všechny smysly jsou tak zaměstnané touto radostí, že žádný z nich už nemá svobodu ani možnost zabývat se něčím jiným vnitřním ani vnějším“ (Ž 18,1).
„Žádná, ani nejpronikavější obrazotvornost nedokáže vylíčit záři tohoto jasu ani žádnou z těch věcí, které mi Pán ukázal, ani ono převyšující štěstí, jakým mě toto vidění naplňovalo; protože všechny smysly zakoušejí tak vznešenou a sladkou rozkoš, že to žádná slova nejsou schopna vyjádřit“ (Ž 38,2).
Co se týká různých vytržení provázejících modlitbu šestých příbytků, píše:
„Může to vypadat jako nějaká arabština, ale přece je to pravda. Duše se zde těší tak velkou a nepopsatelnou rozkoší, že by se nejen chtěla těšit sama, ale chtěla by ji vypovědět všem, aby ji všichni pomáhali chválit jejího Pána. […] Tak veliká je radost a rozkoš, jakou cítí v nejhlubším nitru svého bytí. To vše je provázeno takovým pokojem a takovou touhou oslavovat Boha, že není možné, aby to pocházelo od zlého ducha“ (6 H 6,10-11).
Temné poznání
„Mystická teologie“ Terezie od Ježíše má na sobě znamení temné noci, a nemůže tomu být ani jinak. Boží pravda zůstává pro přirozené možnosti rozumu vždycky temná. V pátých příbytcích Vnitřního hradu popisuje zkušenost pochopení toho, co je to hřích:
„Všechno to, co můžeme vzbudit skrze rozjímání, ani zdaleka nemůže být srovnáno s touto bolestí, která zde obklopuje a proniká až na dřeň duše, ač se o to nesnaží a možná to ani nechce“ (5 H 2,11). „Spasitel se duši ohlašuje poznáním jasnějším než slunce. Neříkám, že bych viděla slunce nebo jas; je tu jen světlo, které, i když je neviditelné, osvěcuje mysl, aby se duše těšila tak velikým dobrem“ (Ž 27,3). „Je to světlo, které je tak odlišné od pozemského světla, že ve srovnání s jasem a nádherou, s jakou se oku představuje, se zdá být jas slunce temný, a již by na ně nechtěla hledět“ (Ž 28,5).
Prosté poznání
Poznání vyplývající ze zkušenosti Boha je prosté, což neznamená chudé, ale je soustředěné na samu podstatu věci. Mystické zjednodušení není ochuzením a to ho odlišuje od patologického zjednodušování. V tomto druhém případě se člověk točí kolem určitých stálých pojmů a je stále méně schopen otevřít se realitě a přizpůsobit se jí. Mystické poznání se naopak stále obohacuje. V chorobných případech dochází ke stále větší duchovní ztuhlosti, naopak v případě mystiky se setkáváme se stále větší vnitřní svobodou v činnosti. V patologickém případě máme co dočinění s rozkladem, v případě mystiky se syntézou. Je to jedno z nejdůležitějších kritérií pravé mystiky.
Mystické zjednodušení poznání Terezie vysvětluje na základě jednání přátel:
„Bez jakéhokoli použití slov ti dva spolu rozmlouvají jako přítel s přítelem a prokazují si vzájemnou lásku. Vždyť i zde na zemi mohou být dvě navzájem se velmi milující osoby obdařeni tak velkou chápavostí, že dokážou i bez jakýchkoli znamení dorozumět se pouze pohledem“ (Ž 27,10).
Intuitivní, bezprostřední poznání
Intuitivní poznání je opakem pojmového poznání a charakterizuje ho bezprostřednost. Člověk poznává danou věc kontaktem s ní. V našem případě jde o poznání Osoby Boha. Existuje rozdíl mezi věděním daným člověku, získaným ze slyšení nebo četby, a věděním plynoucím z osobního setkání s Ním. V tom je podle Terezie rozdíl mezi poznáním, které mají učenci, a moudrostí udělenou v kontemplaci dokonce i osobě nevzdělané: „Pán má moc dát a často možná i dává víc světla nějaké chudé staré ženě než jemu [učenci] s celou jeho vědou“ (Ž 34,12).
Poznání slovy nevyjádřitelné
Není třeba se příliš divit tomu, že nadpřirozená skutečnost poznaná mystickou zkušeností je slovy nevyjádřitelná. Vždyť často i naše obvyklé lidské prožitky milostného či estetického rázu jsou stěží vyjádřitelné. Proto když člověk chce přece jen něco vyjádřit, utíká se k poezii nebo symbolice. Tato nevyjádřitelnost se týká i samotného člověka, když má pochopit sebe sama a vysvětlit to, co prožívá. Odtud pochází častý výrok mystiků: „nevím, jak se to děje“; „to já nevím“ (5 H 1,11). „Byla by to zbytečná práce hledat v těchto duchovních věcech důvody a dokazovat, jak se dějí; jsou to věci, které naše mysl nedokáže pochopit, a tedy proč se zbytečně namáhat? Už dost na tom, že víme, že existuje Všemohoucí, jež tyto věci koná. A žádné naše úsilí je nedokáže obsáhnout, protože je to výlučně dílo Jeho všemohoucnosti a dobroty“ (5 H 1,11).
Paradox spočívá v tom, že právě o tom, co lze vyjádřit nejobtížněji, mystici chtějí mluvit nejvíc a sdílet to s druhými. „Běda mi, kdybych nehlásal,“ a zároveň nemá odpovídající výrazové prostředky, aby hlásal. Ale myslím, že mystikové si nakonec přes to všechno nevedou špatně a v podstatě dokážou předat velmi mnoho.