Sebeúcta
Postoj sebeúcty, docenění vlastní hodnoty a směřování k osobnímu rozvoji jsou v dokonalé jednotě s prvním a druhým Božím přikázáním.
Na otázku, „které je největší z přikázání“ odpovídá Ježíš: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Žádné jiné přikázání není větší než tato“ (Mk 12,28-31).
Druhé přikázání požaduje, abychom milovali sebe, abychom měli vysokou míru sebeúcty (autoestima). (2) Erich Fromm dokonce razí tezi, že láska k sobě je nutnou podmínkou k naplňování dalších různých podob lásky: mateřské, otcovské, bratrské, synovské, manželské a konečně lásky k Bohu.
Sebeúcta se ale pohybuje mezi dvěma mezními body, které představují stejně velké nebezpečí. Spodní hranice vede člověka k tomu, že si vůbec neváží sebe samého. V tom případě odmítáme vlastní já a můžeme snadno upadnout do deprese. Ta v některých případech, jak víme, vede dále ke krajnímu činu, který je v naprostém rozporu se sebeúctou, a tím je sebevražda.
Horní hranice nás zase vhání do oblasi egocentrismu, ješitnosti, pýchy, povýšenosti a agrese. Tím, že opouštíme zdravou oblast sebeúcty, škodíme vlastnímu já, ba nesmírně mu tím ubližujeme: vrháme je do izolace, samoty, odmítnutí, nenávisti a pohrdání druhými.
Terezie z Lisieux se uměla vyhýbat oběma těmto nebezpečným hranicím. Samozřejmě také prožívala v životě okamžiky, ve kterých se nebezpečně blížila dolní hranici. Po ztrátě matky se z ní stalo nesmělé, samotářské a nejisté dítě:
„…moje povaha se úplně změnila; až dosud jsem byla nanejvýš živé dítě, které se rádo předvádělo, ale začala jsem být nesmělá, málomluvná a přehnaně přecitlivělá. Postačil jediný pohled, a přetékala jsem slzami; k mé spokojenosti se mnou museli všichni bezvýhradně zaobírat; nedokázala jsem snést přítomnost cizích lidí a veselá jsem dokázala být pouze ve vlastní rodině“ (Rk A 13r).
Spolu se ztrátou své náhradní matky Pavlíny, která vstoupila na Karmel v Lisieux, upadá Terezie do jakési podivné „choroby“, kterou nedokázala vysvětlit. Dokonce začala věřit tomu, že svou „nemoc pouze předstírá“.
„Můj strach z toho, že nemoc pouze předstírám, by se neměl zdát podivný, protože jsem říkala a dělala věci, na které jsem nemyslela, a takřka bez ustání se mi zdálo, že blouzním, protože jsem říkala slova, která nedávala smysl, a zároveň jsem si byla jistá, že jsem ani na chvíli nebyla připravena o rozum… Často jsem zůstávala bez hnutí a budila jsem dojem, že jsem omdlela; ale zároveň jsem slyšela všechno, o čem se kolem mne mluvilo, a ještě pořád si to pamatuji…“ (Rk A 28v).
Když Jana Guerinová líčí začátek tohoto podivného neduhu jistého večera roku 1883, říká, že Terezii zachvátil „mocný třes, který zpočátku vypadal jako horečka. Dále se projevoval depresí a jakýmsi stavem polovědomí, který v ní vyvolával dojem, že věci a lidi kolem ní jsou děsivé přízraky“. (3)
Podle mě tu sestřenice užívá pojmu „deprese“ ve smyslu dojmu, jaký měla rodina, nebo možná domácí lékař. Jistě však nechtěla dát tomu pojmu čistě klinický význam. A přece toto svědectví sestřenice je pro nás určitým vodítkem. Podstatné je, že se Terezie přiblížila až k temné hranici deprese.
Po několika měsících se dostává ze své „podivné nemoci“. Na pomoc jí tehdy přichází Matka Boží. V jediném okamžiku dojde k uzdravení. Tato skutečnost ji nepochybně zcela nevymaní z postojů vyhýbavosti (retraida), ostýchavosti a přecitlivělosti. Mohli bychom říci, že její úroveň sebeúcty je tedy spíše na velmi nízké úrovni.
