Vnímání svátosti křtu u sv. Terezie z Lisieux
Sr. M. Zdislava od Srdce Ježíšova OCD
Ve svých spisech sv. Terezie z Lisieux sama vypráví, jak vnímala udílení každé ze svátostí, které ve svém životě přijala. Z jejích slov, v souvislosti s celou její naukou „malé cesty“, můžeme vyčíst, co pro její život každá ze svátostí znamenala a jak z nich Terezie žila. Pro její přístup ke svátostem jsou charakteristické dva základní rysy: setkává se s Bohem, kterému se navždy odevzdává a od kterého dostává sílu trpět, a přijímá účast na jeho plánu – darovat člověku spásu. Nejstručněji a nejvýstižněji to sama vyjadřuje slovy, kterými začíná úkon obětování milosrdné lásce (AS 256) a která tak často opakuje, především v dopisech svým duchovním bratrům: Milovat Boha a působit, aby byl milován.
Datum jejího vlastního křtu, 4. ledna 1873, objevujeme na seznamu důležitých životních dat, který Terezie zhotovila pro abbé Belliéra, jednoho ze svých „bratrů misionářů“ (srov. D M. Belliérovi, 25. 2. 1897).
Svátost křtu přímo vzpomíná Terezie ve svých spisech zřídka; tyto odkazy jsou však velmi významné. Přidržíme-li se jejího svědectví, rozeznáme u ní trojí vnímání svátosti křtu, které odpovídá třem etapám jejího života: dětství, řeholní zasvěcení (sliby) a misionářské povolání.
Povolání ke svatosti
„Kristovi následovníci, povolaní od Boha ne na základě svých skutků, ale z jeho rozhodnutí a milosti, a ospravedlnění v Pánu Ježíši, se stali při křtu víry opravdu Božími dětmi a účastníky Boží přirozenosti, a proto skutečně svatými“ (LG 40).
Křest nás připodobňuje Kristu. Bůh ve své lásce „spěchá“ (srov. Lk 15,20) člověku vstříc a sám naplňuje základní povolání, které mu dal, povolání ke svatosti: „Budete svatí pro mne, neboť já, Hospodin jsem svatý. Oddělil jsem vás od každého jiného lidu, abyste byli moji“ (Lv 20,26).
V dětství Terezie skutečnost křtu vnímá ve spojení s tímto povoláním ke svatosti. Uvědomuje si ovzduší milosti a svatosti, v němž jí Bůh dal vyrůstat, „milosti, které mi Pán Bůh udělil“ (AS 17) a „pozornosti, kterých se jí dostalo od Ježíše“ (AS 18): „To On dal, že se narodila ve svaté zemi, která byla celá jako prosycená panenskou vůní“ (tamtéž).
Právě toto ovzduší, které vdechuje od svého narození, ji jistým způsobem zavazuje, aby celou svou duší toužila po svatosti. Tak ona sama vykládá své gesto s košíkem plným šatiček na panenky a pěkných kousků látky, který jí a Celině dala jejich sestra Leonie: „Můj Bože, vybírám si všechno! Nechci být svatá jen napůl“ (AS 31).
V zázemí této volby je křestní odřeknutí se moci zlého ducha, kterého se „duše ve stavu milosti“ (srov. AS 30; 64) nemusí bát. Toto odřeknutí stvrzuje slibem, že „chce sloužit jen Ježíši“. Tak to později líčí své sestře Marii, která byla její kmotrou: „Jste dvojnásob mou sestrou. Vy jste mi propůjčila svůj hlas a slíbila jste mým jménem, že chci sloužit jen Ježíši“ (AS 181, srov. D 196).
Upoutaly ji děti: „Bůh mi dal útěchu, abych mohla pozorovat zblízka duše dětí.“ Měla příležitost starat se o dvě děvčátka během nemoci jejich matky a byla svědkem jejich prostoty: „Zabývala jsem se jimi celý den, a bylo pro mne velkým potěšením, jak prostince věřily všemu, co jsem jim říkala. Svatý křest zřejmě vkládá do duší velmi hluboký zárodek božských ctností, když se projevují už od dětství a když naděje v budoucí dobra stačí, aby souhlasily s obětmi“ (AS 110).
Spojení s Ježíšem
„V církevní tradici jsou řeholní sliby chápány jako jedinečné a plodné prohloubení křestního zasvěcení, protože jejich prostřednictvím těsné spojení s Kristem, které ve křtu počíná, přerůstá do daru zřetelnějšího a plnějšího připodobnění se Kristu slibem evangelijních rad“ (VC 30).
Ve shodě s dlouhou duchovní tradicí Terezie hovoří o svých řeholních slibech jako o „druhém křtu“, který duši vrací „roucho nevinnosti“. Veškeré své úsilí chce soustředit na to, „aby neposkvrnila své křestní roucho“. Proto ve dnech před svou profesí říká své sestře Pavlíně, sestře Anežce: „Řekni mu (Ježíši) také, aby mě odvedl v den mé profese, kdybych ho měla později urazit, neboť bych se chtěla dostat do nebe bez jakékoli skvrny na bílém rouchu mého druhého křtu“ (D sr. Anežce od Ježíše, 3. 9. 1890).
