Modlitba

Immakulata J. Adamska OCD

Nejdůležitějším prvkem tereziánské spirituality je modlitba, která je zároveň život, poslání i charisma. Svatá Matka byla hluboce uchvácena evangelijní atmosférou, v níž se modlil Kristus a kterou vytvářel pro apoštoly, když je učil modlitbě. Venite seorsum, „běžte do samoty“ bylo jejím heslem, podle něhož formovala své Karmely v ústraní. Na samu Ježíšovu modlitbu se odvolává takto: „První lekcí, kterou nám náš nebeský Mistr dává, je, abychom se modlily v samotě, jak to vždy dělal On sám, kdykoli se modlil; ne že by to potřeboval pro sebe, ale aby nás svým příkladem poučil.“ Terezie nazývá modlitbu „přátelským přebýváním s Bohem a mnohokrát opakovaným rozhovorem o samotě s Tím, o němž víme, že nás miluje“. Bůh-Přítel je stále přítomný a milující a touží jen po odpovědi lásky na lásku – to je teologický rámec modlitby sv. Terezie. Se zalíbením vyhledává scény z evangelií, kde je Kristus sám, a chce Ho doprovázet.
Od dětství ji fascinuje obraz Ježíše hovořícího se Samaritánkou. „Třebaže jsem tehdy nerozuměla hlubokému smyslu tohoto rozhovoru tak, jako mu rozumím dnes, přesto jsem mnohokrát prosila Pána, aby mi dal tu vodu: Domine, da mihi hanc aquam.“ Později se její vztah s Kristem stane vnitřnějším – hledá Ho v sobě. Tuto iniciativu už přejímá sám Bůh a uvádí ji do sebe. Proces hledání z „hledej Mě v sobě“ se mění na „hledej sebe ve Mně“.
Z evangelijního modelu vyplynula láska k modlitbě Páně. „Jaké díky patří Pánu za tak vznešenou dokonalost této modlitby z evangelia! Ukazuje na moudrost Mistra, který nás ji naučil, a každá z nás, dcery, ji může považovat jakoby za modlitbu uloženou jí samotné. Žasnu, když vidím, že v tak málo slovech je obsažena veškerá kontemplace a dokonalost tak, že je nemusíme potřebovat jinou knihu a stačilo by prohloubit tuto jedinou.“ Ve svém komentáři k modlitbě Otčenáš shrnuje sv. Terezie celou svou nauku i modlitební zkušenost. S mimořádnou biblickou intuicí proniká každé slovo modlitby Páně a ukazuje sílu jejího působení na život i postoje. Se znalostí exegeze nás rovněž učí, jak se po těchto stupních dostat do stavu kontemplace a naplnit touhu Ježíšova Srdce, aby se duše a On stali jedním. „A nikomu z nás nebrání Pán v přístupu k této lásce,“ píše světice, „neboť Pán praví: ,A neprosím jen za ně, ale i za ty, kteří pro jejich slova ve mně uvěří,‘ a dodává: ,Já jsem v nich.‘“

Modlitba života

V tereziánské modlitbě můžeme odlišit: 1/ modlitbu, která je životem; 2/ praxi modlitby; 3/ stupně modlitby; 4/ předpoklady k dobré modlitbě; 5/ její zvláštní rysy. V modlitbě-životě se naplňuje „víra v lásce“ a realizuje se osobnost člověka jako partnera ve velkém rozhovoru s Bohem. Dynamika tohoto rozhovoru vede ke sjednocení tvorů se Stvořitelem.
Osobní kontakt s Bohem přináší stále hlubší zkušenosti, jež modlitbu zjednodušují a zdokonalují; vedou od ústní modlitby přes rozjímavou, modlitbu usebranosti, klidu až po sjednocení. Svatá Terezie zažila téměř všechny druhy modlitby, všechny její stupně i účinky a dala jim svou interpretaci. Studium asketické a mystické teologie se opírá o její tvrzení a prožívané modlitební stavy bývají konfrontované s její naukou, z níž plyne, že milosti modlitby i její tělesné a psychické důsledky se projevují v dokonalosti a svatosti života.