K dosažení střední či normální úrovně sebeúcty Terezie potřebuje „vánoční milost“, které se jí dostalo roku 1886. Poprvé tu máme příležitost uvidět, v jaké shodě spolupracuje milost s lidskou přirozeností.
Terezie vypráví o této skutečnosti, kterou nazývá „malým zázrakem“, když vzpomíná na svou přecitlivělost, která ji v těch letech sužovala.
„Moje přehnaná přecitlivělost ze mě dělala nesnesitelné dítě. Když jsem někomu ze svých milovaných způsobila bezděky sebemenší nepříjemnost, místo abych se přes věc přenesla a vrátila se k normálnímu běhu dne, pláčem jsem jen zvětšovala svou vinu, místo abych ji zmenšila. Plakala jsem jako Magdaléna, a když jsem přestala plakat kvůli provinění samému, začala jsem plakat proto, že jsem plakala… Nepomáhaly žádné domluvy; nebyla jsem s to napravit tuto svou ošklivou chybu“ (Rk A 44v).
V noci o Vánocích po půlnoční mši jí její milovaný otec uštědří kázání plné výčitek na téma jejích bot postavených na krbové římse: „Ještě štěstí, že to letos bude naposledy!“
Terezie byla otcovými slovy hluboce zraněna. Rodná sestra Celina, která znala její přecitlivělost, jí přikázala, aby nechodila dolů pro dárky schované v botách.
„Jenže Terezie už nebyla stejná jako dřív; Ježíš proměnil její srdce! Zadržela jsem slzy, seběhla jsem ze schodů a s bušícím srdcem jsem vzala své boty, postavila je před tatínka a radostně jsem z nich vytahovala všechen jejich obsah, záříc štěstím jako královna. Tatínek se smál a zdál se být spokojený a Celina si myslela, že se jí to zdá!… Naštěstí to byla sladká skutečnost; Terezie už navždycky získala duševní sílu, o kterou přišla ve věku čtyř a půl roku…“ (Rk A 45r).
V tomto líčení narážíme na jeden detail, který nám umožňuje všimnout si Tereziiny spolupráce s milostí, kterou jí Ježíš dal. Necítí se změněna jaksi automaticky. Musí podstoupit zápas, který je nutný pro jakoukoli lidskou změnu: „s bušícím srdcem jsem vzala své boty…“
Od tohoto okamžiku se mimo jiné zvyšuje i úroveň její sebeúcty. Přestává se pokládat za dítě. Když si dokáže, že je s to zadržet slzy a tlukot svého srdce, začne se cítit odvážnější a silnější.
V líčení své vánoční zkušenosti popisuje naprosto pravdivě toto společné působení milosti a jejího osobního úsilí. Můžeme tedy vysledovat tuto krásnou souhru přirozenosti a milosti na konkrétní životní události.
„Té noci, ve které se Ježíš z lásky ke mně sám stal slabým a trpícím, dal mi sílu a odvahu, oděl mě vlastní zbrojí, a od té požehnané noci už jsem neprohrála žádnou bitvu, právě naopak, šla jsem od vítězství k vítěztví a zahájila jsem – dalo by se říci – běh obra!“… (Rk A 44v).
V těchto posledních větách, obsahujících jasné projevy sebeúcty, je patrný pocit sebejistoty a sebedůvěry. Ani v nejmenším nezapomněla na to, že to byl Pán, kdo jí dal sílu a odvahu, ale nyní se cítí vybavena prostředky nutnými k tomu, aby mohla jít „od vítězství k vítězství“.
V našem běžném životě se postoj sebeúcty projevuje ve dvou hlediscích našeho vnitřního rozumového procesu, a to v autoportrétu a vnitřním dialogu.
