Měnit představy o skutečnosti
To, co vnímáme smysly nebo to, co slyšíme od druhých a co sami vidíme, nevstupuje bezprostředně do našeho bytí. Nejprve si to představujeme, a tedy to v sobě znovu zpřítomňujeme prostřednictvím poznávacího procesu. Dokonce i chuť sladkého ovoce si představujeme na úrovni myšlenkového poznání a mozkové činnosti.
Jak víme, usměvavou tvář milovaného člověka vlastně nevidíme svýma očima, nýbrž zadní částí mozku. Kdyby se nám v této části mozku vytvořil nádor, nebyli bychom s to číst tyto řádky, ačkoli by naše oči byly z fyziologického hlediska naprosto v pořádku. Tato vědecky podložená skutečnost nám dává široké pole svobody. To, co vidím, zároveň také slyším, cítím nebo chutnám, a také si to mohu v různých podobách představit.
Můžeme jen žasnout nad tím, jakým způsobem Terezie tuto svou možnost naplnila. Ilustrují to její následující slova:
„V komunitě je sestra, která má talent dráždit mě na každém kroku; její chování, její slova a její způsoby se mi zdají velice nepříjemné. A přitom je to svatá řeholnice, která musí být Pánu Bohu nesmírně milá“ (Rk C 13v).
Ve vztahu k této sestře i k dalším lidem využívá své schopnosti měnit detaily a rysy svých představ o nich. Místo aby rozvíjela ve své představivosti negativní rysy uvedené sestry, Terezie využívá své svobody, aby si tuto nebohou sestru představila v kladných kategoriích.
„Jasně jsem si uvědomovala, že je to Ježíši nade všechno milé, cožpak by se našel umělec, který by nebyl spokojený, když lidé chválí jeho díla? A Ježíš, umělec duší, je také šťastný, když se nezastavujeme u vnějších věcí a pronikáme až do vnitřního svatostánku, který si zvolil za svůj příbytek, a když obdivujeme jeho krásu“ (Rkp C 14r).
Tatáž schopnost představovat si vnější či vnitřní skutečnosti může být využita k rozlišení toho, co je pozitivní a konstruktivní. Když se Terezie přirovnává k ptáčeti, dokáže přisoudit své představě životní důležitost a význam pro víru. Využívá k tomu rysy příslušející každému ze smyslů. Co se týká zraku, Terezie klade důraz na světlo, barvu, rozměr, vzdálenost atd.
„Malé ptáče chce letět k tomuto zářivému Slunci, které učarovalo jeho zraku, chce následovat své bratry orly, které vidí vznášet se až božskému příbytku Nejsvětější Trojice… Ach žel! V jeho moci je pouze zatřepat svými malými křidélky, ale vznést se – to už není v jeho malých silách. Co tedy učiní? …má umřít žalem při pohledu na svou bezmoc? Nikoli! Ptáček se tím nebude rmoutit. S takřka troufalou umíněností chce upínat zrak k Božskému Slunci a nic není s to ho vystrašit, ani vichřice, ani déšť; a když temné mraky zakryjí Hvězdu Lásky, malý ptáček se nepohne ze svého místa, protože ví, že za těmito mraky vždycky svítí jeho Slunce, jehož záře ani na okamžik nepohasíná“ (Rk B 5r).
Terezie nás učí představovat si vnější a vnitřní skutečnost konstruktivně, podle Pánova očekávání.