Modlitební praxe

Modlitba vyžaduje konkrétní praktikování a určitý čas. Je třeba věnovat se jí velkodušně. V Cestě dokonalosti světice doporučuje: „Buďte svědomité ve společné modlitbě v chóru, kterou nesmí žádná vynechávat.“ Překonáváním těžkostí se projevuje láska. „Já,“ vzpomíná sv. Terezie, „jsem celých čtrnáct let nebyla schopná rozjímat jinak než s pomocí knihy.“ Povzbuzuje sestry, aby praktikovaly setrvávání v Boží přítomnosti, protože „kdo opravdu miluje, ten všude a na každém místě miluje a pamatuje na Milovaného. Bylo by smutné, kdybychom se nemohly modlit jinak, jen schované v ústraní.“ „Věřte mi, sestry, o pokroku duše nerozhoduje délka času věnovaného modlitbě. Neboť i vnější služby, když je konáte z poslušnosti, nebo když trávíte čas tak, abyste přinášely užitek druhým, vám bude velice pomáhat k vnitřnímu pokroku a v jediné chvíli vás může lépe připravit k roznícení Boží lásky než dlouhé hodiny rozjímání.“
Na stránkách děl sv. Terezie se často odvíjejí její vlastní spontánní modlitby k Bohu. Ve Zvoláních duše vplétá do vlastní modlitby biblické texty. Koří se před Božím Majestátem, adoruje, chválí a děkuje; její modlitba je vyznáním víry, důvěry, lásky, pokornou touhou po odčinění; neodbytnou prosbou a odevzdaností sebe Bohu. Žádnou ze svých mimořádných milostí nepřijímá pouze pro sebe. Okamžitě ji vztahuje k Bohu v láskyplné chvále a díkůvzdání. Díky Jeho moci se dělí se světem o své poklady. V každé modlitbě převládají dva zásadní postoje. Svou autobiografii nazvala Knihou Pánových smilování a téměř každá kapitola končí doxologií: „Pánu buď sláva“ nebo „Pánu buď díky a chvála za všechno!“ V posledních slovech této knihy se svěřuje Bohu a pokorně Ho chválí. „Doufám v milosrdenství (Pánovo), že se setkáme v nebi (…) a jasněji spatříme, jak velké milosrdenství nám Bůh učinil na této zemi, a budeme Ho na věčné věky oslavovat. Amen.“ Vnitřní hrad, nejdůležitější doktrinální dílo sv. Terezie, jež jí přineslo učitelský úřad, má ještě zhuštěnější zakončení: „Ve všem se podřizuji nauce římské církve, v níž žiji, svědčím a slibuji, že v ní chci žít a umírat. Kéž Bůh, náš Pán, je pochválen a veleben na někdy věků! Amen. Kdo Tobě věrně slouží až do konce svého života, ten bude bez konce žít ve Tvé věčnosti.“

Cíl modlitby jako tereziánské charisma

Přímluva a prostřednictví před Bohem za spásu, za Boží království a církev bylo motorem zakladatelčiných námah. „Srdce se mi svírá,“ píše, „při pohledu na tolik duší jdoucích k záhubě. Kéž už by byl konec tomuto neštěstí! Ó, sestry moje v Kristu, pomozte mi vyprosit to od Pána.“ V Cestě dokonalosti její láska ke Kristu a církvi přechází v mocné volání: „Pokud jde o čest Tvého Syna, jak bys, Věčný Otče, nevyslyšel duše, připravené tisíckrát obětovat svůj život i čest pro Tebe? Nikoli pro naše zásluhy, Pane, protože nemáme žádné a nejsme hodny ničeho, ale pro krev Tvého Syna a Jeho zásluhy přijmi naše prosby!“ Klasický příklad tereziánské modlitby s motivem velkých eucharistických modliteb církve nacházíme v 35. kapitole Cesty dokonalosti, kde se sv. Terezie obrací na eucharistického Ježíše: „Ať tato nejdražší oběť projeví svou účinnost, aby se její mocí nešířily dál strašné urážky a svatokrádeže, jaké se na tolika místech páchají na této Božské svátosti. (…) Co mohu učinit jiného, Pane, jen to, že Ti obětuji tento nejsvětější chléb, a když ho od Tebe přijímám, Tobě ho dávám. (…) Učiň již, Pane, učiň, aby ono moře ztichlo! Ať ustanou ty vlny, s nimi musí stále bojovat loď Tvé církve. Zachraň nás, Pane, hyneme.“

