Posmrtná poslání „sester v Duchu“
Prezentaci prožívání jednoty věčného života a přítomného okamžiku začněme od konce, přesněji od posmrtných poslání obou karmelitek. O Terezii od Dítěte Ježíše je znám výrok, že po své smrti spustí „déšť růží“ (ŽZ 9.6.3). (15) Jedná se o působivý obraz, který si vypůjčila ze životopisu svatého Aloise Gonzagy, který se četl v refektáři lisieuxského Karmelu v prvních měsících roku 1897 a podle něhož měl jistý kanovník vidění světce házejícího na něj růže na znamení jeho blízkého uzdravení. (16) Tento symbol je ale ve skutečnosti jen jedním z vyjádření Tereziina aktivního chápání věčného života a René Laurentin právem zdůrazňuje, že světici nejde ani tak o to házet dary shůry, jako spíše „sestupovat“, aby „dokončila své poslání“ (C 3v; AS 202), takže její pojetí nebe není statické, nýbrž dynamické, nejde o místo jako spíše o čin (srov. A 52v; AS 110). (17) To ostatně potvrzují Tereziiny dopisy. Abbé Bellièrovi například píše: „Buďte klidný, jediné, po čem toužím, je vůle Boží, a přiznávám se, že kdybych už v Nebi nemohla pracovat pro jeho slávu, měla bych raději vyhnanství než vlast“ (TD 220,2r). A otci Roullandovi ještě výrazněji: „Milý Bratře, cítím, že vám budu užitečnější v nebi než na zemi. (…) Počítám, že nezůstanu v nebi nečinná. Mou touhou je pracovat ještě pro církev a pro duše. Prosím o to Pána Boha a jsem jistá, že mě vyslyší. (…) Bratře, vidíte, že opouštím-li už bojiště, není v tom sobecké přání, abych si odpočinula, myšlenka na věčnou blaženost sotva rozechvívá mé srdce. (…) Co mě přitahuje k nebeské Vlasti, je volání Pána, je to naděje, že ho budu konečně milovat tak, jak jsem po tom toužila, a myšlenka, že budu moci vzbuzovat lásku k němu v mnoha duších, které ho budou navěky velebit“ (TD 254).
Bez přehánění proto mohl napsat Jean Guitton, že v den pohřbu se v případě Terezky nemělo zpívat Requiem aeternam, ale Actionem aeternam, tedy ne „Odpočinutí věčné…“, ale „Čin věčný dej zemřelým, Pane…“. (18)
Také u Alžběty od Trojice nalézáme aktivní posmrtné poslání. Když se jí několik týdnů před smrtí (kdy bylo Alžbětě šestadvacet let a ona umírala na Addisonovu nemoc) zeptala matka převorka Germaine: „Budete jako Terezie z Lisieux také sestupovat na zem pro dobro duší?“, ona nejprve odpověděla: „Ó, určitě ne! Jakmile budu na prahu ráje, vrhnu se jako malá střela do lůna ‘mých Tří’: Chvála Slávy nemůže mít na věčnosti jiné místo; a já budu pronikat stále vpřed…“ Po chvíli mlčení ovšem se zavřenýma očima a sepjatýma rukama dodala: „Proto, pokud mi dobrý Bůh dopřeje alespoň trochu důvěry, zdá se mi, že v nebi bude mým posláním přitahovat duše k vnitřnímu usebrání…“ (19)
A zřejmě na základě tohoto rozhovoru napsala pak jedenáct dní před smrtí sestře Marii‑Odile, bosé karmelitce v Paray-le-Moniales, svá slavná slova: „Zdá se mi, že v nebi bude mým posláním přitahovat duše tím, že jim budu pomáhat vycházet ze sebe, aby lnuly k Bohu velmi prostým a veskrze láskyplným hnutím, a uchovávat je v onom velkém tichu zevnitř, které dovoluje Bohu, aby se do nich vtiskl a přetvořil je v sebe“ (AD 335).
Nemáme možnost zde dopodrobna rozebrat tento text, (20) ale již z prvního přečtení je zřejmá na jedné straně podobnost s Terezií co do aktivního, dynamického pojetí nebe, na druhé straně však také jistá odlišnost co do obsahu vlastního poslání.
V každém případě se právem ptáme, proč mají Terezie a Alžběta toto aktivní pojetí věčného života, když bylo v jejich době ještě naprosto běžné vnímat jej jako „věčné odpočinutí“? Věřím, že je tomu tak jednak proto, že nebe a věčný život byly pro obě postavy velmi reálnými skutečnostmi, které živě prožívaly, jedna proto, že tento eschatologický rozměr své existence uměly obě harmonicky propojit s aktivním prožíváním přítomného okamžiku v inkarnacionismu, tj. ve vědomém ponoření se do skutečností tohoto světa.