Blízký Bůh, který nás miluje
Pít z živého pramene Božího slova
27. Terezie z Lisieux napájela svůj život a svou spiritualitu z nejčistšího pramene Božího slova. V době, která pro čtení Bible nebyla příliš příznivá, uskutečňovala to, o co později koncil žádá všechny křesťany, a zvlášť zasvěcené osoby: „aby častým čtením Písma svatého získali nesmírně cenné poznání Ježíše Krista. Vždyť neznat Písmo znamená neznat Krista.“ (10)
28. Byla věrná příkazu Řehole a dnem i nocí rozjímala o zákoně Pána a setrvávala v modlitbě. (11) Jako Terezie z Avily, její matka, našla i ona v Ježíši živou knihu (12) a v následování sv. Jana od Kříže dokázala „upřít zrak pouze na Krista“. (13) Sama nám vypráví, jak krok za krokem přešla od četby duchovních knih, které jí na její cestě velmi pomohly, zvlášť Jana od Kříže, k tomu, že se soustředila jen na Písmo svaté, především na evangelium:
„Ale později ve mně všechny knihy zanechávaly vyprahlost… Když otevřu knihu sepsanou nějakým duchovním autorem (i tu nejkrásnější a nejdojemnější), ihned cítím, jak se mi svírá srdce, a čtu, takřka aniž tomu rozumím…, nebo když rozumím, mysl se mi zastaví a nemůže rozjímat… V této nemohoucnosti mi přicházejí na pomoc Písmo svaté a Následování Krista. V nich nalézám solidní a zcela čistou potravu. Ale nade všechno mě udržuje ve chvílích vnitřní modlitby evangelium. V něm nalézám všechno, co potřebuje má ubohá duše. Odhaluji v něm stále nová světla, skrytý a tajemný smysl… Chápu a vím ze zkušenosti, že ,Boží království je v nás‘“. (14)
29. Četba a rozjímání Božího slova jí pomáhalo, aby v každodenním životě odhalila to, co je na Ježíšově poselství podstatné. Tento vztah mezi Božím slovem a konkrétní existencí ji vedl k tomu, že poznávala: „Objevuji právě ve chvíli, kdy to potřebuji, světla, jež jsem dosud neviděla (…) uprostřed denních zaměstnání.“ (15) A co víc, svým osvobozujícím slovem je Ježíš v Terezii z Lisieux přítomný: „Nikdy jsem ho neslyšela mluvit, ale cítím, že je ve mně, v každém okamžiku. Vede mě a vnuká mi, co mám říkat nebo dělat.“ (16)
30. Ve svém poslání – připomenout nám to podstatné – nás naše sestra Terezie staví před Boží slovo jako před světlo, které osvěcuje naše cesty (srov. Ž 119,105). (17) Upozorňuje nás na to, že předpokladem, abychom pochopili Boží poselství, je mít srdce dítěte, které je otevřené a volné pro všechno, co nám Duch odhaluje jako naše povolání a poslání v církvi.
31. Je třeba žít ve stálém naslouchání Božímu slovu. Ono je „pramenem každé křesťanské spirituality“. (18) Církev nedoporučuje společnou meditaci Bible jen osobám zasvěceného života, ale také všem údům Božího lidu. „Z častého styku s Božím slovem čerpali nezbytné světlo pro individuální i komunitní rozlišování, které jim napomáhalo hledat ve znameních času cesty Páně.“ (19)
32. Terezii z Lisieux, která se chtěla naučit jazyk Bible, aby lépe rozuměla Božímu slovu, nebylo dopřáno, aby se dožila toho, že se církev znovu sbližuje s Písmem svatým. Pro lepší znalost a studium biblického poselství také neměla k dispozici ty možnosti, jaké máme my dnes. Uskutečňovala však předpis karmelitánské řehole, abychom Boží slovo nosili v hojnosti v srdci i v ústech a tak aby všechno naše jednání vycházelo z něho. (20) Podobně jako naše sestra, i my čtěme a rozjímejme Boží slovo a převádějme ve skutek jeho požadavky. Využijme přitom nové možnosti, které nám v tomto okamžiku církevních dějin Bůh nabízí, abychom si prohloubili znalost jeho slova a lépe mu rozuměli.
