„Mít před očima Krista Pána jako člověka“

P. Reinhard Körner OCD

V odborném teologickém jazyce se někdy rozlišuje mezi „Ježíšem“ a „Kristem“. V jednom i druhém případě jde o jednoho a téhož Ježíše Krista. Teologové však v některých publikacích kvůli preciznosti mluví o „Kristu“ tehdy, když ho mají na mysli jako Zmrtvýchvstalého, čili toho, který nyní žije a je přítomný. Jméno „Ježíš“ používají tehdy, když mluví o pozemském životě Ježíše z Nazareta. Toto rozlišení může být nápomocné také pro duchovní život, vzhledem k tomu, že v praktikování víry je taktéž důležité, abychom měli před očima Ježíše Krista – tedy „Ježíše“ i „Krista“. V tomto případě na tom nezávisí jen preciznost teologického jazyka, ale i průhlednost našeho života.
Žít duchovně znamená žít s Kristem, přítomným tady a teď. Kdybych viděl jen Ježíše z Nazareta, má víra by byla dosud mrtvá. Ježíš by v takovém případě byl pro mne příkladem, imponující osobností z Bible nebo prostě ještě jedním, více či méně srozumitelným prvkem mého náboženského světonázoru. Až když s ním hovořím a snažím se s ním prožít den, nastává přechod od života s křesťanským „přesvědčením“ k životu s Bohem, který se zjevil v Ježíši.
Současně však musím mít před očima Ježíše, který se stal člověkem, vyrůstal v Nazaretě, chodil po Galileji, v Jeruzalémě zemřel na kříži a apoštolům odevzdal zvěst o svém zmrtvýchvstání. V opačném případě bych byl v nebezpečí, že začnu ctít nějaký idol, zidealizovaného Krista, a že si ho spletu s mými sny či zbožnými pocity. Kým je Kristus mé modlitby mohu poznat jen v biblickém Ježíši. Potřebuji Ježíše, abych věděl, ke komu se modlím a komu svěřuji svůj život. Ba co více: Tento Ježíš je jediný, od koho se mohu dozvědět, kým Bůh vůbec je. On je pravdivým „obrazem Boha“: „Kdo vidí mne, vidí Otce“ (Jan 14,9). V něm se Bůh stává objektivní veličinou mého života, bez něj se snadno stávám závislým na subjektivních představách, které po svém formují můj život a dělají ze mne karikaturu duchovního člověka.
Terezie z Avily ještě neznala toto teologické rolzlišení mezi „Ježíšem“ a „Kristem“, ale ve svém životě víry žila plně a vědomě s Ježíšem i s Kristem. Její božský „Přítel“ byl někdo přítomný, s nímž se setkávala při modlitbě, s kým žila „i v kuchyni a mezi hrnci“ (Kniha o zakládání 5,7). Zároveň se však dívala na Ježíše z evangelia a s rozhodností učila své sestry, aby „měly před očima Krista Pána jako člověka“ (Kniha o zakládání 22,9). Všechno ostatní způsobuje „velkou škodu“ a je „výrazem nedostatku pokory“, píše všem, kteří si myslí, že se bez toho obejdou (tamtéž).
Vždyť ať už je to Benedikt, František, Hildegarda z Bingenu nebo Ignác z Loyoly – tito učitelé duchovního života poukazují, podobně jako Terezie, na Ježíše v jeho lidské existenci. Musím si představovat scény z Ježíšova pozemského života a současně se do něho vciťovat, jak myslí, jak cítí, co miluje a co nenávidí, jak se chová k lidem, jak uzdravuje a jak kárá, jak pláče a jak přináší radost, jak hledá Otcovu vůli, jak se modlí, jak snáší pokušení, jak trpí, jak na kříži odevzdává svůj život do Otcových rukou… Až tehdy mohu zakusit Ježíšovu blízkost, když se mne dotýká v nitru, až tehdy vím, na koho se obracím v temnotách víry. Čím lépe ho poznám jako Ježíše, tím více ho budu moci milovat jako Krista.
Kristus mé modlitby je ten stejný Ježíš z Galileje, o kterém svědčí evangelia: On myslí stejně i dnes a miluje stejně jako tehdy.

Z knihy Pět cest k dokonalé lásce
S laskavým svolením KNA

Zpět