Naděje spásy pro všechny

Zdá se, že Tereziina naděje se týká spíše druhých, nežli jí samé. Když líčí své pokroky, jaké dělala spolu s Celinou na cestě vedoucí k Ježíšovi, a to, jak lehká a průzračná byla opona, která ji od něho dělila, Terezie přímo prohlásí: „Pochybnost byla nemožná, víra a naděje přestávaly být nutností.“ Ta, která žila neustále láskou, a dokonce sama chtěla být láskou v srdci církve, už se nezabývá sebou. Její starostí se stávají druzí. Také její naděje se týká těch druhých. Proto vstoupila do kláštera. V den svých prvních slibů si zapsala tato slova modlitby: „Ježíši, dej, abych spasila mnohé duše, tak aby dnes ani jedna duše nepropadla zatracení a aby ty, které jsou v očistci, z něj byly osvobozeny… Ježíši, odpusť mi, jestli říkám věci, které se nehodí říkat, ale ráda bych ti udělala radost a potěšila.“
Jak krásná a velkodušná je tato Tereziina modlitba: abych spasila mnohé duše, tak aby dnes ani jedna duše nepropadla zatracení… Ale příznačná je Tereziina poznámka: Ježíši, odpusť mi, jestli říkám věci, které se nehodí říkat. Terezie žije v prostředí, které je poznamenáno jansenismem a které netoleruje podobné názory. Obecně se má za to, že mnozí, dokonce většina lidstva je odsouzena k zavržení. Hovořilo se o massa damnata – velkém davu zavržených. Tereziina slova a především její postoj tedy mohly vyvolávat veliké podezření.
Problém věčné spásy člověka vždycky představoval v teologii choulostivý a někdy dokonce třaskavý moment. Možná to bylo proto, že tato skutečnost je tak jako žádná jiná zahalena takřka naprostým tajemstvím, jehož cípek bychom se ale přece jen měli snažit poodhalit. Především bychom se chtěli dovědět a ujistit, jak se to má s naší osobní spásou. Zajímá nás ovšem také možnost spásy druhých, a dokonce všech lidí. V Písmu můžeme pozorovat rozdíl ve výrocích Starého a Nového zákona. Zatímco Starý zákon hovoří jednoznačně o dvojím osudu lidí, tzn. že jedni budou spaseni, zatímco druzí zavrženi a čeká je trest věčného pekla, Nový zákon v tomto ohledu není vůbec tak jednoznačný. Na jedné straně se setkáváme s výroky, které před námi velice jasně načrtávají perspektivu spásy všech lidí mocí smíření s Bohem, k němuž došlo v Kristu, na druhé straně tu najdeme i výroky, které si v ničem nezadají s hrozbami Starého zákona, a dokonce je umocňují. Může naše teologická spekulace tváří v tvář těmto protichůdným tvrzením Písma svatého – ptá se H. U. von Balthasar – dosáhnout vůbec někdy nějakého rozumného řešení? Není snad tou jedinou cestou, kterou bychom se měli vydat, právě ta cesta, po které se vydala Terezie z Lisieux? Ve své temné noci, do které ji Bůh uvedl a ve které pochopila, že má usednout ke stolu spolu s hříšníky, aby zástupně sdílela jejich osud a doprovázela je na jejich cestě, aniž přitom pocítila sklon přinést se v oběť „Boží spravedlnosti“, se však obětovala s naprostým vědomím svého nového objevu stále ještě neznámé a odmítané milosrdné lásce. Ona slepě doufá v jeho milosrdenství. (6)

S laskavým svolením
krakovské provincie bosých karmelitánů
přeložila Jindra Hubková

Zpět na úvod

Poznámky pod čarou:

(1) Ačkoli by ji z toho bylo možno podezírat, vezmeme-li v úvahu, že v té době byly na Karmelu už její dvě starší sestry. Terezie ale rozhodně odmítá takové motivy ke svému vstupu do kláštera: „Nevstoupila jsem na Karmel proto, abych žila spolu se svými rodnými sestrami, ale jedině proto, abych odpověděla na Ježíšovo volání.“
(2) H. U. von Balthasar, Teodrammatica, sv. 5, Milano 1986, str. 154-155.
(3) Dante Alighieri, Božská komedie. Peklo, III, 9.
(4) Jan Pavel II., Překročit práh naděje, Lublin 1994, viz zvláště, str.136-141 a 163.
(5) H. U. von Balthasar, W pełni wiary, Kraków 1991, str. 588.
(6) H. U. von Balthasar, Teodrammatica, sv. 5, Milano 1986, str. 273.