Zvolit si ústřední bod naší pozornosti (zájmu)
V dané chvíli si uvědomujeme, že předmět naší pozornosti se skutečně proměňuje v to, co je pro nás důležitější. Alespoň pro tento konkrétní okamžik našeho života.
Důvod je zjevný. Naše mysl má omezené možnosti. Podobá se televizní obrazovce. Pokud se na ní objeví v detailním záběru tvář hlavního filmového hrdiny, nezbývá už místo ukázat další postavy nebo krajinu, ve které se film odehrává.
Zaměříme-li svou pozornost na nějakou chybu druhého člověka nebo na jeho špatné chování, obrazovka naší mysli se automaticky zaplní právě tímto obrazem. V daném okamžiku je pro nás nejdůležitější právě ta vada nebo špatné chování.
Rozhodneme-li se ale přisoudit větší význam kladným událostem nebo hodnotám, kterých si vážíme, budeme muset užít své svobody k jejich vědomé volbě za ústřední bod naší pozornosti.
Terezie vypráví, že v její komunitě byla sestra, která vždycky během hodiny tichého rozjímání „začala divně šramotit, jako by o sebe třela dvě mušličky. Jenom já jsem si toho všimla, protože mám mimořádně dobrý sluch (někdy až příliš)“ (Rk C 30v).
Terezie přiznává, že se cítila tím šramotem rušena. Mohla požádat tu sestru, aby to přestala dělat. Ale jí se zdálo dokonalejší „snést to z lásky k Bohu a neublížit té sestře“. A tak se snažila uklidnit a sjednotit s Bohem v meditaci, aby přestala ten šramot vnímat.
„Všechno nadarmo. Cítila jsem, jak mě zalévá pot a byla jsem nucena modlit se pouze tak, že jsem snášela to utrpení; ponořena do svého trápení jsem ale hledala způsob, jak to dělat bez rozčilování, s radostí a pokojem, alespoň uvnitř duše. A tak jsem se snažila zamilovat si ten dráždivý šramot a místo abych se snažila nedopřávat mu sluchu (což bylo nemožné), naslouchala jsem mu s plnou pozorností, jako by to byl úchvatný koncert…“ (Rk C 30v)
Žasnu nad touto Tereziinou schopností. Ptám se, jak a díky komu se naučila volit si centrum pozornosti dokonce i v tak krajně nepohodlné situaci, jakou jsme právě popsali.