Přítomnost Boha v lidské duši
„Stávalo se mi,“ píše Terezie, „že mě nečekaně pronikal tak živý pocit Boží přítomnosti, že jsem ani trochu nemohla pochybovat o tom, že je Bůh ve mně a já jsem celá pohroužená v Něm.“ Tento pocit zesiloval zjevující se Kristus. Jeho přítomnost ji objímala tak silně, že pronikala celou její bytost. Píše: „Jednoho dne, když jsem se spolu s ostatními v chóru modlila hodinky (…), spatřila jsem svou duši jako jasné zrcadlo bez zadní strany, bez stran, bez vršku a spodku, pouze na všechny strany zářící, a uprostřed se mi ukázal náš Pán Ježíš Kristus v takové podobě, v jaké Ho obyčejně vidím. Viděla jsem Ho, myslím, jasně jako v zrcadle a odrážel se ve všech částech mé duše.“ Později se jí lidská duše ukázala „jako hrad, celá z jednoho diamantu či skrz naskrz průzračného křišťálu, rozdělená na mnoho různých komnat, podobně jako v nebi je mnoho příbytků. Protože v podstatě, pokud věc dobře uvážíme, duše spravedlivého není nic jiného než pravý ráj, v němž – jak Pán říká – s potěšením přebývá.“
Bůh sv. Terezie je biblickým Bohem, Bohem lásky, a duše je ráj, diamant a křišťál nebeského Jeruzaléma. Je to nejpravdivější obraz Boha takového, jak se zjevuje na stránkách Písma svatého. V jejím srdci, stvořeném k lásce, nalezl horoucí odezvu. Odtud je už přímá cesta ke sjednocení.
Sjednocení s jednotlivými Osobami Nejsvětější Trojice přítomnými v ní a udílejícími se jí v lásce přirovnala k nasávání houby vodou. „Zdá se, že něco podobného se děje se mnou, jako když do houby proniká a vsakuje se voda. Podobně se moje duše plní Božstvím, jsem jím naplněná a mám v sobě tři Božské Osoby.“
Vše, co sv. Terezie napsala ve své autobiografii, v Relacích, Myšlenkách o lásce Boží a ve Zvolání duše k Bohu o sjednocení s Bohem, podrobně a systematicky vyložila ve Vnitřním hradu, v popisu sedmých příbytků. Při hledání výrazu pro vysvětlení sjednocení duše s Bohem a místa v duši, kde k tomu dochází, si půjčuje termíny z Písně písní. Nestačí jí tradiční schéma duše – tělo a substanciální duše – forma těla. Pokouší se je doplnit, když píše o „nejhlubším nitru duše“ a o „bezedné hlubině“. Nedisponuje znalostmi o tomto tématu, „neumí vysvětlit, jaká je to hlubina, ale cítí, že tam s ní přebývá tento Božský doprovod“.
Píše: „Jinak to nedokážu objasnit a vím a chápu jen to jedno, že duše, tj. sám duch této duše, se stává jedním s Bohem, který jelikož je nejčistší a nejvyšší Duch, tohoto ducha se sebou sjednocuje a chce tak projevit lásku, jakou nás Jeho Božský Majestát miluje.“
Již ve své autobiografii se snažila vysvětlit: „V tomto pozemském vyhnanství se Bůh a duše mezi sebou dorozumívají, neboť Jeho Božský Majestát chce, aby Mu duše rozuměla, a tak bez jakéhokoli výběru slov ti dva spolu rozmlouvají jako přítel s přítelem a vzájemně si projevují lásku.“
Svatá Terezie rozumově viděla a poznávala víc, než dokázala vyjádřit. Když mluvila o duchovním manželství s Bohem, uvedla, že „On chce způsobem vyšším než všechna vidění nebo duchovní znamení zjevit duši slávu, která ji čeká v nebi.“ A že „duše – tj. samotný duch této duše – bude jedno s Bohem“. Tuto jednotu vysvětluje: „Je to jako voda z nebe nebo rosa padající do řeky nebo do pramene, která se s její vodou slévá. A nikdo už ty dvě vody nerozdělí a neodliší, která je z nebe a která z pramene nebo z řeky.“ Přirovnává ji také k potůčku spojujícímu své vody s mořem a k dennímu světlu „dvěma oddělenými okny padajícímu do pokoje, který přece však poskytuje jediné světlo.“