Evangelijní radikalismus

Immakulata J. Adamska OCD

Odříkání

Tereziánská pedagogika dokonalosti zahrnuje mezi své zásadní pilíře radikální plnění evangelijních rad. Svatá Terezie o tom píše hned na začátku Cesty dokonalosti: „Rozhodla jsem se udělat to málo, co udělat dokážu, to je plnit evangelijní rady co nejdokonaleji a tuto hrstku sester, která je tu se mnou, přimět k tomu, aby to dělaly podobně.“ Stále větší připodobnění svého života k životu Krista panického, chudého a poslušného až k smrti kříže, vyžaduje velké asketické úsilí a naprosté odříkání se sebe.
Je známý výrok světice, že „modlitba a pohodlný život nejdou dohromady.“ V největší úplnosti však zformulovala své chápání odříkání větou: „Řekněte si, dcery moje, že jste přišly zemřít pro Krista a ne prožívat rozkoše.“ Odříkáním se formujeme v Kristovu smrt, abychom mohli žít plností života skrytého s Kristem v Bohu. Jistě i zde musí převládat totální láska, která je motorem a zaměřením života, sjednocuje celou osobnost člověka a očišťuje ji až do nejhlubších zákoutí sobectví. Kde je láska, tam je svoboda. Právě cesta ke svobodě vyžaduje nasadit si pouta. „Jestliže bychom se neměly na pozoru a ustavičně nad sebou nebděli, je v nás mnoho věcí, jež nám mohou znemožnit tuto svobodu ducha, k níž směřujeme, aby duše osvobozená od pozemských břemen žádostivosti těžších než olovo se mohla vznést vzhůru, ke svému Stvořiteli.“ Opustit svět je počátkem cesty: „Pán nás povolal do tohoto domu a dal nám tak vykonat nejdůležitější věc, tj. odpoutat se od světa. Ale je ještě zapotřebí odpoutat se od sebe samých, vnitřně se umrtvovat a zříkat se sebe, a to je věcí hořkou a nepříjemnou, protože silně lneme k sobě a velmi se milujeme.“ Vášně, špatné náklonnosti, pýcha, „důvody cti“ a rozmanité podoby sobectví v nás bojují o svá práva. Pouze pokora a naprosté odříkání zahrnující celou osobnost nás z tohoto otroctví osvobodí.

Sladkost a pokoj

Jakkoli sv. Terezie žádá radikalismus v následování Krista, nade všechno však staví sladkost a pokoj.
Chtěla, aby její domy byly rájem pro duše, neboť „nespokojená duše je podobná člověku nemocnému těžkými zažívacími obtížemi.“ Říkávala, že jedna nespokojená mniška jí nahání větší strach než četné množství démonů.
Smysl tereziánské askeze nespočívá v pokání jako v hodnotě, která má smysl sama v sobě. Má zaměření především mystické, podobně jako praxe ctností, která vyznačuje cestu k setkání s Bohem ve vnitřní svobodě. Teprve svobodný pohled, osvobozený od přirozených, neuspořádaných hnutí, umožňuje člověku vidět skutečnou malost i velikost věcí, a to v závislosti na jejich vztahu k Bohu. „Jedna z hlavních cest svobody ducha,“ píše sv. Terezie, „spočívá v tom, abychom uměly nacházet Boha ve všech stvořených věcech a skrze ně k Němu povznášely mysl.“ Teprve člověk duchovně svobodný vyzařuje ducha a přitahuje druhé lidi do svého světla. Láska, pokora, odříkání, svoboda – to jsou pozitivní tereziánské ctnosti, a zvláště tyto tři posledně jmenované dávají lásce mimořádnou kvalitu. Láska v pokoře získává svou největší čistotu a v odříkání dosahuje vrchol své svobody.

