Opadaná růže
(TB 51)
19. května 1897
sv. Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře
Když vidím, Ježíši, jak ruce matky směle
sám opuštíš
a zkoušíš nejistě na zemi neveselé
své krůčky již,
chtěla bych otrhat růžový nepovadlý
vonící květ,
aby se dětské tvé nožky jen měkce kladly
na tento svět.
Obrazem srdce je ta růže opadaná,
jež chce se dát
jen tobě a teď čeká tichá, v oběť daná
a bez výhrad.
Víc nežli touží růže tobě na oltáři
svou krásou plát,
toužím já sama sobě před tvou věčnou tváří
už opadat…
Růže jsou ozdobou slavnosti; pro krásu je,
děťátko, vem!
Však růže opadaná, ta se odhazuje,
dá větru v plen…
Růže, jež opadává, vždy se dává celá,
pokorně mře.
Šťastně jak ona bych se odevzdat ti chtěla,
děťátko mé!
Po plátcích růže zcela lhostejně se kráčí,
což dobře víš;
jsou prostou ozdobou, jež nedá žádnou práci,
to chápu již…
Život jsem dala tvé lásce, jež tolik plane,
i zítřky své;
pro svět znamenám to, co růže opadané,
a smrt mě zve.
Pro tebe umřít chci, nejvyšší kráso, Dítě,
jsi štěstí svit!
V mém opadávání uzříš, jak navždycky tě
chci v srdci mít…
Pod tvými dětskými krůčky kéž v světě žiji
životem tvým
a kroky, které tě vedly na Kalvárii,
ti ulehčím!…
Z knihy Básně sv. Terezie z Lisieux
s laskavým svolením KNA