Také se svěřuje Panně Marii: „Maria, má milovaná Matko, dej mi milost, abych nikdy neposkvrnila roucho nevinnosti, které mi dáš v den mé profese“ (z jejích modliteb). Nakonec, v den svých slibů prosí Pána: „Ježíši, můj božský Snoubenče! Kéž nikdy neztratím své druhé křestní roucho“ (AS 255).
O několik let později, před sliby její sestry Celiny, jí Terezie popisuje řeholní sliby jako „den svatby“ s Ježíšem, jako důvěrné „sjednocení“ s ním a s Nejsvětější Trojicí: „Nejsvětější Trojice sestoupí do duše mé milované Celiny a zcela si ji přivlastní, když jí dá záři a nevinost ještě větší než při křtu“ (D sr. Jenovéfě (Celině), 23. 2. 1896).
Její strach, aby neztratila „křestní roucho“, lze pozitivněji vyložit takto: Terezie si vroucně přeje být důvěrně sjednocena s Ježíšem skrze sliby evangelijních rad. Řeholní sliby jsou pro ni „darem Trojice“ (VC 20), ale zároveň také programem jejího života, „výzbrojí, kterou přijala od Všemohoucího“, aby „se po jeho boku vrhla do boje a dobývala pro něj království srdcí“ (srov. báseň Mé zbraně, 1.3), „aby lidé mohli poznávat úchvatnou sílu Boží krásy a touhu po ní“ (VC 20).
Povolání k misii
„Důvod misijní činnosti spočívá v Boží vůli. Bůh chce, aby se všichni obrátili a došli k poznání pravdy. Je totiž jenom jediný Bůh a jenom jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny, a v nikom jiném není spásy. Je tedy třeba, aby se všichni obrátili k němu a k církvi, která je jeho tělem. Kristus totiž sám výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu potvrdil zároveň i nutnost církve, do které lidé vstupují křtem jako branou… Členy církve (k misijní činnosti) pobízí láska k Bohu a ke všem lidem, s nimiž se touží sdílet o duchovní dobra přítomného i budoucího života“ (AG 7).
Křtem přijímáme povolání k misii – poslání „rozhlašovat, jak veliké věci vykonal ten, který nás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu“ (srov. 1 Petr 2,9). Takto žila Terezie své misijní povolání v církvi. Toužila přispět ke spáse duší a obětovat je Ježíši jako dar z lásky:
„Hledám a chci pro tebe poupata jara,
vylej na ně vodu svého křtu, Pane,
a pak přijď a utrhni si je!“ (Báseň Mým bratříčkům v nebi, 10).
V dopise z 31. ledna 1897 ji P. Belliére žádá, aby byla kmotrou „prvního čenouška“, kterého pokřtí, „neboť bude váš, vy ho získáte pro Boha více než já“. Terezie tento návrh vděčně přijímá (srov. D M. Belliérovi, 24. 2. 1897). Později, už na konci svého života, myslí „na všechno dobré, co by chtěla dělat po své smrti: dávat křtít malé děti“ (srov. Vs 66, 13.7.17), „bránit tomu, aby malí divoši umírali nepokřtěni“ (Vs 173, 13.7).
Ona sama si jako vyvrcholení svého vlastního křtu nepřeje nic jiného, než aby jednou mohla mít účast na slávě a záři pokřtěných dětí: „Také já půjdu k malým dětem, které byly právě pokřtěny…“ (25. 6. 1897). Nechce, aby se po její smrti utrácely peníze za věnce, ale „na vykoupení černoušků“ (Vs 28, 21. – 26.5.3).
Malá cesta duchovního dětství
„Křest je nejkrásnějším a nejvelkolepějším z Božích darů… Nazýváme ho darem, protože je dán těm, kteří nic nemají; milostí, protože je udělován i viníkům, křtem, protože hřích je pohřben do vody… „ (KKC 1216).
Celá „malá cesta“ sv. Terezie z Lisieux je ve své podstatě jedinou správnou odpovědí na tento velkolepý Boží dar. Odpovědí důvěry a lásky Božího dítěte, které chce všechny své síly, celou svou schopnost žít a milovat vynaložit na to, aby působilo Bohu radost. „Jak snadné je působit Ježíši radost a uchvátit jeho Srdce! To jediné, co má člověk dělat, je milovat Ježíše, zapomínat sám na sebe a nezkoumat příliš své chyby… Zásluha nespočívá v tom, že hodně děláme a hodně dáváme, ale spíš v tom, že hodně dostáváme a mnoho milujeme“ (D Celině, 6. 7. 1893).
