Španělský „zlatý věk“
Šestnácté století, zejména jeho druhá polovina, bylo zlatým věkem v historii španělské kultury i v dějinách španělské mystiky. V první polovině života sv. Terezie se uskutečnila cisneriácká reforma (1515-1560). Jejím iniciátorem a hlavním tvůrcem byl Ximenez de Cisneros († 1517), zpovědník královny Izabely, kardinál, toledský arcibiskup a španělský primas, velký inkvizitor, regent království – a do konce života františkán. Řády, zejména žebravé, byly povinny zachovávat přísnou observanci, diecézní klérus musel do rezidencí a měl věrně plnit své pastorační povinnosti. V Granadě byl založen první duchovní seminář, jenž se stal vzorem tridentských seminářů; počet univerzit vzrostl z 11 na 32 a teologických fakult z 10 v roce 1530 na 23 v roce 1568. V polovině století studovalo na univerzitě v Salamance téměř 7 tisíc studentů. Na nové univerzitě v Alcale byla kromě katedry scholastické teologie otevřena také katedra skotistické a nominalistické teologie a také katedry řeckého a hebrejského jazyka. Kardinál na tuto univerzitu zval učené humanisty ze Salamanky a Paříže a v roce 1516 pozval do Španělska dokonce Erasma z Rotterdamu, který, žel, toto pozvání nevyužil. Z kardinálovy iniciativy bylo vypracováno tištěné vydání prvotních textů Nového zákona (Polyglotta Complutensia) a rovněž byla vydávána díla antických spisovatelů. Jejich studium bylo považováno za užitečný úvod k následování Krista. Tak se zrodil křesťanský humanismus podporovaný Ximenezem. K rozšíření jeho idejí sloužily četné tiskárny, jež vydávaly díla rozmanitých škol, a také mnoho knih v kastilštině pojednávajících o duchovním životě. Mystický proud a mystické písemnictví se staly podstatnou součástí španělského humanismu. Tak kromě Góngory, Lope de Vegy a Cervantese jsou klasiky španělské literatury Ludvík z Leonu, Terezie z Avily a Jan od Kříže.
Cisneriánská reforma měla podstatný vliv na tridentskou reformu církve. Nejslavnějšími teology na koncilu byli Španělé: Diego Laínez a Alfonso Salmerón – jezuité, Melchior Cano, Pedro Soto a Bartolomé Carranza, pozdější toledský arcibiskup – dominikáni, a Alfonso Castro – františkán.
Tereziinými současníky bylo kolem 20 velkých svatých a mnoho autorů teologických děl, kteří sehráli zásadní roli při realizaci tridentské obnovy církve. Vzpomeňme aspoň na některé: sv. Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitů a autor Duchovních cvičení; sv. František Borgiáš, jezuita, duchovní rádce sv. Terezie; sv. František Xaverský, jezuita, velký misionář; sv. Jan z Avily († 1569), známý kazatel a reformátor, zakladatel univerzity v Baeze, který v jednom ze svých dopisů potvrzoval ducha sv. Terezie; Ludvík z Granady († 1588), dominikán, autor důležitých mystických děl, mj. O modlitbě a rozjímání (229 španělských vydání), stále čtený Průvodce hříšníků (81 španělských vydání)…; sv. Tomáš z Villanueva († 1555), biskup chudých a kazatel; Ludvík z Leonu († 1591), augustinián, obránce tereziánské reformy, vydavatel děl sv. Terezie, mj. autor slavného díla O Kristových jménech; sv. Petr z Alkantary († 1562), františkánský reformátor, rádce sv. Terezie; Bernardin de Laredo († 1540), autor všeobecně čteného – i sv. Janem od Kříže – Výstupu na horu Sión (sv. Terezie od něho přejala metafory: hrad, bourec morušový). Nemůžeme zapomenout ani na sv. Jana od Kříže a plejádu významných bosých karmelitánů a karmelitek. Terezie Veliká zcela jistě žila ve vynikající společnosti velkých lidí.
Ale ani oni všichni rovněž nežili na poušti. Španělský mystický zlatý věk byl pevně zakořeněn v lidové mystice a zbožnosti. Bylo třeba za to zaplatit omyly různého druhu, to ale neumenšuje význam skutečnosti samé. O těchto problémech budeme hovořit ještě podrobněji. Jako příklad uveďme neobvyklý případ města Baezy, které žilo v klimatu trvalého náboženského nadšení. S trochou ironie se říkalo, že „aby se Baeza stala klášterem, chybí jí pouze to, aby se na noc zavíraly městské brány“.
V roce 1571 měla Baeza 20-25 tisíc obyvatel, dvakrát tolik než Burgos a Avila (Sevilla měla 100 tisíc). Byla městem náboženského kvasu, jenž se rozrůstal i mimo kláštery a kostely. Více než tisíc žen si tkalcovstvím vydělávalo na živobytí a zbylý čas věnovalo modlitbě a domácím pracím. Byly to recogidos, čili beatky žijící vesměs ve vlastních domech a mnohé i v jiných městech. Některé z nich vytvářely neformální společenství, které někdy přijímalo jednu z řádových řeholí, a občas se transformovalo ve formální klášter. Beatky byly obvykle analfabetky. Měly vlastní zpovědníky i obdivovatelky. Vliv na masovost tohoto jevu měla četná emigrace mladých mužů do Ameriky; v důsledku toho část žen neměla šanci se provdat. Na základě takového společenství ve Villanueva de la Jara vzniklo jedno ze zakládání sv. Terezie.