Tereziina šťastná povaha
Terezie se narodila do harmonické rodiny. Schopnost usmívat se probudilo už v útlém dětství její usměvavé okolí: „Mé první vzpomínky jsou poznamenány úsměvy a nejněžnějším laskáním!…“ (Rk A 4v/AS 21). „Opravdu, všechno se na mne na zemi usmívalo. Nalézala jsem květy na každém kroku a má šťastná povaha také přispívala k zpříjemnění mého života“ (Rk A 12r/AS 33). Svým vyjadřováním i skutky často rozesmívala své nejbližší, jak to ukazuje i její první dopis, který psala jako čtyřletá: „Moje milá Luiso! Neznám vás, ale mám vás velmi ráda. Pavlína mi řekla, abych vám napsala. Drží mě na kolenou, protože já umím držet jen rukověť pera. Chce, abych vám řekla, že jsem líná, ale to není pravda, protože celý den připravuji různá šibalství svým sestřičkám. Jsem prý malý skřítek, co se stále směje. Sbohem, milá Luiso, posílám vám velkou pusu a polibte za mě sestry Navštívení…“ (DT 1). (2) Paní Martinová prohlašovala o své nejmladší dceři: „,Malá…je vtipná, jak jsem to nikdy neviděla u žádné z vás‘ “(3) (Rk A 11r/AS 32).
Tento dar do značné míry zdědila po svých rodičích. Dopisy Zelie Martinové často sršely vtipem a Ludvíka Martina známe jako veselého vypravěče anekdot a příběhů, v nichž uměl druhé groteskně napodobovat. Svou přívětivostí se snažil potěšit každého, s kým přišel do styku, jak to líčí Terezie při cestě do Říma: „Tatínek byl zrovna tak unesen jako my. Ve Švýcarsku byl unavený, ale teď se mu vrátila jeho veselost. (…) Jeho umělecká duše se projevovala ve výrazech víry a obdivu, jež bylo znát na jeho krásné tváři. Jeden starý pán (Francouz), který zřejmě neměl tak básnickou duši, hleděl na nás úkosem a říkal se špatnou náladou a s lítostivým vzezřením nad tím, že nemůže sdílet náš obdiv: ,Ach, jací nadšenci jsou tihle Francouzi!‘ Myslím, že ten ubohý pán by byl udělal lépe, kdyby byl zůstal doma. Nezdálo se mi, že by byl s cestou spokojen. Často se ocitl vedle nás a z úst mu vycházely ustavičné stížnosti. Byl nespokojen s vozy, s hotely, s lidmi, s městy, zkrátka se vším… Tatínek se ho se svou obvyklou velkodušností snažil potěšit, nabízel mu své místo, atd. – On se cítil vždycky všude dobře, jeho povaha byla pravým opakem jeho mrzutého souseda…“ (Rk A 59r/AS 124).
Po deseti bolestných letech, kdy Tereziina přirozená radostnost zůstává jakoby zahalena, se projevuje znovu už natrvalo po milosti druhého obrácení o vánoční noci. Leonie nám ji v té době popisuje jako vtipnou a žertovnou, mající stále dobrou náladu a bavící je vtipnými scénkami.(4) Že je tato proměna trvalá, dosvědčují svým popisem Terezie i sestry v klášteře: „Když se na někoho nazlobí, je schopná vyvést komukoliv jakoukoliv zlomyslnost. Je mystická, komická, všechno k ní jde… Dovede vás rozplakat zbožností a stejně tak dobře rozesmát, takže se v době rekreace válíme smíchem.“ (5) Znají ji jako stále se usmívající: „…V souvislosti s mojí blížící se smrtí mě jedna sestra vyfotografovala pro svátek naší matky. Novicky výskaly smíchem, když viděly, že jsem si nasadila vážnou tvář. (6) Zřejmě se obyčejně usmívám, ale věřte mi, milý bratříčku, že jestliže se na vás neusmívá moje fotografie, moje duše se bude na vás stále usmívat, když bude u vás. Sbohem, milovaný bratře, vězte, že po celou věčnost budu vaší skutečnou malou sestrou“ (DT 258). (7)
Sama Terezie si bere příklad z veselých světců: „Théophan Vénard se mi líbí ještě více než svatý Alois z Gonzágy“ (ŽS 21.-26.5.1/VŽ 28). „Sv. Alois z Gonzágy byl vážný dokonce i při rekreaci, ale Théophan Vénard byl vždycky veselý“ (ŽS 27.5.10/VŽ 32).