„Ach ne, nejsem vždycky věrná, ale nikdy neztrácím odvahu, odevzdávám se do Ježíšovy náruče“ (D Celině, 18. 7. 1893). K této odevzdanosti nevede Terezii to, že by se nedopouštěla chyb a nevěrností, ale to, že „miluje svou maličkost a chudobu, slepá důvěra v Boží milosrdenství“ (D sr. Marii od Nejsv. Srdce, 17. 9. 1896). Proto se může radovat, i když se stále znovu přesvědčuje o své slabosti, když se dopouští chyb, když ji vyvede z míry hloupost, kterou řekla nebo udělala… A když ji poklesek, kterého se dopustila, trápí a je ze svého pádu smutná, může dokonce obětovat Bohu tento pocit smutku – jako zkoušku, kterou jí Bůh posílá z lásky – a radovat se z toho, že ji nechává ležet na zemi.
Tereziin postoj nemá nic společného s rezignací nad vlastní slabostí. Je to stále hlubší prožívání křestního zasvěcení: svobody Božího dítěte, kterou přijímáme jako dar, když se při křtu zříkáme hříchu a slibujeme, že chceme sloužit Bohu a jeho svaté církvi.
Při křtu vyznáváme svou touhu, aby nás hřích nikdy neovládl. Stále nová zkušenost se zákonem hříchu v nás (Řím 7) nám může brát odvahu a vést ke strachu, smutku, malomyslnosti. Sv. Terezie k tomu píše: „Jak málo je známá Ježíšova dobrota a jeho milosrdná láska! Aby se člověk mohl radovat z tohoto pokladu, musí se pokořit a uznat svou nicotu, a to je to, co tolik duší nechce udělat“ (D M. Belliérovi, 26. 7. 1897).
Při křtu jsme svlékli starého člověka a „oblékli jsme se v Krista“ (Gal 3,27). Abychom to dokázali přijmout jako dar, musíme v sobě stále víc narážet na toho starého člověka, jehož podobu vzal Kristus na sebe, až při pohledu na naše rány a nemoci (srov. Iz 53,4) dojdeme k vyznání: „Hle, člověk!“ (Jan 19,5). Pak už nemůžeme říkat: „Jsem bohatý, mám všeho dost, nic nepotřebuji“, protože už jsme prožili, „že jsme ubozí, politováníhodní, slepí a nazí“ (srov. Zj 3,17) a svým sebedarováním si od Boha „kupujeme zlato pročištěné ohněm, abychom zbohatli, a bílý šat, abychom se oblékli, mast k potření oči, abychom prohlédli“ (srov. Zj 3,19).
To je následování Krista, který „ačkoli byl bohatý, stal se pro nás chudým, abychom my zbohatli z jeho chudoby“ (2 Kor 8,9). Dokonalá velikost jeho chudoby se projevuje v tom, že daruje Otci vše, co je jeho (VC 22). „Milovat znamená všechno dát a dát sebe sama“ (báseň Proč tě miluji, Maria; 22). Opravdovost tohoto našeho sebedarování vytváří nejen hloubku našeho spojení s Bohem, ale vede nás i k lásce a službě druhým tím, že se vzdáváme všech soukromých zájmů (VC 75).
„Pochopte, že aby člověk miloval Ježíše a byl obětí jeho lásky, pak čím je kdo slabší, chudý na touhy i na ctnosti, tím víc v něm může působit tato Láska, která stravuje a proměňuje… Zůstávejme tedy velmi daleko od všeho, co se blýská, milujme svou maličkost, milujme, že nic necítíme. Tak budeme chudí v duchu a Ježíš k nám přijde a, pokud jsme daleko, promění nás v plameny lásky…“ (D sr. Marii od Nejsv. Srdce, 17. 9. 1897).
„Malá cesta“ sv. Terezie z Lisieux nás učí žít z milosti křtu: žít ve svobodě Božích dětí, protože Kristus nás osvobodil od hříchu, žít v radosti, že nás nic nemůže odloučit od lásky Kristovy, protože, když nám Bůh daroval svého Syna, jak by nám spolu s ním nedaroval všechno ostatní, žít v důvěře, že se smíme chlubit svými slabostmi a že sám Duch přichází na pomoc naší slabosti, ukazuje nám všechno, co nám Bůh daroval a stále víc a víc nás přetváří k zářivé podobě Syna. „Vidím krásu a spatřuji jas, záři tvé lásky zvěstuji a v nadšení hledím na toto nevýslovné světlo. Nořím se do své mysli a uvažuji o sobě: vidím, jaký jsem byl a čím jsem se stal. Ó věc podivuhodná!“ (VC 20).
Použitá literatura:
Ciro Garcia, En el corazón de la fe, el „camino“ de Teresa de Lisieux, Editorial Monte Carmelo, Burgos 1996, str. 12 – 16.
Z časopisu Karmel 1/1998
s laskavým svolením