Nově objevit tvář Boha, který je nám Otcem i matkou
33. Terezie žila v době ovlivněné spiritualitou jansenismu, která Boží tvář znetvořila a představovala ho jednostranně jako přísného Soudce, který vyžadoval přinášení obětí, aby byla uspokojena jaho spravedlnost.
34. Četbou a meditací Písma svatého se Terezie z Lisieux stala Ježíšovou posluchačkou a On jí dával poznat skutečnou Boží tvář: tvář milosrdného Otce, která má mateřské rysy, a která nás zve, abychom jako synové a dcery žili v odevzdanosti a důvěře tím, že se odevzdáme božské lásce a jako Kristus na sebe vezmeme odpovědnost a poslání hlásat Boží plán spásy lidstva. Terezie pochopila, „jak Ježíš touží být milován“, a nabídla se jako oběť milosrdné lásce, která se chce sdílet všem. (21)
Modlitba jako prostý a dětský dialog
35. Stejně jako její matka Terezie z Avily (22) žije Terezie modlitbu jako důvěrný a láskyplný dialog s Bohem, jenž je nám otcem i matkou. (23) Sílu, kterou získávala a která ji otvírala nezbytnosti evangelijního odříkání, aby modlitba byla opravdová, proměnila v prožitou zkušenost: „Veškerou mou silou je modlitba a oběť. To jsou nepřemožitelné zbraně, které mi dal Ježíš. Mohou se dotknout duší mnohem víc než slova.“ (24)
Žila modlitbu, která se stávala stále prostší a vedla ji k prameni živé vody nebo k božskému ohni, který očišťuje a proměňuje: „Pro mne je modlitba vzlet srdce, prostý pohled k nebi, zvolání vděčnosti a lásky ve zkoušce i v radosti. Zkrátka, je to něco velikého, nadpřirozeného, co mi rozšiřuje duši a spojuje mě s Ježíšem.“ (25)
Od svatosti pojímané jako „dokonalost“ k svatosti jako společenství
36. Znovuobjevení otcovsko-mateřské Boží tváře byl výchozí bod nové cesty ke svatosti, kterou žila především od roku 1894 tváří v tvář své zakoušené slabosti. Jak říká, Ježíš jí ukazoval, že spočívá v odevzdanosti a důvěře dítěte, které bez obav usíná v náručí svého otce:
„,Kdo je maličký, ať přijde ke mně‘, řekl Duch svatý ústy Šalamounovými a týž Duch lásky řekl také: ,Malému se odpouští z milosrdenství‘. Jeho jménem nám odhaluje Izaiáš o posledním dni: ,Jako matka utěšuje svého syna, tak já vás potěším, na klíně vás budu chovat, na kolenou houpat.‘ Ježíš nežádá velké činy, ale jen odevzdanost a vděčnost.“ (26)
37. Zde je přechod od strachu k důvěře. Stojíme před Bohem jako synové a dcery před svým otcem a matkou. Bůh působí, že všechno pracuje pro naše dobro, dokonce naše slabosti a chyby:
„Důvěra a nic než důvěra nás musí vést k lásce. (…) To, co se mu líbí, je vidět, že miluji svou malost a svou ubohost, a moje slepá naděje v jeho milosrdenství. (…) Aby člověk miloval Ježíše a byl obětí jeho lásky, pak čím je slabší, bez přání a bez ctností, tím je způsobilejší pro působené této Lásky, která stravuje a proměňuje.“ (27)
38. Naše povolání k zasvěcenému životu na Karmelu je v podstatě iniciativa Pána. Povolaní lidé, kteří odpovídají na Boží pozvání, důvěřují jeho lásce a žijí v bezvýhradné odevzdanosti svého života „tím, že vše vloží do jeho rukou, přítomnost i budoucnost“. (28) Tak jako Terezie z Lisieux jsme i my povoláni, abychom zkušenost otcovsko-mateřské Boží tváře žili v celé její hloubce; abychom modlitbu viděli jako láskyplný rozhovor s Bohem a kontemplativní nazírání skutečnosti jako naslouchání Bohu; abychom se nasadili pro své bratry a sestry; abychom se na svatost nedívali jako na „dokonalost“, ale jako na společenství s Bohem skrze víru, naději a lásku. To je teologální svatost, tak jak ji představuje Řehole a spisy Jana od Kříže, otce a duchovního vůdce Terezie z Lisieux.
