Nebe: odpočinek po práci nebo „druhá směna“?
Pavel Vojtěch Kohut OCD
Při křesťanském pohřbu, ale vůbec častěji při vzpomínce na zemřelé, zaznívá modlitba: „Odpočinutí věčné dej zemřelým, Pane, a světlo věčné ať jim svítí. Ať odpočívají v pokoji. Amen.“
Máme si tedy nebe představovat jako jakési dolce far niente („sladké nicnedělání“) nebo v lepším případě jako „zasloužený odpočinek po práci“? Nebo tím chceme vyjádřit něco jiného?
Jakkoli pro nás může být představa věčného odpočinku po celoživotní námaze, zvláště když jsme právě unaveni, velmi přitažlivá, důvodem, proč mluvíváme o „věčném odpočinutí“, není náš existenciální stav a z něj plynoucí touha.
Východisko pro tento obraz můžeme najít v biblické kategorii odpočinku: ten je chápán jako znamení osvobození z egyptského otroctví (a tím tedy i jako připomínka Božího díla spásy!; srov. Dt 5,15), jako podíl na odpočinku Stvořitele (srov. Gn 2,2; Ex 31,17) a především, jako příležitost ke slavení společenství s Bohem (srov. Iz 58,13n.). Kdo odpočívá, je tedy Bohem osvobozený k ničím nerušenému společenství s ním! Z tohoto důvodu a v tomto duchu starozákonní i novozákonní člověk toužil po odpočinutí jako známce důvěrného sdílení s Bohem, přičemž zvláště list Židům a kniha Zjevení vidí definitivní odpočinek ve věčném životě (srov. Žid 3,7-4,11; Zj 14,13).
Nebe si ovšem jako stav nečinnosti rozhodně představovat nemůžeme. Z takové představy nás vyvádí svědectví světců, zvláště těch z nedávnější doby, kteří vidí věc dost podstatně jinak.
„Déšť růží“ a „sestupování“ Terezie z Lisieux
Známe například výrok svaté Terezie od Dítěte Ježíše (1873-1897) o tom, že po své smrti spustí „déšť růží“, čímž myslí od Boha vyprošené milosti. Ale tato světice mluví dokonce i o tom, že bude „sestupovat“, aby „dokončila své poslání“ (Rukopis C Dějin duše, 3v).
A o tom, jak to myslí, nádherně svědčí úryvky ze dvou dopisů mladým kněžím. Abbé Bellièrovi píše: „Buďte klidný, jediné, po čem toužím, je vůle Boží, a přiznávám se, že kdybych už v Nebi nemohla pracovat pro jeho slávu, měla bych raději vyhnanství než vlast.“ A abbé Roullandovi ještě zřetelněji: „Milý bratře, cítím, že vám budu užitečnější v nebi než na zemi. (…) Počítám, že nezůstanu v nebi nečinná. Mou touhou je pracovat ještě pro církev a pro duše. Prosím o to Pána Boha a jsem si jistá, že mě vyslyší. (…) Bratře, vidíte, že opouštím-li už bojiště, není v tom sobecké přání, abych si odpočinula, myšlenka na věčnou blaženost sotva rozechvívá mé srdce. (…) Co mě přitahuje k nebeské Vlasti, je volání Pána, je to naděje, že ho budu konečně milovat tak, jak jsem po tom toužila, a myšlenka, že budu moci vzbuzovat lásku k němu v mnoha duších, které ho budou navěky velebit.“
Vůbec tedy nepřeháněl Jean Guitton, když napsal, že v den pohřbu se v případě Terezie nemělo zpívat Requiem aeternam („Odpočinutí věčné“), ale Actionem aeternam („Čin věčný“).
„Uchovávání ve velkém tichu zevnitř“ Alžběty z Dijonu
Také méně známá řádová spolusestra světice z Lisieux, blahoslavená Alžběta od Trojice (1880-1906), kterou nazval Hans Urs von Balthasar „sestrou v duchu“ svaté Terezie od Dítěte Ježíše, nemínila v nebi odpočívat. Když v šestadvaceti letech umírala, zeptala se jí převorka, zda bude jako Terezie z Lisieux také sestupovat na zem. A ona nejprve odpověděla: „Ó, určitě ne! Jakmile budu na prahu ráje, vrhnu se jako malá střela do lůna „mých Tří“: Chvála slávy [Tak nazývala sebe samu!] nemůže mít na věčnosti jiné místo; a já budu pronikat stále vpřed…“
Ale pak se zamyslela, a dodala cosi, co prozrazuje, že i ona byla přesvědčena, že nebe není místem nicnedělání, a co o několik dnů upřesnila v dopise jedné spolusestře v Paray‑le‑Moniales: „Zdá se mi, že v nebi bude mým posláním přitahovat duše tím, že jim budu pomáhat vycházet ze sebe, aby lnuly k Bohu velmi prostým a veskrze láskyplným hnutím, a uchovávat je v onom velkém tichu zevnitř, které dovoluje Bohu, aby se do nich vtiskl a přetvořil je v sebe“.
Alžběta, která nacházela své nebe již na zemi, totiž vírou ve vlastním nitru, kde hostíme Nejsvětější Trojici, má tedy, podobně jako Terezie, zjevně dynamické, aktivní pojetí nebe.
Láska nikdy nezahálí
Odkud se u obou takový pohled na nebe bere? Odpověď nám může poskytnout jak evangelium, tak svatí zakladatelé řádu, k němuž obě patřily.
Ve čtvrtém evangeliu totiž čteme, že Ježíš na námitku, proč uzdravuje v sobotu (den odpočinku!), odpovídá: „Můj otec je až dosud činný, i já jsem činný“ (Jan 5,17).
A jak svatá Terezie od Ježíše (z Avily, 1515-1582), tak svatý Jan od Kříže (1545-1591), reformátoři karmelitánského řádu, říkávali (a nalézáme to i v jejich dílech): „Amor nunca está ocioso (Láska nikdy nezahálí).“
Je to tedy láska, která pudí jak Terezii z Lisieux, tak Alžbětu z Dijonu, nahlížet nebe jako pokračování, ba účinné prohloubení jejich životního poslání. Láska k bližním i k Bohu samému.
Co z toho plyne? Máme se lekat, že namísto očekávaného (a někdy toužebně vyhlíženého) odpočinku v nebi nás po smrti čeká „druhá směna“ bez možnosti si vydechnout? Samozřejmě, že taková představa by byla naivní. Boží život, do něhož budeme v nebi ponořeni, nezná nic takového, jako je únava z namáhavé práce v tomto stvořeném světě. Zato zná nekonečnou lásku, která má tisíc důvodů, aby se angažovala a nikdy nezahálela, aniž by se mohla unavit.