Láska-přátelství a její odchylky
Svou geniální intuicí sv. Terezie objevovala, že láska je vždy spojena se svobodou a zákonu absolutní svobody ducha pro Boha dala v karmelitánských stanovách první místo. Znala slabost a nedokonalost citů lidského srdce a v rozhovorech při rekreaci či v dílech adresovaných karmelitkám s nimi sdílela vlastní zkušenosti postojů a reakcí, které vznikly v konkrétních podmínkách přátelství. Díky tomu – ač bez záměru – psychologicky analyzovala lásku-přátelství a její odchylky. S veškerým realismem ukazuje složitý svět citovosti, a zároveň ukazuje na nesprávnou cestu takových podob přátelství, jež do určité míry degradují pravou lásku. Rozhodně odmítá veškeré odstíny pseudolásky, které nesměřují k účinnému kráčení v pravdě. Napadá přátelství založené na upovídanosti, přebujelé citovosti, něžnostech a na tom, co by bylo zaměřeno na vlastnickou výlučnost ve vztahu k druhým lidem. Ukazuje, že sentimentalita vede k nezralým, často infantilním citům s celou škálou chorobných postojů a reakcí.
Cílem má být čistá a dokonalá duchovní láska. Obvykle se sice získává cestou citové a ještě nedokonalé lásky, ale se silnou tendencí očišťovat ji v ohni zkoušek a oběti. Čistá láska je nadpřirozenou láskou-přátelstvím, zakořeněnou v lásce k Bohu. Neztrácí nic z toho, co je lidské, ale svou intenzitou se celá zaměřuje k rozmnožování lásky k Bohu a postojem autentického milosrdenství pomáhající spáse bližních. Taková láska učí milovat člověka pro něj samotného, nikoli pro jeho vlastnosti, přednosti nebo aktuální okolnosti, jež podléhají vlnám a změnám. Autentická láska v interpretaci sv. Terezie je univerzální (zahrnuje všechny a všechno), je obětavá a nezištná, zdarma daná a zdarma dávající, je aktivní a touží po nadpřirozeném dobru pro milovanou osobu. Projevuje se konkrétními činy. Tereziino rozlišení probíhá po linii kritérií sv. Pavla a jeho hymnu o lásce (1 Kor 13). Obětavá a věrná láska-přátelství jde za svým Mistrem až na kříž.
Cesta ke zralé lásce
K takovému ideálu lásky se nejčastěji dospěje láskou nedokonalou, která se ještě opírá o přeceňování smyslových prvků. Svatá Terezie ji učí relativizovat, očišťovat, sublimovat a tak převádět na cestu duchovní lásky. K dokonalé lásce nedojde ten, kdo nezačne milovat byť i nedokonale. K citové a duchovní zralosti nedospěje nikdo, kdo se nenaučí – nejprve ve vztahu k těm, s nimiž žije – soucítit a spolu s nimi se radovat, pomáchat jim a nepohoršovat se nad jejich chybami.
V poslední kapitole Vnitřního hradu nám sv. Terezie předává svou duchovní závěť.
Píše: „Někdy se stává, že zlý duch v nás probouzí velké a vznešené touhy, abychom se jimi nechaly vést a zanechaly toho, co bychom mohly učinit k Boží slávě; chceme se těšit tím, že bychom chtěly dělat velké, ale nemožné věci. Tedy, třebaže modlitbou můžeme obejmout celý svět, nesahejme tak daleko, ale dívejme se, co dobrého můžeme udělat těm, mezi nimiž žijeme. Je to tím větší zásluha před Bohem, když jsme bližším více vázány pomáhat. Což myslíte, že to bude malý zisk jak pro ně, tak pro vás, když ve svém jednání prokážete pokoru, vytrvalost v umrtvování, ochotnou připravenost ke každé službě, upřímnou lásku ke všem, vytrvalost v konání vší ctnosti a Boží lásku, která by všechno spalovala svým žárem? Je jisté, že taková vaše služba bude Božímu Majestátu milá. Když budete dělat, co můžete, dokážete tím Pánu, že byste učinily víc, kdybyste mohly; a podle této míry vám Pán dá dvojí odměnu, protože bude i za to, co jste chtěly učinit.
Možná mi ale řeknete: k čemu to obrácení, vždyť všechny sestry jsou i tak ctnostné? Proč takto přemýšlet? Čím bude každá dokonalejší, tím milejší poplyne z jejích úst chvála Pána a tím jistější bude užitek pro bližní z její modlitby.
Konečně, moje sestry, končím tím, abychom nestavěly vysoké věže bez základů. Pán se nedívá na velikost činů, ale na lásku, s jakou je konáme. Konejme věrně, co můžeme a Jeho Božská milost způsobí, abychom den ze dne mohly konat víc. Neustávejme v práci, neztrácejme odvahu, i když se námaha prodlužuje. Vnitřně i navenek přinášejme Pánu takovou oběť, jakou od nás žádá. Pán ji spojí s tou velkou obětí, jakou za nás přinesl svému Otci na kříži, aby skrze ni měla naše oběť plnou hodnotu a zásluhu, nikoli podle malosti skutku, ale podle míry dobré vůle a lásky, s jakou jsme se Mu bez rozdělení odevzdaly.“