Věrnost poslání a očišťování víry
39. Darovaná zkušenost otcovsko-mateřské Boží tváře, která se nám zjevila v Ježíši, a věrnost vlastnímu povolání a poslání, které jako synové a dcery Boží přijímáme a ze něž neseme odpovědnost, vstupují do dynamiky velikonočního tajemství smrti a vzkříšení a jsou otevřené pro očišťování a zkoušky víry. Terezie z Lisieux to dokázala vyjádřit predikátem svého jména, v neoddělitelné jednotě: od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře. Vtělené slovo, tajemství jeho dětství zve k důvěře, lásce a odevzdanosti; a je to tentýž trpící služebník, který nás uvádí do mystéria utrpení, které pro nás podstoupil. Utrpení, které vychází z věrnosti poslání, které mu dal Otec.
40. Právě v procesu očišťování své víry Terezie objeví a pochopí své povolání. Její touhy být apoštolem a hlásat radostnou zvěst o spáse se proměňují v mučednictví lásky, když neví, jak může sloučit všechno, po čem touží, a jak by to mohla uskutečnit. V této situaci jí dává Bůh ve světle 12. a 13. kapitoly prvního listu Korinťanům pochopit, že církev je tělo a jeho srdcem je láska, že uvádí všechny ostatní údy do pohybu a tak v sobě obsahuje všechna ostatní povolání a objímá všechny doby a všechna místa. Proto zvolá: „Konečně jsem nalezla své povolání! Mým povoláním je láska! (…) Ano, nalezla jsem své místo v církvi a toto místo jsi mi dal ty, můj Bože! (…) V srdci své Matky církve budu Láskou. (…) Tak budu vším. (…) Takto se splní můj sen!!!“ (29)
41. V posledních rozhovorech se důrazně objevuje to, co se nazývá „cesta utrpení sv. Terezie z Lisieux“ (30). Jsou to očistné noci, vyvolané nemocí, temnotami, pochybnostmi a strachem ze smrti. Snaží se zůstat věrná svému kontemplativnímu povolání a prožívat svou křížovou cestu: „Měla jsem tehdy velké vnitřní zkoušky všeho druhu. (Takže jsem se někdy až ptala, jestli je nějaké nebe).“ (31) Zvlášť intenzivní byla očistná noc v posledních měsících jejího života. V ní pije kalich bolesti až do dna. Tak jako Ježíš dává svůj život za druhé.
42. Velikonoční rozměr zasvěceného života zahrnuje i kříž a utrpení, chceme-li být věrni naplnění našeho povolání v poslání církve, (32) neboť „poslání je pro každý institut podstatné; tedy nejen pro instituty apoštolského života, nýbrž i kontemplativního. Poslání (missio), dříve než se vymezí vnějšími skutky, se totiž rozvíjí tak, že zpřítomňuje osobním svědectvím samého Krista.“ (33)
Při plnění našeho poslání jsme podobně jako Terezie z Lisieux povoláni, abychom prožili očištění vírou, jenž je štítem, který nás chrání před pokušením Zlého; (34) tím, že přijmeme kříž jako „přemíru Boží lásky, která se vylévá na tento svět a velké znamení spásonosné přítomnosti Krista. A to zvláště ve zkouškách a pokušeních“ (35) a v těžkých situacích, včetně pronásledování a mučednictví.