Tereziánský humanismus

Při přijímání kandidátek na Karmel sv. Terezie doporučuje především vybírat si osoby se zdravým úsudkem, které nejsou exaltované, ale obdařené talentem, ryzí, upřímné, přímočaré, vyrovnané a diskrétní. První kandidátky sama zkoušela v těchto vlastnostech, učila je mírnosti, vděčnosti, radosti a vyrovnanosti. Cesta dokonalosti, Stanovy a Způsob vizitování klášterů usilovně naléhají, aby toto posouzení nebylo vynecháno, neboť ono určuje styl života karmelitánských komunit. Tento styl směřuje k odstranění posvátné hierarchie (obvyklé v řeholních společenstvích, jež vznikly ve středověku) a dávají komunitě určitou intelektuální úroveň; zároveň má být komunita naplněna určitým lidským teplem.
„Mým přáním je,“ píše v Knize o zakládáních, „aby sestry zachovávaly řeholi, což už samo o sobě stačí; co je nad to, ať se děje rozumě, zejména v tom všem, co se vztahuje k umrtvování.“ Tento smysl pro uměřenost a prozíravost, který je charakteristický pro morální ctnosti, řídí každé Matčino počínání. Když přijímá Jana od Kříže na založení v Duruelu, přikazuje mu, aby se představil společenství karmelitek a chce, aby se podíval a naučil nikoli řeholním ctnostem, ale „celému našemu způsobu života, aby dobře poznal všechny podrobnosti, a sice umrtvování u nás praktikované a ducha sesterské lásky, který mezi námi panuje a způsob našich rekreací.“
Kromě lásky k pravdě žádá sv. Terezie dobrotu srdce, z níž vyplývá mírnost a vděčnost a velká úcta k lidským hodnotám; dále přátelství, schopnosti, vzdělání a kulturu. „Snažte se, dcery moje,“ doporučuje v Cestě dokonalosti, „být vůči všem, nakolik to může být bez urážky Boha, upřímné a jednat s nimi tak, aby rozhovory s vámi byly pro ně příjemné a přitahovaly je k následování vašeho způsobu života… Čím víc jste dokonalejší, tím více musíte v celém svém jednání prokazovat přejícnost a dobrotu vůči svým sestrám.“ V předposlední kapitole své pedagogie dokonalosti nám podává světice kompendium postojů, které považuje pro karmelitky za nezbytné. Na základě kontrastu ukazuje hodnotu radosti, vnitřní svobody a přejícnosti. Píše: „Duše, která ztratila vnitřní svobodu (…) svou omezeností a uzavřeností – třebaže sama v sobě je dobrá – svou chmurnou náladovostí nepřitahuje druhé k Bohu. Taková je naše přirozenost, že sice můžeme takovou neutěšenou a zmatenou duši následovat, ale už samotný pohled na ni nám odnímá ochotu vyjít za ní na tuto cestu ctnosti, která se nám představuje v její osobě tak nepřitažlivě. A plyne z toho ještě druhá škoda, a to sklon k nepříznivému posuzování druhých, kteří jednají jinak (ti se sice ve věci samotné chovají lépe, protože aby si získali bližního, jednají s ním prostě a upřímně, bez těchto vážných obličejů); chmurné duše ale tuto nevinnou svobodu chápou jako rys nedokonalosti, a pokojnou, svatou veselost za nedostatek ovládání.“
„Toto varování je velmi důležité, zejména pro řeholnice. Čím víc je která dokonalejší, tím víc má ve svém chování prokazovat přejícnost a dobrotu, aby bylo sestrám příjemné s ní být. I kdyby jejich rozhovory někdy nebyly takové, jaké se vám líbí, a i kdyby vás účast na nich stála hodně – ani v nejmenším to neprojevujte, pokud chcete být užitečné a získat jejich srdce. Zdvořilost, dobrota, pochopení pro každého, a zvlášť pro své sestry, to je jednou z našich nejdůležitějších povinností.
Snažte se, sestry, chápat Boha v pravdě, protože On nehledí na tyto četné drobnosti, kterými se tolik zabýváme. Nenechejme si vzít statečnost a odvahu, protože to nám bere skutečný duchovní zisk.“
Inspirovaný humanismus sv. Terezie, který dala v charismatu životního stylu tereziánského Karmelu, měl být v budoucnosti ještě dopracovaný usilovným povznesením duchovní kultury řeholnic hodnotnou literaturou, radami dobrých teologů a pečlivým výběrem zpovědníků. Svatá Matka si přála sesterské vazby mezi jednotlivými Karmely, i když jsou jen u příležitosti církevních a rodinných svátků, jakými jsou obláčky, profese sester nebo i vzpomínky při úmrtích. Povzbuzovala ke sdílení, tzv. „výzvou“ k dokonalejšímu životu, posílanou mužským i ženským Karmelům u příležitosti obnovení slibů 14. září.
Do tohoto programu zapojila především rekreace, kterým byla připisována veliká důležitost. Tři body svých stručných stanov: 26, 27 a 28; tedy poměrně mnoho místa, věnuje programu rekreace, která má být svobodná, i když charakterizovaná „rozumnou uměřeností“ a má probíhat společně při nějaké ruční práci, aby se neztrácel čas. Tyto body jsou v tehdejších rigoristických tendencích skutečným pozdvižením a svého druhu novinkou, kterou Matka zakladatelka zavedla. V Cestě dokonalosti a také v dopisech světice je možné vycítit zvláštní atmosféru karmelitánské rekreace, která je rozptýlením a zároveň asketickým cvičením a kritériem hodin strávených o samotě v rozhovoru s Pánem. Zachovalo se nám několik popisů rekreací prvních dcer sv. Terezie, jež navždy zůstanou modelem tereziánské radosti ze života; radosti, která je plodem a kritériem lásky, zahrnující Boha i celé stvoření, neboť „v každém nejmenším Božím tvoru, i kdyby to byl malý mravenec, se skrývá víc divů, než dokáže rozum pochopit.“

s laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů
přeložila sr. Terezie Eisnerová

Zpět