Odevzdanost

(TB 52)

11. května 1897

sv. Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře

Máme na této zemi
ze stromů zázračných
jeden, jenž vkořeněný
je v samých nebesích.

Nikdo se v jeho stínu
nemusí bouře bát,
vždy si tam odpočinu,
strom nezná ran a zrad.

Ten strom v své nezměrnosti
se LÁSKA jmenuje
a plod, jímž všechny hostí,
to ODEVZDANOST je.

Ten plod je odjakživa
velikým štěstím mým
a vůní, kterou skrývá,
se vždycky potěším.

Když se ho dotknu jemně,
zdá se mi pokladem,
když k ochutnání zve mě,
je sladší den co den.

Je to na naší zemi
pokojný oceán,
kéž navždy přáno je mi,
že též v něm spočívám…

Ta odevzdanost sama
mě klade v náruč tvou
a je mi dána mana
těch, kteří tvými jsou.

Tobě se odevzdávám,
nejdražší Pane můj,
a denně očekávám
dychtivě pohled tvůj.

Úsměvně stále znova
usnout ti na srdci
a říkat lásky slova
je, Pane, vše, co chci.

Jak zvedá sedmikráska
k nebi svou korunku,
tak točí se má láskou
vždy znova po slunku.

A sluncem se mi stala,
Králi, vládnoucí všem,
božská Hostie malá,
drobná, jak sama jsem.

Nebeské rozzáření,
svit jasný na výsost
přináší do duše mi
pravou odevzdanost.

Kdyby mě opustili
všichni, jež v světě znám,
tiše se, Bože milý,
s tou ztrátou vyrovnám.

Když se mi vzdálíš, Pane,
ty, dražší nad poklad,
přes štěstí postrádané
budu se usmívat.

Počkám bez nepokoje,
až se mi vrátíš zpět,
a přitom písně svoje
ti nepřestanu pět.

Ne, nic mě nesmí lekat
a nic mě nezraní,
má duše bude létat
výše než skřivani.

Když z mraků vzlétám výše,
nebe vždy modré mám
a dotýkám se říše,
kde vládne Pán Bůh sám.

Tak čekám nevzrušeně
své nebe zářivé,
vždyť v kalichu mám denně
sladký plod lásky tvé!

Z knihy Básně sv. Terezie z Lisieux
s laskavým svolením KNA

Zpět