Cesta ke sjednocení s Bohem

Vrcholem úvah o modlitbě je Vnitřní hrad. Modlitba je branou, kterou se do tohoto hradu vstupuje. Na cestě člověka čeká úchvatné dobrodružství boje o duchovní svobodu; získá ji za cenu absolutního odevzdání se Bohu. Tereziánskou cestou do hlubin duše a zjevením této hlubiny se zabývala Edita Stein ve svém ontologickém díle s názvem Endliches und Ewiges Sein a v článku Seelenburg. Asketická a mystická nauka sv. Terezie se ověřuje v jejím životě, jedná se např. o výrok, že čím hlubší je odevzdanost Bohu a pasivita vůči Němu, tím větší je dynamika a aktivita navenek. Duchovní život vychází veškerou Boží silou ke světu a vtahuje druhé lidi do okruhu své záře. Proces vcházení člověka do svého „středu“ provází jeho postupná přeměna ve „vnitřního člověka“. Modlitba rodí ctnosti a posiluje lásku. Vrcholem mystického života jsou skutky překračující přirozené schopnosti člověka. Takové je krédo sv. Terezie, když říká: „To je, dcery moje, vrchol modlitby; k tomu má sloužit toto duchovní manželství, aby se z něho rodily skutky a ještě jednou skutky.“
Skutky, anebo jinak „ctnosti“, tkví svými kořeny ve struktuře života. Jsou kritérii autentické modlitby: „Stavte základy nikoli jen na samotné modlitbě a Božském uvažování. Bez usilovné snahy o ctnosti a bez trvalého cvičení se v nich vždy zůstanete duchovními trpaslíky.“ Základem kontemplativního života je, jak světice učí, láska, odříkání a pokora. „Mírou svatosti jsou ctnosti. Která věrněji a horlivěji slouží Pánu v umrtvování, v pokoře a v čistotě svědomí, ta bude světější.“ Mystik se vynořuje z „hradu“ soužití s Bohem silný Jeho mocí, čerpanou z Kristova kříže. „Hleďte na Ukřižovaného,“ říká sv. Terezie, „a veškerá námaha se vám bude zdát lehká.“ Vlastním životem svědčí o absolutní svobodě, jakou člověk získává za cenu služby Bohu. „Víte, co to znamená být skutečně duchovním? Znamená to být otrokem Božím; Bohu odevzdat všechnu svou svobodu, aby On poznamenal tohoto svého otroka pečetí, tj. svým křížem, a mohl ho vydat jako otroka celému světu tak, jak sám byl vydán a dán jako výkupné za spásu světa; a otrok v tom nevidí pro sebe žádnou křivdu.“ Takový je paradox a nejhlubší pravda odevzdanosti v plné svobodě. Kdy byl Kristus svobodnější než na kříži, podřízený ve svobodě svého Božského Srdce? Proto sv. Terezie chce a vyžaduje tuto jedinou volnost, která by ji osvobodila od sebe samé: „Jak může být svobodný,“ ptá se, „kdo nezná Nejvyššího? Jaké je větší a bídnější otroctví než otroctví duše, která se vyprostila z rukou svého Stvořitele? Blahoslavený, kdo se cítí dobrodiními Božího milosrdenství svázán jako silnými řetězy tak, že už nemá schopnost ani sílu se z nich uvolnit.“
Výrok učitelského úřadu církve je korunováním sv. Terezie jako učitelky modlitby. Při vyhlášení její učitelské důstojnosti pravil Pavel VI. „Ať i dnes dále vykonává své učitelské poslání (…) své trvalé a vždy aktuální poselství, poselství modlitby, obklopena svatozáří tohoto učitelského titulu. Titul učitele, přiznaný sv. Terezii, nad námi rozsvěcuje živé a pronikavé světlo.“
Myšlenky světice o modlitbě jsou majetkem celé církve. Měřítkem všech duchovních zkušeností, stupňů a etap spirituality je křesťanská dokonalost, v jejím případě potvrzená kanonizací života. Snad by bylo patřičné konfrontovat modlitební prožitky dnešních komunit s prožitky sv. Terezie a podle její nauky lépe pochopit smysl vlité modlitby obohacené charismatem mystického života a charismatem angažovanosti ve službě bližním.

s laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů
přeložila sr. Terezie Eisnerová

Zpět