Ctnost lásky v nauce a v praxi
Immakulata J. Adamska OCD
Láska-přátelství
Biografický záznam sv. Terezie okouzluje lidi zkušeností lásky jako podoby přátelství. Od raného dětství měla velkou schopnost milovat. Jako dospívající dívka byla kousek od nebezpečí pokřivit tuto lásku a dar přirozenosti rozmělněním lásky na drobné. Bolestný zásah otce a její osobní spolupráce se „světlem shůry“ začaly novou etapu lásky, v níž její citový svět začal vést Kristus a modlitba se pro ni stala „přátelstvím s Bohem“.
Od té doby mohla Terezie s plnou vnitřní svobodou obdarovávat velkou a neopakovatelnou láskou všechny lidi; ty konkrétní, kteří byli na její životní cestě, i ty, které viděla jen očima víry a o jejichž spásu před Pánem usilovala.
V lásce neexistuje dualismus. Láska k Bohu se navenek projevuje láskou k člověku a ta je zakořeněna v lásce k Bohu. Světice ve Vnitřním hradu píše: „Pán od nás žádá pouze dvě věci, abychom milovali Jeho a abychom milovali bližního. K tomu má směřovat všechna naše námaha, toto dvojí máme zachovávat, pokud možno s veškerou dokonalostí. Tak konáme Jeho vůli a tedy docházíme ke sjednocení s Ním.“ „Dokonalá láska k bližnímu je v nás natolik, nakolik roste z kořene, jímž je dokonalá láska k Bohu.“
Praktické důsledky se nabízejí samy: „Kdybychom dobře pochopily, jak veliká je váha této ctnosti, všechnu svou vůli a snahu bychom zaměřily k tomu, abychom ji získaly.“ (…) „Bůh žádá skutky! Když vidíš nemocnou sestru, které můžeš ulevit, neváhej ani chvíli; věnuj jí svou zbožnost; projev jí soucit; co ji bolí, ať bolí tebe a jestliže je třeba ji posilnit na úkor tvého jídla, učiň to s ochotných srdcem. Když někoho před tebou vychvalují, raduj se z toho, jako kdyby chválili tebe.“ Ve Zvoláních duše světice upřesňuje své životní heslo v inspirované modlitbě: „Kdo bližního nemiluje, nemiluje Tebe, Pane můj, jenž jsi tak velkou obětí své krve prokázal obrovskou lásku, s jakou jsi miloval Adamovy syny.“
To je pramen všech milostí a přátelství světice, z nich roste okouzlující humanismus, který chtěla především zakořenit ve svých karmelitánských klášterech, kde získával specifické vyzařování života. Láska je prvním pravidlem Karmelu a sjedncuuje všechna ostatní pravidla. Láska se všemi odstíny citů duše i těla je absolutním zákonem do té míry, že sv. Terezie píše jaksi s neklidem: „Může se zdát nepatřičné ještě doporučovat tuto povinnost. Když stále pobýváme pospolu v nepřetržitém vzájemném společenství a kromě domu nemáme žádné jiné přátelství, ani rozhovory, ani rozptýlení a navíc i ve víře víme, že Bůh každou miluje a každá miluje Boha, když se k Jeho slávě všeho odříká, byly byste nelidské, kdybyste se nemilovaly navzájem.“ A ve stanovách nařizuje: „Ať se sestry vzájemně milují, jak to často doporučoval svým apoštolům náš Pán, Ježíš Kristus; a protože jich není velký počet, je snadné naplnit toto přikázání, když jen se budou snažit následovat svého Božského Snoubence, který vydal sám sebe za nás za všechny.“
Věrná vnitřnímu nároku, jaký kladl její Kristus-Láska, staví do základů Karmelu lásku podle vzoru Pánem vytvořeného společenství Dvanácti, a teprve v tomto klimatu mluví o autoritě a poslušnosti a vyžaduje od převorek, abych byly mezi sestrami poutem jednoty a lásky ve společném prožívání povolání. Sama jako první nejdokonaleji plnila to, co žádala na každé převorce: „Spíše ať se snaží být milována, než aby byla tou, kterou poslouchají.“