Terezie a eucharistie
P. Vojtěch Kohut OCD
homilie pronesená u bosých karmelitek v kostele sv. Benedikta v Praze 1.10. 2005
„Velebím Tě Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo. (Mt 11,25b-26)
Je to již osm let, kdy byla Terezie od Dítěte Ježíše prohlášena učitelkou církve. Již osm let jsou tedy dva učitelé po sobě: včera sv. Jeroným, dnes Terezka.
Jaký rozdíl! Sv. Jeroným byl „profesionální vědec, vyškolený biblista“, Terezie nikdy nestudovala teologii (ale byla inteligentní, měla touhu!). A přesto: jakkoli sv. Jeroným byl velký znalec Písma (což mělo obrovský význam pro církev!), v ledasčem Terezie pochopila evangelium lépe a víc do hloubky!
Potvrzují se Ježíšova slova z „výkřiku jásotu“ (ipsissima verba Domini): Otec skrývá před moudrými a odhaluje maličkým…
I dnes můžeme vstoupit do Tereziiny školy; rád bych, aby nás poučila o eucharistii (slavíme eucharistický rok). Nebojme se jí naslouchat a nenechme se odradit prostotou jejího poselství (je jednoduché jako Bůh, ne však primitivní). Mnohem více nás poučují události z jejího života, než slova (její nauka má existenciální ráz).
Vhodným uvedením do úvahy o eucharistii v životě Terezie je katechismová poučka její doby (kterou znala nazpaměť): „K čemu ustanovil náš Pán Ježíš Kristus eucharistii? Za prvé, aby mezi námi pokračovala oběť, kterou přinesl na kříži; za druhé, aby zůstával tělesně mezi námi; za třetí, aby byl pokrmem našich duší.“
Je to prosté, ale obsahuje podstatné. Terezie uměla uchopit a žít tyto tři aspekty eucharistie: slavení (mše svatá), reálná přítomnost (adorace, svatostánek) a svaté přijímání.
Kratince se vyjádřím ke každému z nich v jejím životě:
1. Slavení eucharistie
Mše svatá měla pro Terezii obrovský význam. Pomůže nám, co o ní říká Lamennaisův komentář v jejím exempláři Následování Krista (Terezie ho znala nazpaměť, tedy ho jistě mnohokrát četla): „Mše je mezi všemi činnostmi křesťanství tím, co zjednává Bohu největší slávu a je nejužitečnější pro spásu lidí.“
Terezie se chová přesně tak: v raném dětství nechodí denně na mši s rodiči, ale čeká na Celinu, která jí přináší požehnaný chléb, a to „je její mše“.
Klíčové okamžiky jejího života spojeny se slavením eucharistie:
- vánoční milost po návratu z půlnoční bohoslužby;
- povolání k apoštolátu před obrázkem krvácejícího Ježíše na kříži na konci mše svaté v katedrále sv. Petra;
- vnuknutí Úkonu obětování se milosrdné Lásce během mše svaté o slavnosti Nejsv. Trojice 9. června 1895.
Odtud pramení její obrovská úcta ke kněžím (bez ohledu na jejich osobní kvality!), v nichž vidí především ty, kdo slaví eucharistii: „Ó, jaká je vaše pokora, božský Králi Slávy, že se podrobujete všem svým kněžím, aniž byste rozlišoval mezi těmi, kdo vás milují, a těmi, kdo jsou, ach!, vlažní nebo chladní ve vaší službě… Na jejich výzvu sestupujete z nebe, mohou urychlit či opozdit hodinu svaté Oběti, vy jste vždy připraven…“ (MT 20).
2. Stálá přítomnost v eucharistických způsobách
Terezie odmalička zakouší živou zkušenost Ježíšovy přítomnosti v eucharistii díky otcovým návštěvám Nejsv. Svátosti v různých kostelech (každý den to byl jiný kostel, Terezie bývá velmi dojata, když ho vidí na kolenou, často plakal). Velmi silně prožívá i božítělové průvody (kdy se snaží hodit okvětní lístky na monstranci).
- V řeholním životě: poprvé vstupuje do chóru při výstavu; před vystavenou eucharistií říká Ježíšovi, proč přišla na Karmel.
- Známá je báseň „Žít z lásky“; vznikla při eucharistické adoraci během tří dnů (40-ti hodinový výstav na odčinění výstřelků karnevalu před postní dobou: 26. února 1895).
- Když si Celina stěžuje na zanedbaný svatostánek v jisté vesnici, kterou navštívila, Terezie jí píše: „Celino, udělejme ze svého srdce malý svatostánek, kam by se mohl Ježíš uchýlit“ (DT 108,1r).
- Existuje celá řada jejích eucharistických básní; zejména: „Atom Ježíše-hostie“ (BT 19), „Mé touhy u skrytého Ježíše“ (BT 25), „Sakristánky Karmelu“ (BT 40).