Autoportrét se týká pohledu, jaký si všichni vytváříme o sobě samých. Zdá se samozřejmé, že Terezie, navzdory pečlivé snaze vyhýbat se excesům „sebelásky“ (Rk A 8r/v) a ve snaze o skutečnou pokoru, užívá obrazů, které se ubírají ve směru sebeúcty, což jí umožňuje popsat samu sebe pozitivně. Za příklad nám může posloužit následující líčení vlastní osoby:
„Pokládám se za ptáče porostlé jen lehkým chmýřím, nejsem orel, avšak mám orlí oči a srdce, a tak navzdory své nezměrné nepatrnosti osměluji se hledět do božského Slunce, Slunce lásky, a mé srdce v sobě cítí všechny touhy orla…“ (Rk B 4v/5r).
Výrazy, kterých užívá v tomto autoportrétu, zjevují dialog, který v myšlenkách vede sama se sebou. Mluví o sobě dobře, stejně jako o sobě dobře hovořil i Ježíš:
„Já jsem světlo světa.“ (Jan 8,12)
„Já jsem dveře k ovcím.“ (Jan 10,7)
„Já jsem ta cesta.“ (Jan 14,6)
„Já jsem pravý vinný kmen.“ (Jan 15,1)
„Já jsem život.“ (Jan 14,6)
„Já jsem dobrý pastýř.“ (Jan 10,11)
„Já jsem tichý a pokorný srdcem.“ (Mt 11,29)
„Já jsem pravda.“ (Jan 14,6)
Všimněme si, že když Ježíš mluví o sobě dobře, odvolává se na vlastní identitu. Proto užívá slovesa „být“. Prohlašuje tak, kým je v samém středu své bytosti. Zato vůbec nezohledňuje rovinu vlastního jednání a činů, jakkoli všechno, co koná, je dobré.
Podobně postupují i světci. Jde-li o jednání, dokonce o sobě v tomto smyslu mluví i špatně. Proto Jan od Kříže přikazuje „…pokořovat se v myšlenkách a toužit po tom, aby tak o nás smýšleli i druzí“ (VK I, 13, 9). Věc ale začíná vypadat docela jinak, jakmile svatí začnou hovořit o své identitě. V tomto případě o sobě tentýž prohlásí:
Duše je tím „nejkrásnějším a nejdokonalejším Božím obrazem. Dokonce i neukázněná duše zůstává co do svého přirozeného bytí tak dokonalá, jak ji Bůh stvořil, avšak jako rozumná bytost je v takovém případě poskvrněná, odporná, nečistá a ztemnělá…“ (VK I, 9, 2 a 3).
Jak nám v těchto větách sám velký karmelitánský mystik napovídá, hovoříme-li o vlastní identitě, vytváříme si tím bezprostřední či myšlenkový vztah k Bohu, který je dárcem našeho bytí. Ve spojení s ním neexistuje nebezpečí, že podlehneme ješitnosti, pýše či podobným neřestem.
Sebeúcta nás proto vede k dobrému způsobu hovoru o vlastním bytí, o své identitě, která je stvořena k Božímu obrazu a podobě. Dobrý způsob hovoru o sobě, který je charakteristický pro zmiňovaný postoj, se odehrává především ve vnitřním dialogu. Člověk hovoří se sebou samým v kladných kategoriích, které v konečném důsledku chválí Stvořitele, protože ten nás nejen stvořil ke své podobě a obrazu, ale ve svém Synu nás adoptoval za své děti
Terezie dokonale chápe tento obzor, který se otvírá sebeúctě. V úvodu svého prvního autobiografického rukopisu se odvolává právě na rovinu bytí či identity. Při četbě jejích slov věnujme pozornost tomu, jak chápe svůj vztah ke Stvořiteli:
„Zalíbilo se mu stvořit veliké světce, které lze přirovnat k liliím a růžím, ale stvořil i ty nejmenší, kteří by se měli spokojit s tím, že jsou chudobkami a fialkami, stvořenými proto, aby těšily pohled dobrého Boha, když jej upře na zem. Dokonalost spočívá v tom, abychom konali jeho vůli a abychom byli tím, čím on nás chce mít…“ (Rk A 2v).
Poslední věta tohoto textu obsahuje vyjádření pravé sebeúcty: „být tím, čím on nás chce mít“. Obměnou této definice může být prohlášení, že sebeúcta spočívá v touze po takovém dobru pro sebe, které nám dává Bůh, tak aby každý dospěl k bodu, kdy je tím, kým ho Bůh chce mít.