Kontemplativní askeze
Immakulata J. Adamska OCD
Chodit v pravdě
V Cestě dokonalosti, oné příručce pedagogiky kontemplativního života, učí sv. Terezie své dcery cestám modlitby. Jako podstatné zdroje sjednocení s Bohem ukazuje především víru, naději a lásku. Podává příklady mystického působení víry a přetvářející moci lásky. Odvolává se na předpisy řehole, jež na tomto základě budují celý kontemplativní život Karmelu. Génius sv. Terezie dává slovům řehole specifickou tereziánskou orientaci.
Nejpřednějším pravidlem světice je láska a celý život má směřovat k dosažení dokonalé lásky. Nejjistější cestou k tomuto cíli a zároveň nejkratší a neklamnou je pokora, praktikovaná vědomě a svobodně. Zahrnuje v sobě životní realismus a mystickou zkušenost a opírá se o poznání sama sebe. Poznat se znamená souhlasit se svou lidskou bídou a omezeností, znát své možnosti a zároveň Toho, který je vztahujícím se bodem sebepoznání. Svatá Terezie o tom píše takto: „Nikdy nedojdeme k poznání sebe samých, pokud se nebudeme snažit poznat Boha; zahleďte se do Jeho velikosti – a poznáme svou nízkost; Jeho nekonečná čistota nám ukáže naše poskvrny; budeme-li hledět na Jeho pokoru, spatříme, jak jsme daleko od toho, abychom byly pokorné.“ Závěr se nabízí sám: „Dokud žijeme na této zemi, neexistuje nic, co bychom potřebovaly víc než pokoru.“
Terezie své dcery lapidárně vyzývá: „Choďte v pravdě! Pokora je pravda.“ Vysvětluje: „Jednoho dne jsem přemýšlela nad otázkou, proč Pán má tolik rád ctnost pokory a vyvstal mi před očima tento důvod: Bůh je nejvyšší pravda a pokora není nic jiného, než chodit v pravdě. A neexistuje větší pravda než ta, že sami ze sebe nemáme nic dobrého, že naše je pouze bída a nicota. Kdo tomu neporozumí, ten chodí ve lži. Naopak, čím někdo upřímněji tuto pravdu uzná, tím snadněji stane v nejvyšší pravdě, protože on sám chodí v pravdě.“ Světice nelítostně demaskovala všechny odstíny pýchy a malodušnosti i falešnou skromnost. Pokoru považovala za pramen síly v utrpení a modlila se: „Zkoušej nás, Pane, Ty, který znáš veškerou pravdu, dej, abychom i my poznaly pravdu a sebe samé.“ Pokora se nachází při setkání Boží milosti a lidské bídy, převažuje misku vah a vrhá člověka do Boží náruče. Je zakořeněna v lásce, jež je podmínkou její existence tak, jako naopak podmínkou vzniku čisté láska je pokora. Autentická pokora přitahuje Boží přítomnost. „Je lékem na všechny naše rány a pokud ji máme opravdově, náš Božský lékař jistě nakonec přijde a uzdraví nás.“
Jak poznat, zda nás vede pokora? „Pravá pokora nevnáší vnitřní zmatek, ani nechuť, temnotu a vyprahlost, ale naopak, přináší duši veselost, pokoj, sladkosti a světlo, (…) i když duši sužuje hluboká bolest, že urazila Boha; na druhé straně při vzpomínce na Jeho milosrdenství srdce rozšiřuje.“
Jen pokora pomůže vydržet období zkoušek, nepokojů a temnoty, protože se umí před Bohem ponížit a přitahovat Jeho milosrdenství. Jediný úkon této ctnosti má větší hodnotu než veškeré vědění světa, neboť Pán je „milovníkem pokory“. Slovo pokora dnes není moderní. Je ve vědomí lidí spojeno s naivní poctivostí nebo dokonce hloupostí a tváří v tvář tak atraktivním slovům jako je rozvoj osobnosti, svoboda a sebeurčení je odloženo – otázkou je, zda navždy – do archivu slov, které vyšly z oběhu. Dokonce i v Písmu svatém byly snahy ji nahradit výrazem „nezištnost“. Svědčí to o tom, že člověk ztratil ostré vidění hodnot objektivně těžko zachytitelných. „Omezenost chápání,“ píše Dietrich von Hildebrandt ve svém díle Idolkult und Gotteskult, „probíhá paralelně k hierarchii hodnot. Čím větší hodnota, tím větší vyžaduje osvobození od pout pýchy a žádostivosti. (…) Nejjemnější ctnosti je možné uchopit pouze v souvislosti s Božím zjevením, neboť – jako pokora – jsou uskutečnitelné jedině tehdy, když se stanou odpovědí na Boží Zjevení, na Krista a svět viděný v Kristově světle.“
Slovo pokora se mění ve vějíři významů obtížně zachytitelných a ještě obtížněji přijatelných pro praxi, jako je: poníženost, snižování se, prostota, skromnost a utrpení.