- Napsala i „Modlitbu k Ježíšovi ve svatostánku“ (MT 7).
3. Svaté přijímání
Také v tomto aspektu eucharistické praxe byla pro Terezii důležitá domácí výchova (zejména Pavlíny a Marie).
Když Marie připravuje k prvnímu sv. přijímání Celinu, o čtyři roky mladší Terezie chce být přitom (argumentuje: ani čtyři roky nejsou dost na přípravu k přijetí Boha!); pak živě prožívá tuto událost.
Když se připravuje ona sama, Pavlína jí (už na Karmelu) udělá knížečku, která ji má povzbudit v eucharistické úctě. Terezie jí píše: „Ty nevíš, jak jsem byla šťastná, když mi Marie ukázala tvou hezkou knížku (…) Já chci taky ozdobit [Ježíšovo srdce] všemi krásnými květy, které najdu, abych to dala Ježíšovi v den svého prvního přijímání. A opravdu chci (…), aby se malý Ježíš cítil dobře v mém srdci, aby už nepomýšlel na návrat do nebe…“ (DT 11).
Duchovní cvičení před prvním svatým přijímáním prožije v penzionátu velmi požehnaně (byť se tam obvykle cítila velmi špatně).
Samotnou událost charakterizuje jako: „nevýslovné štěstí“, „nejkrásnější den v mém životě“, „první Ježíšův polibek mé duši“, „polibek lásky“ a „splynutí“. V tentýž den prožije milost řeholního povolání, a hned po tom má touhu po druhém přijímání (to pak znovu velmi hluboké a intenzivní prožití).
Krátce po Pranzinim dostane dovolení přijímat čtyřikrát týdně (i pětkrát, když je svátek).
Podobně na Karmelu: během epidemie chřipky dostane povolení přijímat denně.
V Úkonu obětování se milosrdné Lásce píše: „Nemohu přistupovat k svatému přijímání tak často, jak po tom toužím, ale Pane, což nejsi všemohoucí?… Zůstaň ve mně jako ve svatostánku, nevzdaluj se nikdy ze své malé hostie…“
Krátce před smrtí prorokovala povolení denního svatého přijímání papežem. A když pak papež Pius X. četl její dopis sestřenici Marii ohledně svatého přijímání, zvolal prý: „Oportunissimo, questo è opportunissimo!“ („Velmi vhodné, to je velmi vhodné!“)
Tento dopis je malý traktát o přijímání eucharistie. Terezie reaguje na dopis Marie Guérinové, která si stěžuje, že v Paříži všude vidí nahotu a zdá se jí, že ji očima vyhledává. Proto se rozhodla, že nebude přijímat eucharistii. Terezie reaguje: „Zlý duch musí být hodně rafinovaný, aby takto oklamal duši! Ale nevíš, má milá, že to je veškerý cíl jeho snažení? Ten proradník dobře ví, že nemůže přimět k hříchu duši, která by chtěla celá patřit Ježíši, proto se jen snaží jí to namluvit. (…) On chce připravit Ježíše o milovaný svatostánek. Když nemůže do tohoto svatostánku vniknout, chce alespoň, aby zůstal prázdný a bez Pána! (…) Když se ďáblu podaří odvrátit duši od sv. přijímání, vyhrál všechno… A Ježíš pláče!“ (DT 92,1r-v).
A vybízí: „Milovaná sestřičko, přijímej často, hodně často, chceš-li se uzdravit. Ježíš nevložil do tvé duše tento sklon pro nic za nic“ (tamtéž,2v).
Jakkoli Terezie vybízí k častému přijímání a sama ho praktikuje, nestává se jí rutinou. Pečlivě se připravuje a prosí Pannu Marii, aby připravila její srdce tak, aby si Ježíš myslel, že je u své Matky. Po svatém přijímání často podřimuje při díkučinění, proto se snaží prožívat celý den jako díkůvzdání.
Z lásky k eucharistii by chtěla být knězem, z lásky k eucharistii si váží všeho, co přijde do styku s proměněnou hostií (velice si cení výsady úřadu sakristánky).
Má takovou důvěru v moc eucharistie, že své poslední přijímání obětuje za Hyacinta Loysona (odpadlého bosého karmelitána).
Máme před sebou pestrou mozaiku událostí, gest a slov sv. Terezie souvisejících s eucharistií. Snad nám pomohou nejen utvořit si obraz světice, která je hluboce eucharistická, ale také povzbudí k eucharistickému životu: slavení bohoslužby, eucharistické adorace a častého přijímání.
Zejména však: snad nás povzbudí, abychom se (tak jako ona) chtěli stávat živými svatostánky. Kéž se tak stane, i dnes, při tomto našem společném slavení.