Volba emocionálních vztahů
Právě tím, že si Terezie jasně stanovuje cíl vlastních emocí, chová se jako lidská bytost. Pokud si to nedokážeme uvědomit, mnozí tak rezignujeme ze své lidské důstojnosti. Jsme nevědomky vláčeni kulturou a smiřujeme se s tím, že se pokládáme za loutky, které jsou voděny na provázcích rukama jiných lidí nebo životních okolností.
Kdykoli svalujeme vinu za své pocity na druhé, chováme se jako loutky. Dokážeme-li ze sebe vypravit: Jsem smutný, protože mě zradil přítel, nebo: jsem naštvaný, protože mi někdo veřejně vynadal; jsem šťastný, protože si mě někdo konečně všiml apod., hovoříme, jako by jiní měli v rukou nitky, na nichž vodí naše srdce.
U Terezie je tomu ovšem jinak. Spolupracovala s Vánoční milostí a naučila se, že její emoce nespočívají v rukou jejího otce, sester, dalších příbuzných ani kamarádek. Ona je lidská bytost – osoba. Právě proto si svobodně volí vlastní emocionální reakce.
Ve vztahu k spolusestře, která se k ní chová nelaskavě, Terezie odsouvá stranou přirozenou antipatii a volí si křesťanskou lásku. Láska pak, jak víme, nespočívá v pocitech nebo v sentimentu sympatie, nýbrž ve svobodném rozhodnutí. V rozhodnutí činit jiným dobro bez ohledu na vlastní pocity.
„Neomezovala jsem se jen na to, že se budu za tu sestru, která mi způsobila tolik zápasů, hodně modlit, ale snažila jsem se také všemožně jí posloužit, a když jsem byla v pokušení odpovědět jí něco drsného, snažila jsem se o co nejmilejší úsměv a o změnu tématu hovoru. Vždyť v Následování se píše: Raději každému ponechat jeho mínění, nežli se pouštět do hádek a sporů“ (Rk C 14r).
Tím, že si Terezie sama volí vlastní emocionální chování a reakce, nejenom uplatňuje svou emocionální svobodu, ale je s to kráčet směrem k vytčenému emocionálnímu cíli. S odvoláním na situace, které se podobají oné právě zmíněné, komentuje: „Ach! Jaký pokoj zaplaví duši, když se povznese nad přirozené pocity…“ (Rk C 16v).
Z toho jaksi samozřejmě plyne, že Terezie dokázala nalézt v Ježíšovi mistra emocionální svobody a zdroj milosti, která ji posilovala v praktikování této schopnosti. Vyznává:
„Ach! Ježíšova poučení jsou tak protichůdná ke sklonům přirozenosti! Bez pomoci milosti by bylo nemožné nejen začít je uplatňovat, ale vůbec je začít chápat“ (Rk C 18v).