Svatá Terezie staví pokoru spolu s láskou jako pilíř celého duchovního života. Osobní rady, které sestrám dávala, kroužily neustále kolem tohoto tématu, a její díla jsou plná varování, že bez pokory se nedosáhne ani prahu autentické modlitby. V Cestě dokonalosti definuje pokoru jako nejdůležitější cvičení modlitby a v autobiografii píše: „Celá duchovní stavba je podpírána pokorou, protože v opačném případě se všechno budování sesype v trosky.“
Proč pokora?
Pokoru je třeba nehledat cestou abstraktních pojmů, ale na křížové cestě Pána, na niž On zve všechny, kteří Ho chtějí následovat. Ježíš byl pro Terezii „otevřenou knihou života“, podle níž modelovala svůj život. Chápání pokory v ní rostlo spolu s porozuměním Osobě Ježíše a porozumění Ježíši v ní posilovalo lásku k pokoře a touhu se Mu podobat. Ve všem chce následovat rozpoložení Jeho Srdce, proto sestry povzbuzuje: „Život je dlouhý a je v něm dost různého trápení. Abychom je uměli snášet jak se patří, musíme hledět na náš vzor – Krista, jak ho snášel On a jak ho podle Jeho příkladu snášeli apoštolové a svatí.“
Dotýká se zde samotné podstaty věci: tajemství vtělení Božího Syna, jež je v celé pravdě možné nazvat tajemstvím pokory Boha. Láska přikazovala Božskému majestátu snížit se k zemi, do humusu, od něhož se odvozuje kořen latinského slova humilitas – pokora. Roman Brandstaetter v básni Píseň Madony na slávu člověka zpívá o pokoře vtěleného Slova: „Věčně se Bůh točí kolem tebe, nejkrásnější z prachu, prachu lidský.“
Láska a pokora Boha se ztělesnily v Kristu. Kristus a jen Kristus je pro člověka nejzazší „cestou, pravdou a životem“. Svatá Terezie s rozhodností varuje: „Vzdálit se od vtěleného Boha? Ti, kteří to radí, sami nevědí, co říkají, a působí velkou škodu sobě i druhým. (…) Sám Pán učí, že On je cesta (J 14,6) a světlo (J 8,12); že nikdo nepřichází k Otci než skrze Něj (J 14,6), a že kdo viděl Jeho, viděl Otce (J 14,9).“
Světice se uměla dívat očima víry, proto bez obtíží viděla smysl Kristovy pokory a porozuměla Jeho přesvědčování: „Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“ (Mt 11,29). Doporučuje: „Zkoumejme se ustavičně a pilně, zejména z hlediska vzájemné lásky a upřímné touhy, aby nás všichni měli za nejmenší z posledních.“ Jenom takový postoj nás může připodobnit k Božskému vzoru vtěleného Slova.
Podstata pokory
Pokora a cesty kontemplativní modlitby
Láska a pokora
Svatý vzdor