Volba emocionálního cíle
Prvním bodem lekce emocionální svobody v Tereziině škole je volba emocionálního cíle. Co tato volba znamená?
Začnu určitým přirovnáním. Veřejná doprava má jakýsi letový řád. Letadlo startuje v Římě a nabere kurz na Prahu, je-li ta jeho cílovou stanicí. My lidé potřebujeme pro své emoce nějaký cíl, nechceme-li padnout za oběť okolnostem a chování svých bližních. Když nevíme, do jakého emocionálního stavu bychom se po probuzení chtěli dostat a jaké emoce chceme prožívat během dne, nečiníme zadost své lidské důstojnosti. Stáváme se prakticky suchým listem, který je zmítán větrem konkrétní situace, proměnlivých životních okolností a chování druhých lidí.
Terezie nebyla lístek hnaný větrem. Nádherným, ba až neuvěřitelným způsobem si dokázala jasně stanovit svůj emocionální cíl.
V den své profese 8. září 1890, když skládala slib chudoby, poslušnosti a čistoty, napíše Ježíši lístek, který bude nadále nosit na hrudi. Z dvaceti řádek tohoto lístku se tři týkají jedné z met jejího emocionálního cíle: pokoje.
„Ať záležitosti této země nikdy nezakalí mou duši, ať nic nenaruší můj pokoj. Ježíši, prosím tě jen o pokoj a o lásku, o nekonečnou lásku…“ (10)
Pokoj pro ni ve skutečnosti představuje cíl, který v žádném případě nebledne tím, jak plyne čas. Terezie hledá tento pokoj každý den. Stává se jí skutečným cílem. Pokoj je tím vytouženým přístavem, k němu kormidluje lodičku svého ducha a jehož kurz se naučila udržovat vlastní rukou.